Od roku 2002 trvale bydlím na vesnici ve frýdlantském výběžku, dva kilometry od státní hranice. Někdejší Sudety. Moji schopnější sousedé dojíždějí za prací a vstávají ráno kolem páté. Ti méně podnikaví považují za přijatelný plat patnáct tisíc hrubého. Nakupovat jezdíme (pokud máme auto) do pět kilometrů vzdáleného Frýdlantu, do jednoho ze tří místních supermarketu. Největší návštěvnost má ten nejlevnější. Zájem je především o málo kvalitní potraviny a nápoje. Pokud si lidé kupují noviny, tak většinou Blesk, pokud se dívají na televizi tak na Novu a Primu. Mnoho z nich je těžce zadlužených.

Večer se městečkem toulají skupinky mládeže, která nemá kam jít, neví co dělat. Místní nemocnice je v ohrožení, velká část péče už byla převedena do Liberce. Sice tam jezdí vlak, ale zejména pro starší lidi a maminky malých dětí je to namáhavý celodenní výlet.

Jako bývalá novinářka se i nadále zajímám o politiku a když se odvážím o tom s lidmi mluvit, zjišťuji, že nemají ani základní informace. Jsou ovšem proti EU (okrádá nás a diktuje proti uprchlíkům atd.) Volí SPD (včetně romské populace). Je to zkrátka tak jak už víme. Stačí lidi něčím vystrašit, vytvořit nepřítele, slíbit nemožné a pak sbírat body, které vedou k moci.

Z toho, co se zatím z našich veřejnoprávních a jiných seriózních médií dozvídám, vyplývá, že naše opoziční elita zatím kritizuje a taktizuje. Patrně vůbec neuvažuje, že by se proti hrozící totalitě spojila a už vůbec ne, že by nějak aktivně projevila zájem o lidi v mém kraji a na mnoha dalších podobných místech. Stejně tak marně v mediích hledám srozumitelné a přesvědčivé vysvětlení, proč je v našem zájmu setrvat ve společenství západních zemí – EU a NATO.

Docela mě vyděsila informace, že proměnit demokracii na totalitu je možné už jednou většinovou volbou.

Pavla Jazairiová
nezávislá publicistka