Před více než rokem kandidát Obama na poradě u "Zbiga" Brzezinského

Téměř před rokem a půl, v červenci 2007, kdy naděje vyhrát demokratické primárky, kde Hillary Clintonová (navíc s pomocí svého manžela, stále populárního a efektivního politika), jednoznačně dominovala, natožpak dobýt Bílý dům, byly víceméně teoretické, Barack Obama navštívil našeho známého doyena americké geopolitiky, Zbigniewa Brzezinského (jehož manželka Emilie je blízkou příbuznou prezidenta Beneše), aby ho požádal o radu. Přitom mu nešlo o běžné volební slogany a postoje, už tehdy přemýšlel v mnohem širším rámci.

“Čeho by měl v zahraniční politice, během prvních dvanácti měsíců v úřadě, nový prezident dosáhnout, tedy co by se mu už později asi nepodařilo prosadit,” chtěl vědět Obama. Jak by měl nový prezident reorganizovat svůj tým národní bezpečnosti tak, aby to lépe odpovídalo problematice 21. století? Udělal na zkušeného a stále velice uznávaného, letos v březnu v předměstí Washingtonu své - již 80. - narozeniny slavícího profesora Brzezinského velice dobrý dojem a proto se i on stal Obamovým poradcem.

Po úterním volebním vítězství musí nově zvolený prezident a jeho poradci o všech globálních otázkách přemýšlet už naplno. Z komunikace s lidmi, kteří se v Obamově týmů zabývají zahraniční politikou se potvrzují některé obrysy toho, jak bude v této oblasti pravděpodobně postupovat.

Bude si Obama vybírat členy svého kabinetu z obou politických stran?

Obama chce nejdříve vybrat klíčové lidi do svého zahraničně-politického týmu a pak se podrobněji zabývat konkrétními iniciativami. Podstatnou charakteristikou je důraz na “bipartisan tým”, tedy vládní kabinet se zástupci obou politických stran. Závažnost úkolů, které před novým prezidentem i USA stojí, si nepochybně vyžaduje co nejširší politickou a veřejnou podporu.

Proslýchá se, že by Obama měl za ministry jmenovat nějaké prominentní republikány. Uvádí se třeba jméno senátora z Indiany, Richarda Lugara, který je pragmatický, ne nadměrně ideologický, dlouholetý “specialista” na zahraniční politiku. Jeho tradičním předmětem zájmu je evropská politika a to už od doby, když Evropa byla ještě pod hrozbou Varšavské smlouvy a SSSR. Po desetiletí byl senátor Lugar buď šéfem senátního výboru pro zahraniční záležitosti, nebo, když Republikáni byli v Senátu v menšině, jeho “ranking member”, tedy služebně seniorem za svojí stranu. Měl sem, hlavně po většinu 90. let, měl možnost, navíc ke sledování jeho politiky před tím i poté, se s ním více než několikrát setkat, pracovat s lidmi v jeho kanceláři nebo v uvedeném výboru (nejen kolem rozšíření NATO), ale mám dojem, že je, ve věku 76ti let, přece jen trošku za svým zenitem.

Senátoři Charles “Chuck” Hagel nebo Hillary Clintonová novým ministrem zahraničních věcí USA?

Proto bych spíše uvítal jmenování ministrem zahraničních věcí jiného umírněného republikána, Charlese “Chuck” Hagela, 62-letého senátora z Nebrasky. Kdykoliv jsem ho slyšel nebo viděl vystupovat, četl si jeho projevy, byly mě většinou velice sympatické, republikánské, rozhodně ale nedogmatické, realistické a smysluplné. Pocházejíc z Nebrasky, kde je mimochodem také tradičně silné zastoupení české diaspory, Chuck Hagel má německo-polský původ a hlavně, zejména na amerického politika, dobrý přehled a řekl bych zodpovědný a rozumný výklad a přístup k prioritám zahraniční politiky.

To, že byl po léta nejednou velice a veřejně kritický vůči výkonu Bushovy administrativy - hlavně stran válka v Iráku - odpovídalo stavu věcí. Z mnoha konkrétních situací lze třeba citovat jeho výrok z listopadu 2007, kdy vyhodnotil Bushův kabinet jako “nejhorší za posledních 40 let, pokud se týká schopností, politiky, schopnosti budovat konsensus – nejhorší skoro v každé oblasti”. A když jindy řekl: “Musím říct, že toto je jedna z nejvíce arogantních, nekompetentních administrativ, kterou jsem kdy viděl nebo o které jsem kdy četl,” tak mnoho přízně ve stále se tenčících kruzích příznivců prezidenta Bushe také nezískal.

Hagel, který má, coby veterán Vietnamské války – tuším čtyři – vysoká vojenská vyznamenání, je díky svým názorům a postojům respektován. A když po léta označuje invazi Iráku za “nový Vietnam”, ve veřejnosti jeho názor rezonuje. V minulém roce dokonce zvažoval ucházet se, hlavně kvůli zahraniční politice, o místo kandidáta na viceprezidenta na kandidátce Demokratů. Každopádně je charakterní, kvalifikovaný, problematiky znalý kandidát. (více o něm zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Chuck_Hagel)

Hillary v Obamově kabinetu?

Jedním z „horkých“ kandidátů na místo v Obamově kabinetu je údajně i Hillary Clintonová, což je považováno za další z indikací snah zvoleného prezidenta, že si uvědomuje, že závažnost úkolů, který jeho administrativu a zemi čekají si, mimo jiné vyžaduje co nejširší podporu a participaci.

Pokud by Clintonová byla Obamou nominována, “wetting”, tedy jakási lustrace, vyšetřování potenciálních problémů, “kostlivců ve skříni” a střetů zájmů, by nemělo být v jejím případě problém, protože je, hlavně díky politické kariéře svého manžela, rozhodně jedním z nejvíce a skutečně hloubkově prověřovanou osobou v celých USA.

Jediným, zato potenciálně nemalým problémem, je více než 100 miliónů dolarů v honorářích, které její velice pilný manžel po opuštění Bílého domu vydělal (přijímat jakékoliv honoráře a odměny za vystoupení je, nejen v USA, na rozdíl od ČR, zejména pro vysoké ústavní představitele, v době vykonávání daného úřadu, striktně nezákonné). Milióny - v úhrnu i nějaká desítka miliónů – dolarů honorářů Billa Clintona navíc pochází ze zemí Blízkého Východu.

A pak Clintonova nadace (William Jefferson Clinton Foundation), která na své, hlavně na Afriku orientované programy, jako je boj s nakažlivými nemocemi byla schopná sehnat několik set miliónů dolarů, údajně dostala příspěvky i od vlád, včetně zemí Blízkého Východu. Nicméně se zdá, že Clintonovi jsou nakloněni přijmutí nějakého prestižního místa v kabinetu Obamy a Bill Clinton se údajně vyjádřil, že bude na prověřování těchto věcí s Obamovým týmem spolupracovat.

Takže post MZV USA, podle ústavy tuším 4. nejvyšší ústavní post (po prezidentovi, viceprezidentovi a pak předsedovi Sněmovny reprezentantů Kongresu) může být, již potřetí, navíc zasebou, obsazen ženou.
Madeline Albrightová, která se, jako první v dějinách USA, dostala do jedné z nejvyšších čtyř ústavních pozic, zřejmě ukázala cestu.

(Poznámka: Nancy Pellosiová je od ledna minulého roku předsedkyní Sněmovny reprezentantů, takže by eventuelní MZV USA, Hillary Clintonová byla jen o stupínek níže a v USA by „číslo 3“ a „číslo 4“ byly ženy. Pokud se ale šance,aby MZV USA byl, byť na okamžik, nejvyšším ústavním činitelem země týká, ta není veliká. Naposledy, vlastně jen na několik minut, se to stalo MZV Al Haigovi, kdy po atentátu na prezidenta Reagana v Bílém domě jako, jako člověk na pravém místě, navíc zkušený voják, mj. bývalý vrchní velitel NATO, operativně a ve snaze zklidnit pochopitelný rozruch po zprávě, že se leader of the free world stal obětí atentátu - a viceprezident a předseda Sněmovny reprezentantů nebyli okamžitě po ruce - novinářům a světu sdělil: „I am in charge here“. Později za to sklidil, myslím většinou nezaslouženě, různou kritiku, ale to by bylo na jiné povídání.)


Svět právem očekává (někdy větší jindy menší) změnu k lepšímu

Coby bývalý „asistující profesor“ práva, Obama – jako jiný právník a vysoce inteligentní osobnost, Clinton – preferuje vyslechnout si širší paletu názorů před tím, než se pro jedno řešení rozhodne. Tento styl, rychlá, komplexní analýza a nacházení rozumného konsensu, zdá se být také vítanou a užitečnou změnou k lepšímu, pokud se americké (zahraniční) politiky týká.

Během přechodného období (od voleb 6.11. do inaugurace, 20.1. 2009) se Obamův tým nechce nijak plést do rozhodování Bushova kabinetu a údajně chce zabránit tomu, aby zahraničí mělo dojem, že ve zbývajícím čase už může Bushe ignorovat. Otázkou je, do jaké míry se to podaří, a navíc víme, že většina regiónů světa má pro nového amerického prezidenta nachystány své vlastní podněty.

Topolánek a Klaus spojili své gratulace Obamovi s jeho pozváním

V tomto ohledu je, myslím, třeba jednoznačně kladně kvitovat to, že jak Mirek Topolánek, v roli premiéra a budoucího předsedajícího v Radě Evropské Unie, tak hlava státu, Václav Klaus, neotáleli a k protokolárnímu blahopřání Barackovi Obamovi k vítězství ve volbách hned připojili svá pozvání k návštěvě ČR.

Je to dobrý počinek, ikdyž se asi nedá předpokládat, že se za své návštěvy Obama nechá přesvědčit, že pokud se ekonomie a výkladu příčin a poučení z probíhající finanční a tak či onak i hospodářské krize nebo “jen” zpomalení týká, interpretace věcí, třeba profesorem ekonomie Stiglitzem, nositelem Nobelovy ceny, dostatečně dobře nesedí.

Nicméně doufám a věřím, že Obama v uvažovaném termínu, ještě předtím, než mu uplyne pověstných 100 dní “hájení”, k nám zavítá a že to bude produktivní příležitost ke smysluplnému dialogu a novému počátku pilného hledání efektivnější transatlantické komunikace a synergického snažení se.

ČR, navíc předsedající země v Radě EU a Obamova “smršť iniciativ”

Píšu o tom už několik měsíců, neboť mám dojem, že je podstatné i velice pravděpodobné, že z nového Bílého domu přijde “smršť iniciativ,” na které by měly - svět, Evropa a tedy i ČR - vhodným způsobem reagovat a být na ně připraveny.

Platí to zejména v případě Obamova vítězství, protože jeho tým je zjevně ještě pilnější a produktivnější (a to zdaleka nejen v tom, že byl schopen generovat neskutečných 600 miliónů dolarů podpory jeho volební kampaně, trojnásobek dosavadního rekordu) než velice pilný a na politické iniciativy produktivní týmy Billa Clintona. Navíc Obama, pravděpodobně ještě více než Clinton, může být ve svém aktivním nebo i aktivistickém přístupu k věcem i ve svých iniciativách nesnadno uchopitelný, také proto, že nemusí vždy představovat to, co svět od USA tradičně očekává.

Jako předsednická země v Radě EU bude tedy Česká republika mít, jak ve svých vlastních iniciativách, tak i v reakci na podněty z aktivního Obamova Bílého domu a z Demokraty kontrolovaného Senátu USA, dostatek jedinečných příležitostí a úkolů, nejednou disproporčně svému geopolitickému významu, průběh dění v té které míře ovlivňovat nebo mu dát svůj “punc”.

Stran očekávané “smršti iniciativ” z Washingtonu to také znamená mít, v maximální možné a rozumné míře, tým skutečně kvalifikovaných, jak české, tak evropské a hlavně také americké reálie a politický kontext důvěrně znalých odborníků, kteří už teď budou pilovat relevantní analýzy i “what if” scénáře. Pracovat, kvalifikovaně a s nasazením, na podnětech, které reprezentují jak primární zájmy naší republiky, tak Evropu, kterou chceme mít. Už nyní stejně proaklivně komunikovat, konzultovat s partnery a se členskými státy EU, akceptovat jejich smysluplné podněty a hlavně zase budovat efektivní aliance a připravovat rozumný konsensus. Chtěl bych věřit, že zmíněná, bezprostřední iniciativa s pozváním Obamy, je příslibem právě proaktivního a všestranně kvalifikovaného celkového přístupu.

Přitom je, nejen s ohledem na výsledky jak našich voleb minulého měsíce, tak i prezidentských voleb a voleb do Kongresu USA, stejně jako na evidentní posun nálad veřejnosti, kdy, zvláště na Západě a zejména v USA, je pocit ohrožení životního standardu i jistot velice reálný a hmatatelný, patrné, že minimálně do jistého překlenutí současné recese, bude spíše nasloucháno tomu, jak její dopady řešit, než si dávat třeba i dobře míněné ideologické lekce.

Demokraty kontrolovaný Bílý dům i Senát a radar v Brdech

Psal jsem o tom již skoro před 2 lety, že ať bude novým prezidentem Demokrat nebo Republikán, jakákoliv osobnost, nesdílím třeba v minulosti panem Dienstbierem komunikovaný názor, že se pozice nové vlády USA ve věci radaru nějak zásadně změní, nebo že na projekt Kongres nakonec “nebude mít peníze”.

Momentálně si stále nedokážu představit, že by se také Rusko s USA dohodly tak dobře, že by se strategické interpretace věcí Pentagonem a USA, všemi zeměmi, kterých se projekt týká, změnily natolik, že by se plánovaný systém protiraketové obrany zrušil nebo významně časově odložil. Ostatně jakmile se rozeběhl volební souboj McCain-Obama, Obama dal radaru svoji podporu.

Je také otázkou, jaké incentivy by třeba Rusko a ČLR vzhledem k nové vládě v USA a její politice mohly mít, aby, spolu s EU, mohly efektivně působit na Irán, aby se tak či onak nebrojil proti USA, nepodporoval militantní islamisty, atd.

S Obamou spojované naděje v muslimském světě

Euforie a s ní spojené naděje muslimského světa, Blízkého Východu, dokonce i Iráčanů, na dramatické a okamžité opuštění a vyklizení pozic Spojenými státy, jsou – pochopitelně – nejednou nerealistické. Nicméně nejen tato část světa jakékoliv naděje potřebuje a je realistické očekávat nezanedbatelnou změnu v tónu a řekl bych i v sofistikovanějším přístupu nové americké vlády k této části světa.

Rozhodně bude zajímavé sledovat úsilí tohoto amerického prezidenta o posun věcí v izraelsko-palestinských vztazích. Doufám, že syn muslima, pak adoptivní dítě nevlastního otce-muslima, člověk, který sám strávil v největší muslimské zemi léta svého života (a jehož matka pak většinu jejího života), bude při jednání s Palestinci a s arabskými zeměmi mít dostatek jejich důvěry k tomu, aby bylo dosaženo tolik potřebného pokroku,

Rusko, ČLR i americké deficity

Více skutečného oboustranného ohledu a korektního partnerství mezi USA a Ruskem (nafta a přírodní zdroje se dlouhodobě budou spíše zdražovat a Rusko slábnout nehodlá a nebude) bych řekl také s Obamou do jisté míry přijde. Ikdyž Putinovi nemusí tak okatě, jako GW, říkat “Dear Vladimír”.

Stran Číny, největšího věřitele (a investora do dluhopisů a akcií) USA: Na rozdíl od tvrzení Milena Friedmana atd. se už doopravdy zdá, že není pravdou, že nekonečně se opakující obrovské obchodní a rozpočtové deficity (díky zestátnění a sanacím finančních institucí teď i zdvojnásobené), tisíce miliard spotřebitelských úvěrů a hypoték financovaných ČLR nebo zahraničními investory, “nevadí”.

Alespoň trošku změnit americký návyk spoléhání se na rezervní měnu a na to, že svět “musí” nespočetné tisíce miliard dolarů přijímat, mít jich bilionové zásoby na nákup nafty, surovin a mezinárodní obchod, považuji za zdaleka nejnáročnější a popravdě řečeno za neřešitelný, dlouhodobý úkol. Nejen tohoto prezidenta, ale USA jako takových. Bez víceméně vyrovnaných rozpočtu a vyrovnané obchodní bilance ale jakákoliv reálná prosperita (zejména bez pomoci rezervní měny) nakonec nemůže dlouhodobě existovat.

Než prezident USA, Barack Hussein Obama přijede, jak doufáme, před dubnovými oslavami 60. výročí založení NATO ve Štrasburku a v Kehlu, do Prahy, plno lidí, na obou stranách Atlantiku i jinde ve světě, se bude snažit nastartovat poněkud úspěšnější vývoj a směřování věcí. Je pro nás nemalou výzvou i velkou příležitostí, že předsedající zemí v Radě EU bude právě naše republika. Přitom i pragmatik musí uznat, že bychom se, nejen v itineráři Bílého domu i v dění Evropy, bez tohoto předsednictví, jenom jako suverénní stát, současné a nadcházející pozornosti a příležitostem netěšili. Takže, s chutí do toho.


***