Na medicínu jsem šel s představou, že se po promoci stanu praktickým (tehdy se říkalo „obvodním“) lékařem někde na Šumavě. Ten kout se mi líbil a líbí dodnes, má svou drsnou krásu a se svou tvrdostí je současně přívětivý. Dost brzy jsem však zjistil, že pro zvolenou profesi bych potřeboval také ruce, které mám díky vrozené vadě obě levé, a že se budu muset živit spíš hubou. Ale stále jsem myšlenku všeobecné medicíny nevzdával.
Kamarád (spolužák, který u nás pár měsíců nocoval, protože mu zavřeli v politických procesech s lékaři tatínka do kriminálu a maminku v těžké depresi do blázince) vymyslel, že bychom si mohli také něco začít s psychiatrií. Byli jsme ve čtvrtém ročníku a měli oba zkušenost s fiškusováním na teoretických ústavech a tak jsme se hrdě vypravili na Psychiatrickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství za panem profesorem Vondráčkem s prosbou o možnost fiškusovat také u něj.
Pan profesor byl svérázná osobnost. Měřil skoro dva metry (také napsal několik pojednání o specifickém humoru nadměrně vzrostlých mužů, kde se přirovnával k G.B.Shawovi), byl kromobyčejně prchlivý a na druhé straně distinguovaný, někdy až snobsky, jezdil s chutí stařičkým autem při plném vědomí, jak ničemný je řidič. Sám napsal: „Není hezčího sportu, než je automobilismus. Stačí, abyste měli auto a lano. Když auto nejede, vezmete do levé ruky lano a pravou rukou máváte; on vás nakonec někdo odtáhne“. Tradovalo se o něm, že ačkoli bydlel vzdušnou čarou 500 metrů od kliniky, cesta mu trvala přes půl hodiny, protože na žádné křižovatce neuměl odbočit doleva a proto musel složitě objíždět půl Prahy, aby mohl odbočit vždy vpravo.
Pravdivá historka o jeho umění je uvedena v některém ze svazků Alarichových vzpomínek. V době, kdy po Praze jezdilo asi 200 osobních aut, došlo mezi panem profesorem Vondráčkem a nějakým dalším řidičem ke kolizi na křižovatce u Národního divadla. Šofér druhého vozu stočil okénko a zařval: „Kdo tady má přednost?!?!“ Pan profesor se nenechal vyvést z klidu a odvětil: „Já, protože jsem starší!“
S neurčitou představou – neměl jsem jednoznačný cíl, chtěl jsem si „rozšířit obzory“ – jsem šel na začátku čtvrtého ročníku tohoto váženého a populárního (jeho nepovinné přednášky byly nabity, že nepropadl špendlík) člověka požádat o zařazení do smečky elévů. Mektal jsem cosi o své touze poznat taje této profese, když pan profesor se nekompromisně zeptal: „A chcete se stát psychiatrem?“ Pravil jsem, že ještě nevím, že si ale myslím, že poznání psychiatrie patří do celé medicíny. Pan profesor byl urputný: „A chcete se stát psychiatrem?“ Opakoval jsem svou vizi, že poznání psychiatrie..., leč pan profesor přitvrdil. Na tónu i na decibelech. „A chcete se stát psychiatrem?!?“ Tak jsem řekl, že ano. A protože své sliby plním, jsem tam, kde jsem.
Kroužek psychiatrie-chtivých mediků vedl pan docent Dobiáš, který na rozdíl od Vondráčka, měl zemitější „selský“ přístup (DE MORTUIS ..., ale já jsem měl jako medik pocit, že Vondráček vnímá své pacienty trochu jako brouky ve sbírce; dnes vím, když tam už dvacátý rok učím, že medici intuitivně více cítí s pacienty, než s medicínskými koncepty). „Doby“ – tak se Dobiášovi říkalo, mě poslal do Klárova ústavu slepců sbírat sny nevidomých. To byl můj první konkrétní úkol.
Bylo to fantastické poznání, seznámení s jiným světem, lekce pokory, kterou vnímám s obdivem k Dobymu dodnes. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí a tiše věřím, že i pro ně byl můj zájem povzbuzující. Byl tam chlapec, který přišel o zrak v 18 letech (vápno), který měl dvojí typ snů: nevidomé a vidomé. Ty druhé byly vzpomínkou na jeho předchozí život, ty první byly o telefonování, mluvení, ale také dotycích. Tehdy jsem ještě netušil, že ztráta zraku je přerušením ze světem VĚCÍ, zatímco ztráta sluchu je přerušením se světem LIDÍ. Jeden pacient mě učil, jak poznat podle tónu hlasu pravou barvu vlasů (dodnes poznám „pravou“ zrzku).
(další díl série textů najdete na těchto stránkách o víkendu)
28.ledna letošního roku uplynulo přesně 255 let ode dne, kdy Horace Walpole, 4. Lord z Oxfordu, vypustil do světa termín serendipity, inspirovaný vzpomínkou na „směšnou pohádkou o třech princích ze Serendipu“, kteří objevovali na svých cestách podivuhodné věci, pro něž posléze nacházeli uplatnění. Pojem se vžil jako označení náhodného výsledku (většinou) vědecké práce, která původně byla zaměřena zcela jiným směrem. V encyklopediích je často uváděn objev bakelitu, který se vytvořil když belgickému chemikovi Baekelandovi omylem spadla jedna dávka formaldehydu do nádoby s kyselinou karbolovou.
Klasickým příkladem je objev penicilínu, který byl uskutečněn jen proto, že „Fleming měl v laboratoři binec“, jak nám na přednáškách sdělil profesor Wenke. Pohlédneme-li do historie medicíny, najdeme tam podobných příkladů desítky, počínaje revoluční Woehlerovou syntézou první organické molekuly močoviny když chtěl vyrobit kyanid amonný, přes Minkowského objev souvislosti pankreatu s cukrovkou, kdy na moč pankreatektomovaných psů se slétala hejna mlsných much, až po objev podstaty a účinků interferonu, kterým původně chtěli japonští vědci Yasu-ichi Nagano and Yasuhiko Kojima posílit účinnost očkovací látky proti neštovicím.
Pacientům s anginou pectoris Viagra nepřinesla úlevu od kardiálních obtíží, ale erekci. Možnost provedení koronarografie byla objevena, když se kardiolog z Cleveland Clinic netrefil a kontrastní látku místo do levé komory aplikoval do koronární arterie. Kde by dnes byla drogová scéna, kdyby se byl Hofmann pět let po úspěšné syntéze jednoho přípravku z mořské cibule pro povzbuzení dýchání nevrátil k novým pokusům a neolízl si přitom v roztržitosti prsty. Bylo to 19. dubna 1943 a velký chemik cestou na kole domů prožil světově první „LSD trip“. Švýcaři slaví toto výročí dodnes jako Bycicle Day.
Psychiatrická léčba vedená až do 80. let minulého století převážně metodou „pokus – omyl“ má na svém kontě celou řadu náhodných objevů tohoto typu. Ve 30. letech minulého století, v éře konvulzivní (=vyvolání křečí) léčby čehokoli a čímkoli (snad kromě strangulace), Cerletti a Bini vyšli z naprosto nesprávné premisy, že epilepsie a deprese se nevyskytují společně (není pravda). Pak se inspirovali na jatkách, kde zjistili, že dobytek je před porážkou elektrickým proudem pouze omráčen a začali pouštět 125 V do lidí. Kontraintuitivně je tato metoda dodnes účinná a patří při léčbě deprese k nejbezpečnějším.
První neuroleptikum, chlorpromazin, měl být antihistaminikem pro prevenci chirurgického šoku, mohutný depresogen reserpin byl používán jako anxiolytikum, imipramin, první tricyklické antidepresivum, byl syntetizován a určen k léčbě schizofrenie, a když se neosvědčil, šetrný Švýcar Kuhn si řekl, že to přece nevyhodí a zkusil jej pouze u 13 (!!! metodici kvílí) depresivních pacientů. Výsledky však byly natolik přesvědčivé, že evokovaly další studie. První přípravek ze skupiny inhibitorů monoaminooxidázy, iproniazid, byl původně účinným antituberkulotikem, ale po jeho podávání byla pozorována výrazná elevace nálady a tak se jej zmocnila psychiatrie. Čelný představitel II. generace tetracyklických antidepresiv, mianserin, měl být antialergikem. Teprve oslavovaný i zatracovaný Prozac (fluoxetin) byl preparátem „vyrobeným na míru“ v souladu s teorií o významu serotoninu a jeho nedostatku při depresivní poruše.
Farmaceutické firmy hledají „léky na receptor“ a dávno jsou pryč doby, kdy kreativní až zběsilý Dr. Ing. Miroslav Protiva, který syntetizoval výborné antidepresivum dosulepin, chrlil jednu molekulu za druhou a kolem VÚFB bylo možné občas potkat „nadrátované“ zaměstnance, kteří byli ochotni zkoušet jeho výrobky „na vlastním preparátu“.
Současné psychiatrii vládne serotoninový průmysl. Nicméně doufám, že se ještě dožiju serendipity, která toto dogma zvrátí (a podívá se třeba pro změnu na NMDA receptory, kterých je v mozku několikanásobně více, než receptorů serotoninových). A možná i oxytocin se dočká…
Zatímco pravý a nefalšovaný workholik podobající se erupci vulkánu může mluvit o ženě v plurálu, ten nepravý, podobný tragickým a nešťastným antickým hrdinům (napadá mě především Sysifos a Tantalos), se sice nadře někdy víc, ale o ženách ve svém osudu mluví většinou v singuláru, někdy dokonce v nuláru (to je můj objev jak převést základní číslo-nečíslo do gramatického systému; nulár je o tom, že kde nic není, ani smrt nebere).
Slavoj Hontela: Rehek domácí; úvaha o stavu vědomí a nevědomí. Olomouc, UP Olomouc, 2009, 248 s.
„Potomci opic! Bože můj, doufejme, že to není pravda! Jestli ale je, modleme se za to, aby to nevešlo ve všeobecnou známost.“
Manželka biskupa z Worcestru, poté co se dozvěděla o Původu druhů
Text jsem otisknul jako editorial ve výroční měsíc konce poslední války před čtyřmi roky ve funkci šéfredaktora Praktického lékaře. Kvůli tomuto textu jsem byl z této funkce odvolán.
Zapálíš-li svíčku na obou koncích, dostaneš dvakrát více světla, ale shoří ti za poloviční dobu.
Ohromný sociální význam humoru a smíchu poznáme nejlépe, když tyto základní komunikační prvky chybějí. Člověk, kterého nedokážeme rozesmát a který nedokáže rozesmát nás, člověk, který s námi nesdílí smích a humor, nám nikdy nemůže být blízký. Dlouho byly tyto vzácné dary považovány za výlučně lidské, ale jak bezpečně prokazují někteří badatelé, smějí s námi se další savci – šimpanzi, psi, krysy – také. Nejvíce když jsou mláďaty, ale to už věděl Darwin, když napsal: „Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat tak najevo radost, jako mláďata zvířat, jako štěňata, koťata, atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce.“ Pankseppova krysí mláďata vydávají švitořivé zvuky („chirping“) při hrách „na převalovanou“, dospělé krysy sice tuto dětinskou zábavu již neprovozují, ale smějí se, když je jejich majitel lechtá.