Jsem ze staré školy. Mám spoustu názorů, postojů a zvyků, které se určitě nedají nazvat postmoderními. Například si myslím, že je docela přiměřené a přirozené, že na pohřbu lidé pláčou, i když mají hrdý titul MUDr., a že jejich častý požadavek, abych jim předpsal něco, co by jim v tom zabránilo, je hloupý.

Pohřby jsou od toho, aby se na nich emoce projevily, pokud nejde o funus drazemilovaného státníka. Ale ani tam není vždy namístě plesat, jak dosvědčuje příhoda ze starého Říma. Zemřel nenáviděný tyran, celý Řím jásal, jen jedna stařenka seděla na mostě přes Tiberu a usedavě brečela. Když se jí ptali, zda ho oplakává, řekla že ne, že dobře ví, jaký zloduch to byl, ale že je již dost dlouho na světě, aby nevěděla, že po něčem zlém vždy zákonitě přichází něco ještě horšího. Maně mne přitom napadlo, jaký asi bude náš příští prezident.

Protože smrt je cosi, co nás zatraceně přesahuje, nemusí se vyplatit ani zaslouženě zlomyslná radost nad koncem padoucha. Pamatuji se na muže, který se hodlal potěšit pohledem na Brežněvovu poslední cestu. Koupil si na to chlebíčky, pár lahví piva a spokojeně se usadil do křesla před televizor. Pamětníci vědí, že pohřeb se zdaleka nevydařil podle plánu, byzantská pompa skončila na dlažbě. Groteskní podoba rituálu, karikatura piety, emočně zasáhla toho muže natolik, že dostal první panickou ataku a do postele se dobral až v noci cestou přes koronární jednotku, kde ho sice ujistili, že mu nic není, ale neuklidnili ho natolik, aby pokojně spal.

Smutek a truchlení se staly velmi diskutovaným bodem v nově vypracovaném americkém manuálu DSM V, který v těchto dnech vychází a který analogicky jako předchozí revize může ovlivnit také psychiatrii evropskou. Ten totiž zařadil truchlení nad ztrátou blízké osoby trvající déle než dva měsíce mezi psychické poruchy jako velkou depresi. Hned ve druhém bodu oficiálně vznesené kritiky se píše: Normální smutek se stane velkou depresivní poruchou a tak budou medicinalizovány a trivializovány naše předpokládané a tolik potřebné emoční reakce na ztrátu blízkých. Soucit a útěcha rodiny i přátel, zpracování ztráty pomocí víry a smíření, které přináší milosrdný čas i přijetí konečnosti života, bude nahrazeno pilulkami a povrchními medicínskými rituály.

Z řad obhájců nového pojetí truchlení zazněl v diskusi také jeden utilitaristický názor: „Jistěže je nešťastné, že smutek je patologizován, ale jestli pojišťovny budou lékařům za útěchu platit, jsem plně pro.“

Považuji názor pracovní skupiny psychiatrů, kodifikovaný v nové verzi DSM, za velice nebezpečný precendens. Nejen proto, že lenost, které se dostalo již vznešeného názvu „prokrastinace“, bude zákonitě zařazena v příští revizi mezi choroby, ale především pro odlidštění, zpředmětnění společenského života a našeho povolání. Je pláč nad otevřeným hrobem skutečně patologickým symptomem, kterému je přiděleno příslušné číslo vykazované pojišťovnám a statistikům? Jako by nestačilo, že etický diskurs byl byrokraticky nahrazen čtyřmi hlavními pravidly bioetiky, která otrlejším povahám dovolí spláchnout bez problémů leccos, co by v diskursu neobstálo. Na řešení a tlumení smutku, pardon – svérázné deprese, vypracují odborné týmy posílené na závěr dvojnásobným množstvím úřednictva závazné pokyny, guidelines, směrnice, normy, kde bude úplně všechno, kromě ztracených, pošlapaných a uvláčených emocí.

V rozhodnutí Americké psychiatrické společnosti vidím nestoudnou aroganci směřující k dalšímu rozbíjení již tak dost zničených přirozených sociálních struktur, podřízení přirozených citů medicínsko-byrokratické kontrole s konečným a neodvolatelným verdiktem posudkových lékařů, že má dotyčný již „odtruchleno“ a může nastoupit do pracovního procesu. Mám – stejně jako všichni čtenáři – zkušenost s bolestnými ztrátami a následným žalem, pro jeho prožití a zpracování ale mám zcela jiné kulisy, interiérů i exteriérů, než zrovna psychiatrickou ordinaci.

Nehledě na to – a to je nejčastější námitka amerických kritiků – že se administrativní cestou stane z truchlícího člověka „onálepkovaný“ psychiatrický pacient trpící duševní poruchou, což je stále považováno za sociální stigmatizaci. Ale nad tím visí otázka položená zdravým rozumem: je plačící vdova nad hrobem svého zemřelého manžela a truchlící po něm déle než dva měsíce duševně nemocná?

Truchlení patří k trápení, utrpení, jež život přináší a patří tedy k životu, ne do medicíny. Každá nemoc sice je trápení, ale každé utrpení není automaticky nemoc! Slzy žalu jsou výsledkem emočního stavu. Mají odlišné složení od slz zavlažujících běžně oko i od slz vyvolaných podrážděním například cibulí. Obsahují ACTH, prolaktin, leu-enkefalin a větší množství draslíku a hořčíku. Údajně není možné je vnímat čichem, přesto pohled na ženské slzy žalu u muže vyvolá pokles koncentrace testosteronu. Máme tedy plačící ženě podat v rámci první lékařské pomoci tabletu antidepresiva a pro jistotu ještě jejímu partnerovi píchnout testosteron?

Contra vim mortis non est remedium in hortis, říká přísloví. Umíme zacházet s truchlením těch, kteří oplakávají své drahé? Každý zkušený lékař ví, a nezkušený se záhy poučí, že u nich musí počítat s vyšší nemocností a snížit práh pro jejich přístup; ne však navěky a ne bez snahy najít jiné přijatelné zdroje útěchy v sociální síti (rodina, přátelé, spolupracovníci, známí, církev). Víme, co neříkat a pokud nevíme, tak je to následující dobře míněná smršť naprosto špatných doporučení: Mohlo to být ještě horší… Všechno přebolí.. Nejlepší je pořádně se zapřáhnout do práce… Seber se! Musíš to překonat!
Vím, jak se teď cítíte...

Poslední věta, která se mnohým jeví jako empatické ujištění, ničím takovým ve skutečnosti není; je to povýšené vyjádření experta, který „ví všechno“. Jazyk je ošidný a dobré úmysly dláždí cesty do pekel. Svědectví o nepoužitelnosti této zdánlivě účastné floskule podal jeden ze spolupracovníků Elizabeth Kübler-Rossové, americký duchovní Cavanaugh, který ji použil na pohřbu. Mladá vdova vyskočila jak poraněná tygřice a doslova zařvala: Nic nevíte! Tady leží muž, kterého jsem milovala, támhle jsou tři mé děti, které nevím, jak uživím a vy mi tu vykládáte, co víte!! Go to hell!

Truchlící člověk nepotřebuje experta, nepotřebuje antidepresiva, soucit, ani cenné rady, potřebuje lidskou účast, empatickou reakci. Empatie je pojmem licitovaným u všech příležitostí, zaklíná se jím kdekdo, ale málokdo je empatického přístupu schopen. Lékaři si zakládají více na své kompetenci, než na zvládání emočně náročných vztahů. Empatie znamená „cítit“, nikoliv „vědět“. Zde je namístě otázka: dovolujeme si naplno prožívat své emoce? Nebo se je obrazně řečeno pokoušíme zamést pod koberec? Kde potom doutnají a mohou se stát jedním z ohnisek pozdějšího vyhoření... Již Freud správně poznal, že deprese je daň za neodžitý smutek.

Vědecká medicína vypustila emoce z okruhu svých zájmů. Emoční svět pacientů je pro většinu lékařů panenskou pevninou zahalenou do oblaku „stresu“ – ten už je vědecky přijatelný. City a pocity ne! Nedají se měřit, jejich klasifikace je pochybná a projevy nejednotné. Jestli jsme na tom bídně u nemocných, zacházení s vlastními emocemi je ještě zoufalejší, navíc poznamenáno bezohledností k sobě samým. Smí vůbec lékař mít nějaké emoce? Smí být smutný, když některý z jeho pacientů zemře? Jak mohu empatizovat s někým, kdo truchlí, když si sám jakékoliv truchlení rázně zakážu a mám – ve stylu tvůrců DSM V – raději depku. Není naše image převzatá z literatury, filmů a televizních serálů charakterizovaná emoční neprůstřelnost blízká tomu, co Sifneos nazval alexithymií, tedy emoční negramotností? Neprospělo by všem, a především nám samotným, kdybychom ji někdy odložili a byli nejen doktory, ale také lidmi?

Psáno (kdysi) pro Zdravotnické noviny, shledáno (mnou) stále živé