Karel Holomek: Perspektiva české společnosti v příštích 20 letech

Když bych se měl zamýšlet nad perspektivou české společnosti v příštích 20 letech, zaměřil bych se na dvě oblasti, které by v tomto směru dle mého názoru hrály rozhodující roli.

Především by mne zajímalo, jakým směrem a jakým způsobem se bude vyvíjet a tvarovat život obyčejných lidí a jakou kvalitu tento život bude mít. Nejsem žádný velký materialista a vím, že smysluplně se dá žít i ve skromných poměrech. Ale vím také velmi dobře, že v okamžiku, kdy ta pomyslná hranice mezi tím, co lze ještě snášet a co již nikoliv, je pro každého jiná. Ale je-li překročena, pak mohou člověka přestat zajímat věci, které činí jeho život smysluplným a naplněným a začíná jít o uhájení prosté existence. V tom okamžiku věci svobody, rovnosti a přijatelné dosažitelnosti lidských práv a jejich uplatnění v životě ztrácejí smysl a důležitost.


Úvaha je součástí seriálu o budoucnosti této země. Informace o projektu naleznete zde, texty dalších autorů zde.

Hájení prostého práva na důstojný život ovšem může mít také nejrůznější formy: od počestného života ve skromnosti a třeba i v bídě až ke zcela brutální kriminalitě. Není tedy nejmenší pochyby o tom, v jaký stát by se Česká republika vyprofilovala, kdyby se tu objevilo příliš široké spektrum lidí na nejnižší sociální příčce. V tomto směru chci upřít svoji pozornost na příští časy.

Připustíme-li, že lidé budou žít v přijatelných podmínkách, které jim umožní více než jen pouhé uchování života a nejnutnější zabezpečení rodiny, bude je jistě zajímat, jak stát, případně samosprávy v rámci jím přidělených úkolů se zhostí povinností vybudovat rámec pro tento důstojný a dobrý život v poměrech demokracie. To je role politiky, která dává základní rámec pro tvorbu všech potřebných pák a mechanismů a chování institucí, které tyto podmínky pro život prostého občana dotváří a dovádí do zdárných, méně zdárných, či dokonce pochybných konců. Součástí toho je i úroveň justice a policie, které v ideálním případě i za cenu administrativních opatření mají docílit, aby veškerá tato činnost probíhala podle zákonů a pravidel, často i nepsaných, ale pro každou humánní a demokratickou společnost zásadních. Tato nepsaná pravidla rozhodují o morálce každé společnosti a jsou pro mne důležitější než jakákoliv zákonná norma. Bez nich by společnost zvlčila, byť by i zákony měla.

Rovněž není pochyb o tom, že tyto dvě oblasti se vzájemně ovlivňují a při oslabení jedné z nich je oslabována i druhá nebo naopak. Příčinu k oslabení může zahajovat jedna z nich, jedno která.

Zmíním jen několik aspektů, které se mi zdají být v současnosti důležité a které jsou pro budoucnost této země rozhodující. Netvrdím, že pro každého. Ale tak to osobně cítím v dosti pokročilém svém věku, který v sobě skrývá zážitky z totality, euforického a nadějného vývoje po sametové revoluci a v dalších letech při plné občanské angažovanosti postupného střízlivění, které mne nemusí nutně zbavovat nadějné perspektivy do budoucna. Jistěže za splnění určitých podmínek.

Pro veřejnost určitým znamením mohlo být provalení aféry hejtmana Ratha ze sociální demokracie a společníků, která ukázala v plné nahotě smýšlení našich vrcholných politiků. Stát se pro ně stal základnou pro jejich osobní bohatství, nebo udržení stranického piedestalu pro rozdělování peněz i moci, což je u nás jedno. Nikdo nepochybuje o tom, že Rath a spol. jsou jenom vršek ledovce. Vlastně situace, která už horší být nemůže.

Česká justice a policie tu zatím sehrály roli mrtvého brouka, jemuž se do vysoké hry příliš nechtělo. Teď zahřmělo a zablýskalo se na lepší časy. Ne, nejsem žádný idealista, abych si myslel, že někdy bude zcela vymýcen zlořád korupce a že dojde k výraznému morálnímu posunu politiků. Prokazovat vinu a dotáhnout viníka až k soudní stolici jsou dvě různé věci.

Ale policie a justice o toto musí usilovat bez vytáček a her a její aktéři by si měli být vědomi, že na opravdovosti a poctivém úsilí závisí stav společnosti i její úroveň.

To možné je a poctivci v téhle branži jsou vedle docela ordinárních darebáků i zločinců.

Za dvacet let se jich objevilo až příliš mnoho. I pro vzdálenější budoucnost vidím dvě rozhodující záležitosti, ovšem očima normálního smrtelníka, jemuž je skryto mnoho jiných vážných událostí a činností politiků i úředníků, aspektů této činnosti – a sice.

1. Kdyby se David Rath a spol. vyhnuli trestu, kdyby celá záležitost vyšuměla do prázdna, znamenalo by to pro veřejnost velký otřes a na další dlouhé roky naprostou ztrátu důvěry v očistné možnosti justice.

2. Už dlouhotrvající zápas a vzpoura státních zástupců zpočátku vůči dřívější nejvyšší státní zástupkyni Vesecké a stále nedořešené prohřešky jejich pohrobků a zkompromitovaných figur jako Rampuly a Grygárka, svědčí o těžkém boji mezi dvěma stranami a jeho výsledek na dlouho ovlivní vývoj justice u nás. Tato kauza je také svědkem váhání politické moci říci jasné a rozhodné Ne na adresu podezřelých individuí a také vytvořit legislativní rámec, aby věci se hnuly. Je neuvěřitelné, že nevyšší státní zástupce, s nímž „přišel zákon“ (Zeman), nemá skoro žádnou možnost vyřezávat vředy na těle státního zastupitelství.

Tyto skutečnosti dosvědčuje postup, který byl zvolen při sledování podezřelé činnosti středočeského hejtmanství a jeho šéfa Ratha, totiž že vyšetřovatelé zatajili případ před centrem. Kdyby to neučinili, jen stěží by sehnali důkazy trestné a prokazatelné činnosti obviněných. Je to znamení, že část justice, státních zástupců i policie hraje jinou hru.

A pak ovšem je tu tvář společnosti, jejíž kultivace, dovoluji si tvrdit, je do značné míry závislá na okolnostech, které jsem popsal výše. Jde tu o soužití s romskou menšinou, která je současně také jedinou národnostní menšinou, ve velkém procentu ohroženou sociálním propadem.

Opět ani tentokrát si nečiním iluzi, že může během 20 let společnost dozrát k postojům, které odsoudí neurvalé chování davů, o neonacistických bojůvkách ani nehovoře, že nelze přisuzovat kolektivní vinu celé národnostní skupině za skutky omezeného procenta této skupiny. Právem a s uspokojením bychom mohli očekávat postoje politiků, kteří takové chování jednoznačně odsoudí, a to i cestou administrativních opatření vůči viníkům.

Snad za těch 20 let i naši politikové a úřední veličiny pochopí neochvějnou souvislost mezi sociální bídou, stane-li se životem bez slušné perspektivy a jejími dalšími důsledky, kterými mohou být i rozrůstající se kriminalita. Vidím spoustu sociálních demokratů v nejvyšších funkcích (hejtmanka Vaňhová v Ústeckém kraji a její způsob nahlížení na řešení sociálních dávek), kteří nepochopili dosud ani to, co evropské demokracii je vlastní , totiž nezbytná míra solidarity a preventivní práce namísto strohých příkazů a rozkazů. Už bude jasné, že jednoduchá a snadná řešení neexistují.

Už to bude dávno, co zrušil Ústavní soud i zákon o „domovském právu“, který právě nedávno, skoro potajmu a bez zájmu veřejnosti přijala sněmovna Parlamentu a přehlasovala tak již dřívější odpor Senátu proti tomuto zákonu. Jako jeden muž hlasovala pro ODS a TOP 09. Aby bylo jasno, jak to ještě současné politické strany míní a že mezi nimi není v podstatě rozdílu. Zase jedno takové jednoduché a snadné řešení, trochu zavánějící fašismem.

Věřím, že všechny mnou popisované excesy budou už jasné alespoň natolik, že nebudou samozřejmostí. Naopak bude samozřejmé, že politik, když udělá chybu, která ho zrovna nesvleče do tepláků, že půjde ihned od válu. Nic, nad čím bychom měli jásat. Jen taková obyčejná demokracie, se zpětnou vazbou a nápravou chyb, když se objeví. A společnost lidí, kteří se budou navzájem respektovat, ač se nemíní milovat. V to věřím, a proto se angažuji.

Karel Holomek
Předseda nevládní organizace Společenství Romů na Moravě,
redaktor čtrnáctideníku Romano hangos (Romský hlas)