Izraelská vláda včera schválila kontroverzní novelu zákona o občanství. Pokud novela projde i Knessetem (izraelským parlamentem), každý budoucí uchazeč o izraelské občanství bude muset přísahat věrnost státu Izraeli jako židovského státu. Toto rozhodnutí má tři roviny: praktickou, symbolickou a psychologickou.

Po praktické stránce se jedná především o politický handl. Se slibem věrnosti židovskému státu pro nové (ale především stávající) občany Izraele šla do voleb pravicová nacionalistická strana Yisrael Beiteinu, vedená současným ministrem zahraničí Avigdorem Liebermanem (narozeným na území dnešní Moldavie). Jde tudíž především o Liebermanovo vítězství umožněné podporou předsedy největší vládní strany Benjamina Netanyahua. Netanyahu podpořil novelu, která je kontroverzní i v rámci samotné vládní koalice (složené mimo jiné i z levicové Strany práce), až nyní, kdy se rýsuje krize mírových rozhovorů z Palestinci. Palestinci hrozí odchodem od vyjednávacího stolu pokud Izrael neprodlouží moratorium na výstavbu osad na Západním břehu. Liebermanova strana (spolu s ultra-ortodoxní náboženskou stranou Šas) sebekratší prodloužení moratoria odmítají.

Je pravděpodobné, že zde dochází k chytrému politickému tahu. Netanyahu podpoří své nacionalistké a ultra-ortodoxní vládní partnery, ti zas kývnou na, řekněme, dvouměsíční prodloužení moratoria. Netanyahu tak setřese tlak Američanů (plus od nich dostane darem nějaké ty odměny, např. zablokování v Radě bezpečnoti OSN případného uznání palestinské deklarace nezávislosti) a donutí Palestince vrátit se k vyjednávání. Netanyahu se vyhne odpovědnosti za krach mírových jednání, naopak tuto odpovědnost elegantně svalí na Palestince v momentě, kdy se začne jednat o uprchlících a o uznání Izraele ne jen jako státu, ale jako židovského státu. Netanyahu vlastně vyšel z celého obchodu vítězně a navíc, ruku na srdce, podpora novely zákona o občanství mu v osobní rovině problémy také nedělala.

Praktický dopad by měl nový zákon nejen na Palestince (vůči nimž je primárně cílený), ale ve svém důsledku na všechny obyvatele Izraele. V legislativním procesu jsou totiž i další provázané zákony, jako je slib věrnosti Izraeli jako židovského státu pro filmové producenty, pro členy Knessetu nebo pro neziskové organizace, zákon o odebrání občanství, zákon o potrestání těch, kteří v Den nezávislosti Izraele projeví smutek nad palestinskou Nakbou (katastrofou) a celá řada dalších závažných legislativních návrhů. Připomeňme, že kromě Židů a izraelských Palestinců (dvacet procent občanů současného Izraele složených z Palestinců, kteří nebyli v roce 1947-48 donuceni uprchnout a z jejich potomků), žijí v Izraeli také jiné početné nežidovské a nearabské menšiny.

To nás přivádí k symbolické rovině novely zákona. Všude jinde ve světě, pokud existuje nějaký slib věrnosti, jde o slib věrnosti státu, jeho institucím a zákonům, nikoli nějaké konkrétní ideologii, etniku nebo náboženství. Izraelská vláda tak vysílá určitý vzkaz občanům a obyvatelům Izraele, který říká: tato země je židovská a kdo není Žid, je obyvatelem druhé třídy a musí slíbit věrnost Židům (židovství[sic]?) nebo nenabyde (bude zbaven?) občanských práv.

Co ale přesně znamená židovský stát, kterému se má slíbit věrnost? Jedná se o stát, kde mají většinu Židé a kde se zajistí, aby byla tato většina udržena? Jedná se o stát, jehož náboženstvím je judaismus? Jedná se o laický stát, kde najdou domov Židé z celého světa spolu s kýmkoli jiným, kdo si bude přát být občanem? A jak se vlastně definuje Žid? Etnicky? Nábožensky? Měl by být každý Žid Izraelec nebo každý Izraelec Žid nebo snad jen Izraelec může být Žid? A může mít Žid žijící v diaspoře větší práva než izraelský Palestinec? To už se dotýkáme kromě jiného roviny psychologické, otázky, jak Židé sami sebe definují. A těch definic je opravdu mnoho a často protichůdných. Přísahat se tedy bude na abstraktní nedefinovaný pojem. A proč? Protože hluboko pod reflexním povrchem provokace a politikaření se ukrývá nepříjemný pocit provinění. Vytěsněná a mýtickou historizací zakrytá, ale neodbytně na dveře vědomí klepající pravda. Na území dnešního Izraele ještě relativně nedávno žili jiní obyvatelé. Jejich pouto k půdě je stejně silné jako pouto kohokoli jiného k rodné zemi. A tak je třeba utvrdit sama sebe, že existuje jen jeden právoplatný majitel, že jen jednomu kmeni byla země skutečně zaslíbená. Co víc, nestačí pouze utvrdit vlastní pochybující podvědomí, je nutné vyžadovat potvrzení i od všech ostatních, jakoby pouze oni mohli sejmout stín minulosti.

Stíny minulosti se ale bohužel konfrontují jiným způsobem, než jak to včera předvedla izraelská vláda.