Strávili jsme pár týdnů v jednom z nejmalebnějších koutů Francie, zapadlém městečku Bize-Minervois. Tohle jsme tam viděli a zažili…

3. července — Po týdnu na cestě napříč Evropou jsme včera dorazili na jih Francie do světem zapomenutého městečka Bize-Minervois, kde strávíme velkou část července. Je tady splav, obchod, řezník, vinotéka, restaurace a pekařství s kavárničkou o jediném stolku se dvěma židlemi. Celé městečko má napříč jen 200 metrů. Panuje zde takové ticho a klid, že když jsme nechali večer Rikiho spát u otevřeného okna, mohli jsme si projít celé centrum s jistotou, že pokud se probudí a začne křičet, uslyšíme ho i přes pár ulic.


7. července — Malebnost Bize-Minervois hraničí s hrabalovsky poetickým kýčem. Ovšem pofrancouzsku. Včera večer jsme se hecli, že zajdem zahrát pétanque, což je ve Francii národní sport. Ujištěni naší bytnou, že přihlásit na turnaj se může opravdu každý, a vybaveni lahví červeného cuvée Aurélien, kterou jsem vyměnil s místním vinařem za cuvée z Valtic, dorazili jsme po deváté na plac za poštou, kde už pilně trénoval asi tucet dvoučlenných týmů z Bize a širšího okolí. První zápas jsme projeli 13:0, na což Lenka prohlásila: „Tady máš koule a trénuj. Nerada prohrávám.“ Nutno říci, že nebyla sama. Na druhý zápas jsme dostali soupeře, kteří se tvářili, že hrají životní turnaj. S vážnou tváří zkoumali terén, šuškali si taktiku a během mých hodů trénovali stranou vyšťouchávání koulí. Vzdorovali jsme mnohem déle, ale nakonec jsme zase vyfasovali kanára. Vítězstvím ovšem roztáli a ukázalo se, že naším protihráčem byl náhodou sám pan starosta. Ptal se, jak se nám v Bize líbí, přidal pár tipů a na rozloučenou hrdě prohlásil, že jejich katastr už má přes tisíc obyvatel, přesněji 1005! Dobrou třetinu soutěžících tvořili místní Romové, kteří tady žijí úplně běžným společenským životem. Vylosovali nám je v posledním kole a prohráli jsme s nimi jen 13:3 v dramatickém finále těsně po půlnoci, zatímco Riki už opodál vyřvával, že by jel domů. Trénink-netrénink, hrát pétanque proti nejlepším hráčům v tomto kraji vinic a prašných rovin je bez šance. Tenhle náš večerní zážitek nicméně prozradil o tradicích a duši místních přimejmenším to, že jsou otevřeny nezvaným hostům a nově příchozím.


8. července — Splav. Byl snad na všech fotkách z Bize-Minervois, které jsem vygoogloval, a nyní už chápu proč. Splav je středobod. Dotek chladu ve čtyřicetistupňových vedrech, která nás tady týden mořila. Největší blaho je svlažit se časně z rána, když se mi podaří vstát na běh za úsvitu, anebo večer po západu slunce, jako včera po tenise. Plavat proti chladivému proudu, to mě baví. Splav je život.


11. července — Včera večer jsme byli v Bize-Minervois na dinner party, kterou pořádal náš místní kamarád se sousedy. Každý něco uvařil nebo nachystal (já jednohubky) a vypilo se dobrých čtyřicet lahví vína, včetně třech našich z Moravy. I když ne všechno jsem ochutnával bez obav (třeba ten desetiletý sýr s texturou dřeva), byl to učiněný hodokvas. Kouzlo spočívalo v tom, že vše pocházelo z domácích kuchyní a výsledkem byl nesmírně příjemný požitek z objevování místního jídla a vína ve vřelé lidské společnosti. Francouzi jsou vyhlášení kutilové a „odborníci přes všechno“, takže domácí výroba se zde bere jako naprostá samozřejmost, stejně jako u nás kdysi. I onen slavný provensálský styl je v praxi často jen součinem opotřebovaného nábytku, nerekonstruovaných budov a někdy až kýčovitých detailů, které však jako celek působí jemně a vkusně tak, že se jej snaží napodobit designéři po celém světě. Jednotlivý kus nábytku zde málokdy působí „provensálsky“ — je to až souhra všech ne právě krásných ingrediencí, které dělají onen nezaměnitelný francouzský styl. Ostatně bylo to znát i na místním blešáku, na kterém měnila majitele spousta cenné veteše, zatímco u nás by už dávno skončila někde v kontejneru. Harmonický kontrast celku a detailů je ve Francii všudypřítomný a pro nás cizince nebezpečně přitažlivý.


13. července — Donedávna jsem si myslel, že městečka jako Bize-Minervois existují jenom v pohádkách či klasických detektivkách, coby idylické kulisy pro nějakou pěknou vraždu s motivem zakořeněným hluboko v rodinné historii. Ale mýlil jsem se, respektive místní mikrokosmos mne vyvedl z omylu. Například jediné místní pekařství „U Taťány a Davida“, které slouží i jako kavárnička o jednom jediném stolku — když jsme tam byli ráno po příjezdu poprvé, Riki se rozmáchnul a polil kávou všechno kolem. Chtěl jsem se majitelce omluvit za škody a uklidit to, ale ona jen mávla rukou, omluvila se mi (proč, proboha?!), přinesla nové kafe na účet podniku a ještě nám dala croissant na cestu jako cenu útěchy. Odcházel jsem s hřejivým pocitem, že tady o nás stojí a určitě se sem rádi vrátíme. Což se ovšem nevyhnutelně děje každý den ráno, protože otevřeno mají 7/7, tedy i v neděli. Kávička, croissant nebo (dokonalý!) flan, tmavý celozrnný chleba, lahev červeného vína k večeři, posedět chvíli před vraty kostela (na fotce vpravo) a pospíchat domů, protože to máme celých 100 kroků :-) Jo a když tak u toho stolku sedíme, každý, kdo jde kolem, pozdraví, někdo se i zeptá, jak se máme a co to má Riki za hrozivou vyrážku (to bychom taky rádi věděli), nebo jestli už umí francouzsky. Já ne, takže se jen blbě směju a kývám hlavou, že jako fajn. Jako v pohádce.


17. července — V celém Bize-Minervois je pouze jedna restaurace, zato výborná. Název »Café du midi« klame, ale že je to restaurant, se pozná tak, že když tam chcete jít na drink, slušně vás vypoklonkují s omluvou, že nalévat nalačno může jen místní bar (taktéž jediný v městečku). Celou dobu, co jsme tady, jsme na večeři nebyli, až včera. Hned úvodní strana jídelního lístku se holedbá tím, že »místní chef vařil ve vyhlášených pařížských podnicích La Maison du Danemark a Le Fouquet's na Champs Elysées, Chez Clément a La Café de la Paix na Place de l'Opéra, Le Café Capucine na Boulevard Capucine či Restaurant le Sud na Porte Maillot a vařil s nejlepšími francouzskými šéfkuchaři Bernardem Leprincem & Jean-François Lemercierem« — a že se od nich něco naučil, můžeme dosvědčit i my. Ostatně otevřeno je pouze dvě hodiny přes poledne a pak až večer po sedmé, cokoli jiného by zřejmě bylo mrhání mistrovým talentem. A když si Lenka jako dezert objednávala čokoládový dortíček, servírka šla do kolen, že by jich nejradši sama spořádala tucet denně. Pracovat ve špičkové francouzské restauraci je evidentně něco jako být na drogách. Těžká závislost a na odvykací kůru se musí do gastronomicky ordinérní ciziny.


Kdybyste se chtěli do Bize někdy podívat, byli jsme ubytováni přes Airbnb v místním rodinném penziónu Le Logis Colbert, který je hned vedle splavu a má i bazén — pronajímají celkem 12 bytů všech velikostí.

Volné pokračování:
Jak jsem tankoval vodu
Jak jsme šli na lanýže