Jasná zpráva jak udržet váhu

V roce 1990 vyšel v inzertních novinách tento text: Kdo mi pošle v obálce dvacetikorunu a ofrankovanou obálku se svou adresou, dostane zaručený recept na zhubnutí. Jeden z mých známých tak učinil a skutečně do několika dnů mu přišla „jeho“ obálka zpátky a v ní lístek s jediným doporučením: NEŽER! Natolik ho to dopálilo, že se rozhodl rady uposlechnout – když už do toho investoval takovou sumu – a vskutku: do šesti týdnů měl dole pět kil. Po vánočním obžerství takového výsledku můžem dosáhnout do Matěje také – ale co potom?

Více »

Proč se nemusíme bát žádných špionů

Proč se nemusíme bát čínských ani ruských špionů

Více »

Quod licet...

Každej Maďar může za to, že je Maďar

Více »

Místo PF

Více »

Velký bobek

Malý Bobeš doprovázel několik generací, poprvé vyšel v roce 1931, já jsem ho dostal na Vánoce 1947 a moje děti ho louskaly o třicet let později, kdy už si dobře neuměly představit ve městě vůz tažený koňmi.

Více »

Vítězství ideologie nad zdravým rozumem

Existuje dost Eskymáků, kteří poradí obyvatelům rovníkové Afriky, co dělat, když přijdou vedra.

Více »

Radkin Honzák: Co všechno si může dovolit ten úředník na Hradě placený z našich peněz?!

Kde jsou meze drzosti státních úředníků?

Více »

Když jsme tak u těch osmiček, než mě někdo vezme klackem přes hlavu

Neměli bychom zapomenout, že 18. prosince 1878 se narodil v Gori v Gruzii maličký Josef Vissarionovič Džugašvili, který podle maminky měl sloužit Bohu, a proto byl poslán ve svých adolescentních letech do kněžského semináře. Někdy se věci zvrtnou, Pepa Boha sice hledal, ale místo něj potkal knížete Zla. Jak říkají fámy, měl na noze vratiprst a svou poslední ženu utloukl (protože nechtěla jíst houby), ale to není to nejpodstatnější, proč je dobré naň dneska vzpomenout.

Více »

Kdo ten souhlas informoval?

Pojmenování byrokratické dehumanizující aktivity souslovím „informovaný souhlas“ je z hlediska sémantického naprostý nesmysl. Souhlas může být dobrovolný, vynucený, ale dost těžko informovaný. To je výsledek hanebného překladu. Podstata tohoto aktu je v zásadě snad správná, v reálném provedení u nás zrůdná, hovadská a škodlivá.

Více »

Recenze

Radkovová I, Hořejší J: ASPERGERŮV SYNDROM. Život pod společenským tlakem. Galén, Praha, 2018, 165 s.ISBN 978-80-7492-386-9. Cena (v Luxoru) 171.- Kč
Na seminářích o biblioterapii se doporučuje, aby knihy a další artefakty věnované životu nemocných, postižených a těžce se probíjejících četli v první řadě a především jejich blízcí, pečovatelé, ošetřovatelé, učitelé zdravotníci, protože se z nich dozvědí stokrát víc než z učebnic a přednášek. A také postižení, aby viděli, že nejsou sami.
O citované knize to platí stoprocentně, navíc informace o celé problematice je díky detektivní práci Jaroslava Hořejšího mnohem širší a doslov ukazuje na další možné souvislosti týkající se vzniku obtíží a možného léčebného zákroku úpravou diet a přísunem některých probiotik.
Na počátku byl zájem autorky podělit se o své dětské, adolescentní o dospělé zkušenosti se čtenáři. Nakladatel měl pro tuto snahu maximální pochopení a opatřil autorce zkušeného zpovědníka osobností zezdravotnictví i jejich pacientů a vznikl velmi zajímavý dialog, uvedený historií a pochybnostmi o zářivém charakteru jejich kmotra.
Dialog autorky a novináře začíná odkazem na tuto ne zcela jasnou historii a čtenáře musí uchvátit okamžitě autorčina schopnost sebereflexe, když v prvních řádcích textu píše: „Při kontaktu s takovými lidmi (= trpícími Aspergerovým syndromem) se málokdo ubrání pocitu, že je jimi citově vydírán, je jejich prodlouženou rukou do reality, stává se jejich sluhou.“ Je to právě odvaha vidět vlastní jednání očima druhých, která dělá ze subjektivní výpovědi – jíž by takovýto text mohl být – dramatický obraz života postiženého jedince a jeho nejbližšího okolí. Tohle plastické vudění nám dovoluje nahlédnout na pnutí i konflikty a zároveň umožňuje pochopení, které při stejně kriticky vstřícném pohledu čtenáře může znamenat podstatné zlepšení při zvládání náročných situací.
Uvědomění odlišnosti přichází již v předškolním věku a najít své místo ve světě pomáhají filmy o podobných dětech, které navíc přinesou informaci, že jde o jinakost, nikoliv mentální retardaci nebo defekt.Už v tomto věku dítě ocení, kdyý je mu ponecháno hájené teritorium, v němž se odehrává jeho jiný život. „Dětský kolektiv mi nikdy nebyl pohodlný – píše autorka – na mě byly některé děti až příliš interaktivní.“ zde vyvstává každodenní zěžkost se zařazením. Ve spojitosti s učením autorka srozumitelně popisuje, jaký problém představuje pro autisty zařazení informací do kontextu. To je přímo lekce pro pedagogy a speciální pedagogy (ti to snad ovládají), proč některé věci váznou až do doby, než na ně dítě nebo adolescent přijde vlastní cestou.
Dospělá adaptace je trefně posána takto: „...ve vztazích na pracovišti musí panovat jistá míra povrchnosti, aby se ti lidé neubili navzájem. Opravdu nemusíte o každém vědět všechno. A tak se můžete soustředit na vydělávání peněz, což je společný cíl všech.“ Takto postupně, ale stále s vhledem do obou světů, mapuje autorka svou náročnou cestu životem.
Mám rád Křičkovu báseň Jednička lomená jedničkou, která končí slovy: Svět by byl krásný, lidičky, kdyby / dle učitele Štěpničky každý z nás o bližním smýšlel / Jsi jednička lomená jedničkou / až na ty pravopisné chyby. Myslím, že to autorka předvedla ve svém textu přesvědčivě.

1.12.18