Je polovina osmdesátých let a já, čerstvý absolvent, přecházím rovnou z univerzity do prvního zaměstnání v Uppsalské datové centrále, UDAC. Sice novopečený, ale zároveň jeden z mála expertů na novou technologii, relační databáze, se ocitám v týmu, který řeší registraci vydaných drobných zdravotnických pomůcek pro Uppsalskou univerzitní nemocnici.

Tým se popral s kalkulací cen softwaru, hardwaru a programátorských prací, nákladů na roční provoz a nakonec předkládá studii vedení podniku, které má jednat se zákazníkem. Podnik reprezentuje ředitel, profesor Werner Schneider ze Švýcarska, který zvládá mimo řízení UDACu i přednášky na univerzitě. Werner si prohlédne naše výpočty a položí jednoduchou otázku: co jsou a kolik stojí ty drobné zdravotnické pomůcky? Nové kolečko se zákazníkem: berly, hole a podobné nezbytnosti se ukáží být dohromady levnější než náklady na provoz informačního systému pro jejich evidenci. UDAC doporučuje nemocnici rozdávat pomůcky potřebným zdarma. Nemocnice ušetřila spoustu peněz, UDAC se připravil o velký projekt a slušný zisk, můj tchán si při návštěvě Uppsaly zvrknul nohu a dostal neevidovanou aluminiovou hůl a já jsem se naučil při analýzách informačních systémů myslet nejen na digitalizační stránku věci. Popravdě řečeno se slušnost vyplatila i UDACu, protože se stal na dlouho dvorním dodavatelem všech informačních systémů Uppsalské nemocnice a jejím prostřednictvím i Mezinárodní zdravotní organizace (WHO), a tak jsem musel občas pracovně létat do Kodaně.

Po pár letech přišel samet a já byl vyzván náměstkem ministra vnitra abych se zúčastnil výběrového řízení na registr obyvatel. Průměrný měsíční plat byl v té době v Československu zhruba 6.000 Kčs, moje švédská hodinová taxa 1.000 SEK, tehdá 5.000 Kčs, tedy dost těžké konkurovat domácím firmám. Náměstka jsem na nemožnost komerční nabídky upozornil, ale on mě požádal abych dal nabídku stejně, chtěl mít srovnání. Spočítal jsem práci na rok, 1.000 hodin x 1.000 SEK, tedy jeden milion švédských korun a pět miliónů československých a odletěl zpět do Švédska kde jsem za stejné peníze měl projekty na plný úvazek u švédského Telecomu a Ericssonu. K mému překvapení volali z vnitra, že po otevření obálek je má nabídka 3x levnější než konkurence. České firmy chtěly 15 až 16 milionů Kčs. Jak je to možné jsem pochopil, když jsem se dozvěděl, že byl na projekt rozpočet 16 milionů Kčs. Projekt jsem dokončil za poloviční dobu a pokud mám správné informace, běžel donedávna registr obyvatel stále na modelu, který jsem vytvořil. Obdobně tak i registr motorových vozidel a registr ekonomických subjektů. Na rozdíl od Uppsalské nemocnice mě už k mému dílu z vnitra, dopravy ani financí nikdy nepustili, ať již byli u moci ODS, Socialní demokracie nebo Babiš. Proč? Digitalizace je totiž už třicet let prostředkem k obohacování se firem propojených s vládnoucími kruhy a nejspíše i vhodný způsob jak plnit partajnické kasy.

Registry však nebyly tečkou za mými aktivitami v Československé a České státní správě. Při práci na vnitru jsem nahlédl do praktik české byrokracie a se znalostí švédské skutečnosti jsem viděl problémy a možnosti jak se dá vše zlepšit, a pozor, nejednalo se v první řadě o digitalizaci. Republika se rozpadla, ministrem vnitra se stal můj chartistický spolubojovník Jan Ruml, a tomu jsem předložil návrh na vytvoření studie pro oběh dokumentů ve státní správě. Na vypracování studie jsem se spojil s bratry Kamenickými, pro pamětníky - Čeština bratrů Kamenických a studii jsme i s ekonomickou analýzou po pár měsících Rumlovi odevzdali. Snad nejjednodušší příklad ze studie: podle švédského vzoru zrušit povinnost mít občanku v případě, že má osoba řidičský průkaz. Jednoduché jako facka a úspora? O nějakých milion občanek ročně méně a i bez úspory času občanů to je nějakých 100 milionů ročně. Další chuťovka s minimální digitalizací je zrušení adresy na občance i na řidičáku, opět podle švédského vzoru. Ročně se stěhují statisíce lidí a opět jsou ohromné úspory při výrobě nových dokumentů a času občanů i úředníků. Poslední příklad z naší studie jedná o poznávacích značkách a je opět inspirován tehdejším fungujícím švédským systémem. Především byla SPZ jakýmsi rodným číslem, které bylo vozidlu přiděleno již při plánování výroby nebo dovozu což zjednodušuje život nejen kupcům vozidel, ale i výrobcům a dovozcům. SPZ je náhodně vygenerovaná a tak odpadá šmelina s kmotrovskými kombinacemi. Na SPZ je výrobní číslo vozidla (WIN), a datum vydání platné SPZ, které se mění po ztrátě nebo krádeži SPZ - vůz dostává stejnou SPZ s novým datem. V době předdigitalizační dostal švédský majitel pouze jednu nálepku, něco jako dálniční známku poté co měl zaplaceny daně, pojištění a měl platnou technickou kontrolu. Všechny tyto informace byly poskládány ze tří různých databází, ale tehdy se provádělo vše dávkově. Předpokládané úspory opět stovky milionu, cela studie předpokládala úspory zhruba dvě miliardy ročně, v dnešních penězích jistě deset až dvacet miliard. V předinternetové době jsme řešili přenos informací jednoduše, pomocí České Pošty. Při jednání s představiteli pošty, kteří o projekt projevili velký zájem se ukázalo, že to, co pošta umí jsou doporučené a registrované dopisy a poštovní personál byl zvyklý zacházet s identifikací zákazníka, tedy nezbytnosti při vydávání a výměně dokladů. Pokud by se nám to tehdy povedlo, odpadly by vyhozené peníze za Czech Pointy, ale to jsme samozřejmě nemohli tušit. Pokud to zní jako krásné pohádky, tak konec pohádkový není, spíše něco jako probuzení s rukou v nočníku. Celé vnitro se postavilo proti nám a Jan Ruml se bál studii přijmout, ale i zamítnout. Dnes po čtvrtstoletí mi tvrdí, že si nic nepamatuje.

Proč s námi na vnitru doslova vyj**ali?
- Soustředili jsme se na nejoptimálnější řešení a nezdůrazňovali, že je třeba změnit legislativu. Ruml i ostatní ve vedení vnitra měli ze změn zákonů hrůzu. Na začátku projektu šlo prosadit zadání srovnávací studie českých zákonů s Německem, Švédskem a třeba Rakouskem. Mimo to jsme se měli pokusit o odhalení nekompetentních vnitráckých právníků Henycha a Němce, kteří stáli v čele bojovníků za staré pořádky. O Henychově odborné úrovni se mohl přesvědčit celý národ, když jako osoba odpovědná za volby postrádal základní znalosti z matematiky, nebo když advokát Tomáš Sokol musel přepisovat podání k nejvyššímu správnímu soudu. Připomínám dobový vtip z Rádia Impuls iniciovaný Henychovou metodou vyhodnocování voleb: IQ zaměstnanců Ministerstva vnitra 160, protože se kontrolovaly dva vzorky, u jednoho vyšlo 90 a u druhého 70.

- Podcenili jsme nutnost zveřejnit korupční jednání, a kdo za ním stojí. Od šmeliny s kmotrovskými SPZ, přes soukromé agentury, které měli absurdně kanceláře v budovách policie a brali tučné odměny za přednostní vyřízení agend až po podvody se zakázkami na výrobu občanek, SPZ a dalších penězovodů.

- Chtěli jsme řešit agendy současně v jedné studii a toho využili přátelé starých pořádků a bombardovali Rumla obecnými argumenty. Řešit jednotlivé agenty zvlášť by bylo asi dražší, ale prosadili bychom alespoň něco.

- Také jsme se měli snažit zveřejnit v médiích co nejvíce s podnětů, veřejné mínění by jistě bylo na naší straně.

Ze studie si vnitro a doprava v následujících letech vybírali drobná zrnka a to tak, aby se vždy mohla nějaká dodavatelská firma řádně obohatit. Pro mě tím spolupráce se státní správou skončila, nelze čůrat proti větru.

Pocit zklamání se mi trochu vrací, když zahlédnu ve Stockholmu českou SPZ, při výměně české občanky v Praze kde vidím, že úřednice stále používá náš starý systém registru obyvatel, ale bolestné vzpomínky se naplno rozjely při sledování debat Pirátů, mých favoritů ve volbách, když mluvili o digitalizaci a s hrdostí Edisonů předkládají návrhy, které si mohou najít v naší studii na vnitru. Z pirátské rétoriky bohužel čiší i představa, že zveřejněním informací na internetu vyřešíme spoustu bolístek státní správy. Nejedná se totiž pouze o data, ale hlavně o procesy s daty, tedy agendy. Zjednodušeně řečeno se stejnými daty (třeba rodné číslo) může pracovat mnoho různých agend. Podstatné je kdo a jak smí s daty nakládat, a tím se dostáváme k jednoduché pravdě, tedy že různé agendy přísluší různým resortům. Tohle stále všem nějak uniká již přes 25 let. Cesta k dosažení efektivity je vznik garantů určitých pokud možno disjunktních dat s tím, že ostatní je ve svých procesech používají a sdílejí. A obdobně to platí o procesech, které se nemají duplikovat. Zde si bystrý čtenář položí správnou otázku - jak si představují Piráti digitalizační ministerstvo?

Fandím Pirátům v jejich snaze reprezentovat mladou část voličstva, ale možná by neškodilo se zamyslet nad tím jak kdysi nám, mladým zapáleným digi-nadšencům otevřel oči starý profesor.

Jiří Pallas