Snaha degradovat protivníka odepřením rovnocenného postavení, lidství nebo dokonce existence je od nepaměti součástí konfliktů. Stejně tak jako připsání počáteční agrese druhé straně. Taková strategie slouží k dvojitému ospravedlnění – dovnitř (vojáci i civilisté jsou spíše ochotni vykonávat a akceptovat násilí vůči agresivním anonymním barbarům než vůči člověku s konkrétním jménem a rodinou) a navenek (alespoň od té doby, kdy se „venek“ začal starat). Výjimkou není ani izraelsko-palestinský konflikt.

K popírání existenciálních příběhů (národních mýtů) druhé strany dochází u obou táborů. Někteří Palestinci tvrdí, že současní izraelští Židé nemají s Židy, kteří žili na daném území před dvěma tisíci lety, nic společného (teorie o tzv. chazarském původu), popřípadě zpochybňují židovský původ některých historických staveb a jejich lokací (např. jeruzalémského chrámu). Mnoho Palestinců zpochybňuje právo Židů na národní sebeurčení (ve formě vytvoření národního státu), neboť nepovažuje Židy za etnikum (národ), nýbrž za náboženskou komunitu.

V tomto blogu bych se ale chtěl věnovat otázce existence palestinského národa. Reaguji tím jednak na některé čtenářské komentáře pod mými dřívějšími články, ale i na aktuální vývoj blízkovýchodního mírového procesu.

Popírání palestinské identity

Setkat se s názorem, že Palestinci jako osobitý národ neexistují, není těžké. V komentářích některých čtenářů se můžeme dozvědět, že Palestinci jsou vlastně Jordánci nebo obecně Arabové, kteří můžou žít kdekoli jinde na rozsáhlém území ovládaném okolními arabskými státy a přenechat malý kousek země Židům, kteří nemají (na rozdíl od Palestinců) kam jinam jít. Dozvídáme se, že Palestinský národ uměle vznikl v průběhu minulého století (někdy se datuje jeho vznik do šedesátých let), buď jako politický nástroj některých individuí a států, nebo jako vedlejší produkt židovského (oprávněného a autentického) hnutí národního sebeurčení.

Tyto názory jen reprodukují více či méně oficiální postoje některých předních sionistů, židovských i nežidovských. Okázalé ignorování nebo zlehčování existence Palestinců a jejich vazby k území, které obývají, má logicky své kořeny v počátcích sionismu v druhé polovině 19. století. Heslo „a land without people for a people without land“ sice vzniklo v protestantské dílně a židovští sionisté ho oficiálně příliš nepoužívali, nicméně přesně vystihuje pozici, do které se palestinští Arabové začali na přelomu 19. a 20. století dostávat – tj. do pozice neexistující nebo „přechodné“ populace.

Theodor Herzl, duchovní otec politického sionismu, navštívil Palestinu v roce 1889, v době, kdy Židé tvořili pouhých 6% místního obyvatelstva. V jeho deníku nenalezneme přímý popis palestinských Arabů. Devadesát čtyři procent obyvatelů Palestiny tvořilo jen jakési primitivní, obtížné kulisy Herzelových zápisků. V roce 1922 se moci nad Palestinou chopili Britové, navzdory příslibu nezávislosti uděleného Arabům výměnou za jejich ozbrojené povstání proti Osmanům během první světové války. Text mandátu, kterým Liga národů (ovládaná vítěznými mocnostmi) svěřila Palestinu Britům, obsahuje téměř v každém bodě explicitní zmínku o Židech, o nově ustanovených židovských správních institucích a o Palestině jako národním domovu pro Židy. O palestinských Arabech, kteří v té době tvořili 90% obyvatelstva mandátního území, bylo v textu referováno pouze jako o „ostatních segmentech populace“. V roce 1969 izraelská premiérka Golda Meirová prohlásila, že Palestinci neexistují. V roce 1982 izraelský premiér Menachem Begin popsal Palestince jako „zvířata chodící po dvou nohách“. V roce 2009 odstranila izraelská vláda z učebnic zmínku o Nakbě (přesněji větu: „Arabové nazývají tuto válku [1947/48] Nakba – válečnou katastrofou, porážkou a ponížením – a Židé ji nazývají Válkou nezávislosti“). Tato zmínka se do učebnic (a to jen izraelských Arabů, ne židovských dětí) dostala teprve v roce 2007. Nizozemský lídr třetí největší politické strany v zemi, Geert Wilders, nedávno prohlásil, že Palestina je vlastně Jordánsko a že celý konflikt by se vyřešil přejmenováním Jordánska na Palestinu a přesunem Palestinců z Izraele a Západního břehu. Wilders ale jen kopíruje dlouhodobé názory revizionistických sionistů, k nimž se mimo jiné řadí i současné izraelské politické špičky.

A je to právě spojení mezi dehumanizací a delegitimizací Palestinců a konceptem „populačního transferu“, které je stále aktuální. S takovou myšlenkou si nepohrává jen izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman. Současný izraelský premiér Benjamin Netanyahu řekl v roce 1989 studentům univerzity Bar Ilan, že Izrael promrhal příležitost masivně vyhnat zbývající část arabské populace v momentě, kdy byla světová pozornost upřena na Čínu a masakr na náměstí Nebeského klidu.

Palestinci jsou systematicky stavěni do situace, kdy musí před světem obhajovat svoji vlastní existenci a pouto k zemi, kterou považují za vlastní. Židé vycházejí z premisy Izraele jako útočiště před antisemitským světem, země zaslíbené, která je k nim poutána silnou náboženskou a kulturní vazbou. Palestinci byli na toto území jen dočasně instalováni jakousi hříčkou osudu, zatímco země trpělivě čekala na návrat svých ztracených synů. V podstatě jakoby si někdo položil papírek s rezervací na stůl (který si nezakoupil, který byl od nepaměti vybavením podniku a kde před ním jedlo mnoho jiných strávníků) a po téměř dvou tisíci letech si jeho potomek přišel stůl nárokovat.

Palestinská národní identita

Samozřejmě, že je palestinský národ relativně nová invence. Ostatně jako každý jiný národ. „Národ“ jako moderní politický koncept se zrodil koncem 18. století v západní Evropě a jeho sudičkami byly Sekularismus, Osvícenství a Francouzská revoluce. Šířen mezi populaci, jejíž identita byla kombinací lokální, náboženské a feudální, byl skrze vzdělané a cílevědomé elity, které si na pomoc přimyslely centralizovaný vzdělávací a administrativní systém, nové národní symboly a novou národně-historickou mytologii. Kdo se dříve identifikoval jako obyvatel Brna, katolík a poddaný koruny, nachází v 19. století novou, národní, identitu. I sionismus vzešel ze stejné vlny národního „uvědomění“ a touhy vyjádřit nově nalezenou národní identitu ve formě národního státu.

Obyvatelé Palestiny, až do 19. století, o sobě skutečně neuvažovali jako o příslušnících palestinského národa. Jejich identita se skládala z více identit existujících vedle sebe ve stejný čas. Byli to obyvatelé Jeruzaléma nebo Nábulusu, muslimové nebo křesťané (nebo židé), příslušníci určitého rodinného klanu, zemědělci, řemeslníci nebo obchodníci, poddaní té nebo oné vrchnosti. Přesto je zřejmé (např. ze studie soudních dokumentů 17. století), že si byli vědomi regionální příslušnosti k teritoriu po staletí označovaném jako Palestina, byť toto teritorium bylo Osmany z politických důvodů později rozděleno do několika administrativních částí a přestalo jako samostatná provincie existovat. Kromě toho si byli tito lidé vědomi historicko-náboženské výlučnosti území, na kterém žili, používali specifický arabský dialekt (dále se dělící do lokálních variant) a sdíleli společné kulturně-náboženské tradice existující pouze na území Palestiny. Někteří mezinárodní historici datují počátky národního „uvědomění“ Palestinců do první třetiny 19. století, kdy se obyvatelé tohoto regionu vzbouřili proti egyptské okupaci. Odpor proti přílišnému zdanění a odvodům do armády sjednotil téměř všechny vrstvy společnosti a tento odpor přetrval i do doby, kdy území Palestiny přešlo znovu pod kontrolu Osmanské říše. Nespokojenost s tureckou nadvládou (včetně odprodeje státní půdy cizím přistěhovalcům) a intenzivní vměšování evropských velmocí (které mezi Araby uvedlo moderní politické koncepty, jako bylo občanství a národní stát) vedly k formování národně uvědomělých arabských elit. První vlna židovských přistěhovalců z roku 1882 a prvním sionistickým kongresem veřejně vyhlášený cíl učinit z Palestiny domov pro Židy (1897), fungoval jako lubrikant pro již pomalu rozjetý stroj vznikajícího arabského a palestinského nacionalismu.

Osmanské reformy umožnily vznik politických stran a již v roce 1911 se mohli palestinští Arabové dočíst v pamfletu jedné z nich následující:

„Sionismus je nebezpečí, které ohrožuje naši vlast. Je to strašná vlna, která doráží na naše břehy. Je to zdroj proradných činů, které zažíváme jako dešťový příval a kterých se musí jeden bát víc než chůze o samotě uprostřed temné noci. A co víc, je to osudová předzvěst našeho budoucího vyhoštění z vlasti a odloučení od našich domovů a majetků.“

Začátkem 20. století se formují první noviny, které stejně jako v Evropě hrají klíčovou roli při „budění“ národa. V roce 1911 tak například vznikají noviny Palestina, které jsou plné anti-sionistických a anti-tureckých článků. V roce 1919 se schází první Palestinsko-arabský kongres (vzniklý z Muslimsko-křesťanské asociace) a žádá okupační mocnost (tentokrát Brity) o naplnění Wilsonovy teze o národním sebeurčení (a slibech daných Brity Arabům). Většina delegátů se vysloví pro připojení Palestiny k Sýrii, kde se formuje zárodek pan-arabského státu. Jedná se částečně o politický tah, neboť Palestinci si uvědomují, že mají větší šanci proti Britům pod křídlem novopečeného pan-arabského krále Fajsala než o samotě (v obdobné situaci se v přibližně stejné době nalézali například Slováci). Částečně byl tento tah vyjádřením pan-arabské identity, která v té době u mnoha Palestinců koexistovala společně s národně-palestinskou identitou. I tak se ale část delegátů ostře vymezila proti sjednocení se Sýrií a požadovala úplnou samostatnost pro Palestinu. Pouhý rok nato už Palestinsko-arabský kongres zcela zavrhuje syrskou cestu, když se ukáže, že Fajsal jedná se sionisty a když samotného Fajsala sesadí Francouzi. A tak již v roce 1920 (kdy židovská populace tvoří necelých 10% obyvatel Palestiny) existuje jasný požadavek na národní sebeurčení Palestinců ve formě multi-náboženského republikánského státu zformulovaný třetím Palestinsko-arabským kongresem. Jeden z návrhů palestinské vlajky, který se diskutuje, obsahuje jak muslimský půlměsíc tak křesťanský kříž. Byla by to první vlajka na světě, která zobrazuje dva náboženské symboly současně. Přesto je nakonec navzdory přání 90% obyvatel Palestiny vytvořen Ligou národů mandát spravovaný Brity, jehož prvním vysokým komisařem se stává sir Samuel Herbert, nepraktikující Žid a zanícený sionista.

Je tohle vše důležité?

Jak jsem již napsal, k popírání práva na sebeurčení, statusu národa či nároku na konkrétní území dochází mezi Židy a Palestinci oboustranně. Legitimnost jedné nebo druhé strany je vzájemně provázaná a leží v jádru samotného konfliktu. Čím víc se zvyšuje legitimnost Palestinců, tím víc se snižuje legitimnost Izraele a naopak. Ostatně v tomto smyslu se před několika lety veřejně vyjádřil i Uzi Arad, hlavní poradce Benjamina Netanyahua v otázkách národní bezpečnosti.

A přitom nedávná unikátní vědecká studie, o které na svém blogu před několika měsíci referoval profesor Hořejší, paradoxně ukazuje, že Židé i Palestinci si jsou geneticky velmi blízcí a pravděpodobně mají svůj historický původ ve stejné populační skupině označované jako Kanánci.

Odhlédneme-li od národních mýtů a vědeckých studií, pro trvalý mír mezi oběma skupinami bude nezbytné najít způsob, jakým skloubit oba vzájemně soupeřící nároky na výlučnou legitimnost. Po praktické i morální stránce je zjevné, že myšlenka návratu izraelských Židů do „původních států“, ze kterých do Palestiny emigrovali, je rétorickým nesmyslem (nehledě nato, že větší část izraelských Židů se už v Izraeli narodila). Stejně tak je zjevné, že oproti očekávání izraelských Židů se palestinská identita nerozpustila v identitách okolních arabských států po palestinském exodu v roce 1948 a že idea nedobrovolného transferu Palestinců mimo Izrael je nepřípustná.

Bude ale k uzavření míru stačit učinit řadu technických rozhodnutí týkajících se hranic, rozdělení zdrojů nebo kompenzace uprchlíků? Stačí se spoléhat nato, že období studeného míru, které bude následovat případné vytvoření palestinského státu, bude někdy v budoucnosti jakýmsi procesem časové terapie vystřídáno větším vzájemným porozuměním? Je vůbec možné dlouhodobě udržet dvojstátní řešení konfliktu a současně ignorovat fakt, že podstatná část identity obou stran je založena na vzájemném negativním vymezení?