Dát si pivo po obědě a vyrazit na dálnici rychlostí 150 kilometrů v hodině nebo ještě vyšší. Pro drtivou většinu politiků a takzvaných dopravních odborníků v České republice naprosto šílená, dá se říci, že až vražedná kombinace.

Jenže představte si, že zhruba hodinu jízdy od hlavního města - za hraničním přechodem Rozvadov - si něco takového každý řidič může dovolit zcela legálně. I když je tam dálnice o dost klikatější než úsek na českém území, rychlost je tu neomezená a kdybych chtěl, klidně bych si mohl vypít jeden „vajsbír“. Tolerovaná hladina alkoholu je zde, jak známo, ostatně jako ve většině civilizovaných zemí, 0,5 promile.

Jel jsem tam směrem na Mnichov už nejméně stokrát, a nikdy jsem neviděl ani jedinou dopravní nehodu. A to občas sněžilo, byla mlha, tma, či pršelo. Občas dokonce nastala kombinace několika těchto povětrnostních jevů. U nás musím před každým vjezdem na dálnici sledovat dopravní zpravodajství, protože prakticky není den, kdy by nevznikaly problémy kvůli nehodám na těchto zdánlivě bezpečných komunikacích se stanovenou maximální povolenou rychlostí.

A navíc, prosím, podle poslední statistiky Evropské rady pro bezpečnost silničního provozu měla v letech 2011-13 Česká republika v přepočtu obětí na dálnicích na každou ujetou miliardu kilometrů tři mrtvé. Německo jen dva. Litva, Polsko, Maďarsko, Portugalsko a Itálie jsou na tom sice hůře, ale už šestá od konce je Česká republika. Vede Dánsko a Velká Británie, zmíněné Německo je zhruba uprostřed žebříčku.

Takže je rychlost skutečně tak smrtelná, jak se tvrdí nebo ne? Já říkám, že mnohem horší je nezkušenost řidičů, jejich nesoustředěnost a netolerance vůči ostatním. V Německu jsem se s vybržďováním nikdy nesetkal, v Česku jsem ho na vlastní oči viděl nejméně pětkrát a jednou i zažil na vlastní kůži.

Před několika týdny jsem jel do Wolfsburgu. Stovky kilometrů dálnice vedou přes území bývalé Německé demokratické republiky, kde dodnes řídí většina lidí vychovávaných stejně jako u nás v socialistickém režimu. Přesto se tam jezdí mnohem lépe než u nás. Řidiči počítají s tím, že než vjedou do levého pruhu, musí se bedlivě a raději několikrát podívat do zpětného zrcátka, protože zezadu může během mžiku „přiletět“ BMW M3, Porsche 911 nebo jakékoli jiné rychlé vozidlo. Zip se dodržuje, při vjezdu do kolony z připojovacího pruhu vám obvykle ponechají mezeru, abyste se mohl bez problémů zařadit. Neplatí to samozřejmě ve sto procentech případů, výjimky se najdou všude, přesto tvrdím, že jsem zde nemusel být tolik ve střehu a ve stresu jako na našich Dé jedničkách a jiných.

Proto bych si dovolil nesměle upozornit pány politiky, dopravní psychology i některé kolegy novináře, aby se spíše než strašením nebezpečnou rychlostí věnovali například snaze maximálně urychlit příchod nového zákona o autoškolství. Díky němu by se poměrně rychle mohla zlepšit úroveň „prvořidičů,“ kteří se pouštějí do provozu. Třeba by se pak prosadil i následný zdokonalovací výcvik řidičských schopností a dovedností.

Malou změnu k lepšímu by mohly přinést například i značky na silnici vyučující řidiče k udržování bezpečného odstupu od vozidel jedoucích vpředu. V takovém Maďarsku je už dávno mají, u nás se tradičně spíše hledají důvody, proč je na vozovky nenamalovat.