Před několika lety jsem tlumočila českým a americkým soudcům, kteří přednášeli o demokracii a demokratickém soudním systému. Přednášeli soudcům ze zemí bývalého Sovětského svazu. Do Prahy postupně jezdili soudci z Ruska, Ukrajiny, ale také Dagestánu, Kazachstánu, Turkmenistánu atd. Nesčetněkrát jsme doslova oněměli úžasem, když líčili historky z justičního prostředí ve svých domovských zemích. Dlouhá léta jsem byla pak ráda, že žiji v právním státě, kde má každý občan právo na spravedlivý proces a kde platí presumpce neviny.

Jako tlumočník jsem také byla na různých přelíčeních v Čechách i na Slovensku a moje přesvědčení zůstalo neotřeseno. Viděla jsem podvodníky a vyděrače, ke kterým se soudce, senát i žalobce chovali velmi korektně. Dokonce i k těm, kteří svědkům obhajoby vyhrožovali smrtí a přes plot jim pro výstrahu házeli hlavy mrtvých zvířat.

Moje přesvědčení se však otřáslo v momentě, kdy Ústavní soud v roce 2009 zrušil mimořádné volby jen proto, že by přeběhlík jménem Melčák nedostal všechny své výplaty vyplývající ze čtyřletého poslaneckého mandátu. Skutečný důvod to samozřejmě nebyl, ale každá výmluva dobrá. Představa, že by tenkrát silná sociální demokracie vyhrála volby, asi předsedovi ÚS nedala spát.

Moje přesvědčení se také dost nalomilo několika procesy na ochranu osobnosti, ale to jsem připisovala na vrub nedokonalému mediálnímu zákonu. Nakonec mne však tento týden šokovalo rozhodnutí soudu, že nechvalně známý milenec exhejtmanky ze sociální demokracie Houska může jakkoliv urážet mého muže jen proto, že je politik. To znamená, že politik může být častován jménem Berija jen proto, že se to gaunerovi jménem Houska zalíbilo. Příště mu třeba řekne, že je Hitler nebo pedofil (ostatně to jsme tu už taky měli od pana exministra Kubiceho) a vše bude OK. Protože politik v naší zemi to zkrátka musí unést. Jak by se Houskovi asi líbilo, kdyby o jeho milence někdo řekl, že je… (nechám prostor vaší fantazii. Já totiž politiky neurážím, ani když jsou to podvodníci, které vyšetřuje policie).

Moje přesvědčení se ale včera dočista změnilo. Nežijeme v právním státě. Nemáme právo na spravedlivý proces. Tedy rozhodně ne všichni.

Žijeme ve státě, kde je prohnilá justice. Žijeme ve státě, kde se žalobce chová jako inkvizitor a soudce mu přitakává. Žijeme ve státě, kde se jeden přísedící ironicky vysmívá obhájci a druhá přísedící spí. Co to povídám? Slyšíte dobře. Viděla jsem to včera na vlastní oči. Byla jsem se podívat na proces s Davidem Rathem. Žalobce Jirát dostal prostor ke všem svým otázkám. Obhájce D. Ratha však nikoliv. Prý je zbytečné, aby některá (pro obhajobu podstatná) fakta soud vyslechl. Proč by soud měl slyšet věci, které D. Ratha můžou očistit? Proč bychom to my – veřejnost – měli slyšet? Ještě víc zarážející byl fakt, že v momentě, kdy Rathův obhájce kladl svědkovi dotazy a snažil se přesvědčit soudce, aby svědka nechal vypovídat, přísedící (sedící po soudcově pravé ruce) se smál. Ne, nesmál. On se řehtal, až zrudnul. Před pusu si musel dát ruku, aby ho snad nebylo slyšet. A vedle něj sedící paní přísedící spala. Opravdu bych chtěla, aby mne soudil takovýto soud. Žalobce Jirát při svém drsném projevu působil jako Velký inkvizitor. Soudce ho nenapomínal, jako to udělal u obhájce, i když kladl nadbytečné a někdy zavádějící a zbytečné dotazy. Soudce Pacovský si zkrátka a dobře mohl sednout hned vedle žalobce. Věc by byla jasná. A nemusel by ani říct „odsouzený, pardon obžalovaný…“

Nesoudím vinu či nevinu Davida Ratha. To by měl posoudit nezávislý soud. Ale není to ten soud, který jsem včera viděla. Ten samý soud se diametrálně změnil, když dorazil můj muž. Najednou tam byl Paroubek a soudce se snažil. Jirát mlčel. Dokonce se přísedící probudili, přestali smát nebo probrali z letargie a začali klást dotazy. Co na tom, že z jejich dotazů bylo jasné, že spis nečetli. Co na tom, že z dotazů bylo jasné, že problematice evropských dotací a projektů nerozumí. Prostě se předvedli a zeptali se aspoň na něco. Možná by Jiří Paroubek měl k tomuto soudu chodit častěji. Asi by pak přelíčení probíhalo jinak. Ostatně pevně věřím, že se aspoň něco změní.

Po této trpké zkušenosti hodlám oslovit několik mezinárodních nevládních organizací a také Evropskou komisi. Ty první proto, aby viděli jak se „demokraticky a spravedlivě“ soudí v Čechách. 17 měsíců vazby zcela jistě neumožňuje účinnou obhajobu. Zdá se, že tento soud a žalobce mají oprávněnou obavu, že kdyby se D. Rath dostal do klidu ve svém rodinném prostředí, celou žalobu by během několika dnů úspěšně rozcupoval na cucky. Pokud jsou si soudce a žalobce tak jisti vinou D. Ratha, tak ať zveřejní celé odposlechy. Ano, dnes u soudu zase chyběl přepis dvou odposlechů. Ano, při videonahrávce ze zadržení D. Ratha není několik minut vidět onu slavnou krabici s vínem. Pročpak tam není?

Evropskou komisi chci oslovit proto, aby si na nás trochu posvítili z Evropy. Z té Evropy, která dle vlastního vyjádření žádnou újmu neutrpěla. Nakonec tomuto soudu je to jedno. Vždyť Velký inkvizitor soudí Davida Ratha!

P. S.: A jelikož zasedá soud velké inkvizice D. Rath by neměl mít po celou dobu na rukách klepeta. Vedle klepet bych ještě doporučovala přivézt ho v medvědovi. Pak také kouli na nohu.