Maroš Šefčovič, místopředseda Evropské komise pro interinstitucionální vztahy a administrativu

Uplynulý rok byl pro Evropskou unii mimořádný a náročný. První rok uplatňování Lisabonské smlouvy byl zároveň obdobím hospodářské krize a s ní souvisejících koncepčních problémů.

Lisabonská smlouva zásadně změnila nejen úkoly Unie, ale také od základu její způsob práce. Ne všichni byli přesvědčeni o její užitečnosti. Jedna skupina kritiků trvá na tom, že nepřinesla nic víc než komplikace do již tak složitého institucionálního uspořádání. Jiní i nadále šíří názor, že vztahy mezi různými částmi EU jsou „hrou s nulovým součtem“: cokoli jedna instituce získá, o to ostatní přijdou. Slyšíme také tvrzení, že EU sklouzává k mezivládnímu přístupu.

Jako člen Evropské komise odpovědný za interinstitucionální vztahy jsem byl u uplatňování Lisabonské smlouvy od samého počátku. Avšak v příkrém rozporu s pesimistickými proroctvími jsou mé zkušenosti veskrze pozitivní. Když letos nastala krize veřejného dluhu, mohla Unie díky Lisabonské smlouvě přijímat zásadní rozhodnutí dvakrát rychleji než dříve.

Lisabonská smlouva posílila demokracii na úrovni EU a vnitrostátní úrovni většími kompetencemi pro Evropský parlament a národní parlamenty. Posílila rovněž úlohu evropských občanů tím, že učinila Listinu základních práv právně závaznou a zavedla evropskou občanskou iniciativu, první nástroj přímé demokracie EU.

V nestabilním světě zůstává Evropská unie záštitou svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, tedy hodnot zakotvených v Lisabonské smlouvě.

Jejím cílem bylo také uskutečnit dlouho proklamovaný cíl „přiblížit Evropu občanům“, a to tím, že odstraní pociťovaný deficit demokracie. Proto je tak důležité, že jasnými „vítězi“ Lisabonské smlouvy jsou národní parlamenty a evropskí občané.

Smlouva rozšířila jak legislativní, tak rozpočtové pravomoci Evropského parlamentu. Spolurozhodování Parlamentu a Rady jako zástupce národních vlád je nyní obvyklým legislativním postupem a Parlament má plné právo zasahovat do všech výdajů.

Jen někteří lidé si uvědomují, že pro národní parlamenty byla Lisabonská smlouva rovněž přínosná, neboť jim dala nové pravomoci přezkoumat návrhy EU a vznášet námitky, mají-li pocit, že by bylo lepší řešit danou záležitost na vnitrostátní úrovni.

Jednou z nejvíce inovativních změn je zavedení evropské občanské iniciativy. Ta umožňuje jednomu milionu občanů z několika zemí vyzvat Komisi, aby přijala opatření v záležitosti, která je pro ně důležitá. Může se to týkat tak různých oblastí, jako jsou ochrana spotřebitele, normy pro ochranu životního prostředí nebo pracovní podmínky. Veřejnost bude moci upozorňovat činitele EU na určité problémy a přímo se podílet na zlepšování toho, jak EU funguje.

Poskytuje občanům právo, jež odpovídá právu, jaké mají Evropský parlament a Rada – tedy vyzývat Komisi k předkládání návrhů. Skutečně doufám, že veřejnost bude tuto příležitost maximálně využívat.

A třebaže pro parlamenty a občany byla nová smlouva rozhodně přínosná, neznamená to, že by jiné orgány EU o něco připravila.Evropská rada existuje sice už více než 30 let, avšak teprve nyní se stala plnohodnotným evropským orgánem. Má jedinečnou pozici k vyjednávání důležitých, strategických otázek, které vyžadují zapojení 27 členských států na nejvyšší úrovni.

Současná hospodářská krize ukázala, jak přínosné je mít stálé předsednictví Evropské rady pro zajištění konzistentnosti a ucelenosti. Intenzivní spolupráce mezi předsedou Komise Barrosem a předsedou Rady Van Rompuyem při správě ekonomických záležitostí je toho důkazem.

Smlouva rovněž posílila schopnost Komise využívat svého potenciálu: svého práva legislativní iniciativy, svých nepostradatelných odborných znalostí, svého chápání obecného evropského zájmu a své úlohy jako subjektu chránícího právo EU. Také Rada, která sdružuje ministry z národních vlád, pracuje nyní díky rozšířenému hlasování kvalifikovanou většinou efektivněji než dříve.

A co kritika ohledně „plíživého mezivládního přístupu“ v EU? Postavení mezivládního přístupu proti nadnárodnímu rozhodování je chybným protikladem. Skutečností je, že v EU lze nalézt prvky obou – vždy tomu tak bylo a také tomu tak zůstane. V tom tkví její jedinečnost a její genialita.

EU je mnohem víc než jen tradiční mezinárodní organizace. Zároveň však není federálním státem a ani se jím nehodlá stát. „Stále užší svazek“ – pojem, který byl v Lisabonské smlouvě zachován – vyjadřuje přání vytvořit ještě těsnější svazek „národů Evropy“, nikoli však nahradit nebo zrušit členské státy. Nakonec všechny naše kroky musí sledovat společný cíl: efektivnější, demokratičtější Evropskou unii, která bude celosvětově uznávána.

Stejně jako u každého nového souboru pravidel trvalo několik měsíců, než se Lisabonská smlouva vžila. Avšak rok po jejím vstupu v platnost jsem dospěl k jasnému závěru, že funguje dobře a že v EU velkou měrou posílila demokracii a transparentnost.

Lisabonská smlouva je pouze nástrojem – nástrojem, který spojuje evropské orgány, členské státy a občany. Je nástrojem s velkým potenciálem a těšíme se na to, že ho budeme používat ku prospěchu všech Evropanů.

Text poskytlo Zastoupení Evropské komise v České republice