Tak nějak bych to komentovala, pane Mitrofanove. Nejdřív jsem Vám chtěla napsat osobní dopis. Ale Vy jste také nepsal mě osobně, ale komentoval jste má slova veřejně, tedy na stránkách Vašeho seriózního média (Právo dne 12.10., článek Cesta kolem žumpy).
Už dávno mě nebaví komentovat výplody novinářů ani na blogu, ani přímo na jejich půdě. Smysl to mělo, když jsem bránila vlastní rodinu. Sebe samotnou nemusím. Díky bulváru jsem se dost rychle „otrkala“ a je mi to „fuk“. A je mi dobře. Nebo spíš bylo mi do té doby, než jsem prošla kolem „žumpy“ v Právu. Vždy jsem jsi Vás vážila. Četla jsem Vaše články se zaujetím. Jevil jste se jako jeden z mála těch, kteří mají styl, skvělé vyjadřování a na rozdíl od mladých kolegů v „bulvární žumpě“ také přehled a zkušenosti. Ne vždy jsem s Vámi souhlasila, ale zamyslela jsem se nad tím, co píšete. Naneštěstí to Vaše kritika cizí „žumpy“ odvála větrem. Proč?
Protože potrefená husa se ozvala. A protože píšete o něčem, o čem nemáte ponětí.
Potrefená husa (a tím nemyslím Vás, ale Vaše noviny) si jaksi nepamatuje, že když se mezi novináře dostala kachna o mém sňatku s Jiřím, jak jsem slyšela, vyslala své káčátko jednak na Slovensko, kde se připojilo do hejna dalších 31 káčátek a od rána se snažilo ulovit jistě seriózní informaci a ještě serióznější fotografii nás dvou, další káčátko pak hlídalo Jiřího u Lidového domu, aby nakonec ten sňatek neprošvihla. Proč asi? Když je potrefené huse opravdu proti chuti o nás psát, proč honí senzaci v hejnu bulvárních kachniček? Proč to dělá, když mi přece stejně ty fotografie „podstrkáváme bulváru“? A pokud se mýlím a nikoho jste tam z Práva nevyslali, bylo tam přes 30 jiných redaktorů a fotografů, a to je poněkud zvláštní způsob, jak bych se někomu mohla chtít „podstrčit“.
Jenom lunatik může věřit, že důvěrné informace a fotografie v plavkách někomu „podstrkáváme“. Jenom lunatik může věřit, že si přeji, aby mne „seriózní“ televize „náhodou“ pronásledovala do práce. A jenom lunatik si může myslet, že bych snad ty hnusné lži o vlastní rodině, což jsou jinými slovy také informace, někomu podstrčila.
A proč říkám, že píšete o něčem, o čem nemáte ponětí? Protože to, co jsem zažila v posledních třech měsících opravdu nikomu nepřeji. Již jsem o tom několikrát mluvila, ale nějak jste si toho nevšimnul. Možná proto, že se médiím snažím vyhýbat. Možná jste si jen pro svůj článek nesehnal dost informací. A tím pro mne spadáte do té „žumpy“, kterou kritizujete. Že by potrefená husa…? Vaše noviny se již několik týdnů snaží o rozhovor se mnou. Proč čtenářům také nesdělíte, že to odmítám? Že argumentuji tím, že již nemám co říct a v médiích být vlastně nechci? To je jistě zvláštní druh „podstrkování se“. Když říkám, že nemáte ponětí, myslím tím to, že nějak s bulvárem vyjít musím. Aspoň si na nic nehraje. Komentuji jen nutné věci, abych předešla nejhorším výmyslům a důsledkům. Ale i to dělám velmi zřídka. Koneckonců jsem svobodný občan a rozhodnutí je jen a jen na mně. Tři měsíce jsem žila jako psanec. Kolikrát se mi ani nechtělo z domu, když jsem viděla fotografy v trávě před domem. Teď to není lepší, ale zvykám si. Musím žít. Dokonce si zvykám i na fakt, že nás občas vyfotí i sousedka z domu a bulváru to obratem zašle. Vlastně možná jí to sama „podstrkávám“, když se dlouho nikde nevidím. Ale tomu uvěří jen blázen.
Pane Mitrofanove, žiji s politikem. Ale vybrala jsem si ho jako muže, ne politika. Poslední dobou ho dokonce každý den přemlouvám, aby politiky nechal. Možná bych Vám také splnila přání, ale opravdu při tom nemyslím na Vás. Usínám s větou „umíš si představit, že by o nás už nepsali?“ To Vy ale asi nepochopíte, neprožil jste si to. Proto bych si dovolila Vás požádat, vyhýbejte se i sám hejnu potrefených a kolem žumpy nechoďte. Souhlasím s Vámi, že „když se chodí kolem žumpy“, nasáknete smradem. A to bych nebyla ráda, i když Vy mne do této kategorie již řadíte.

Petra Kováčová, toho času v bulvární žumpě