Egypťané mají za sebou první kolo parlamentních voleb. Tedy alespoň těch málo Egypťanů, kteří se k urnám dostavili. Což není vždy stejný počet, který vládní zdroje vydávají za oficiální volební účast. Proč se také obtěžovat, když volby probíhají podle předem známého scénáře a s předem daným výsledkem. Nějaká ta téměř překvapení se ale přesto konala.

Především překvapil způsob, do jaké míry vládní strana zametla s opozicí. Po prvním kole ovládla Národní demokratická strana (NDP) prezidenta Mubaraka 217 křesel a opozičním stranám přenechala pouhých 5. Na populární Muslimské bratrstvo, které obhajovalo 88 křesel získaných ve volbách v roce 2005, se vůbec nedostalo.

Tentokrát se režim ani nesnažil příliš maskovat svoji pravou tvář. V měsících a týdnech předcházejících volbám bylo zrušeno 16 televizních kanálů a zatčeno zhruba 1500 příznivců i kandidátů Muslimského bratrstva, ale také několik liberálních blogerů a žurnalistů. Změnou ústavy byl dohled nezávislé justice nad průběhem voleb vyměněn za bezmocné přihlížení bezzubé Volební komise. O nezávislých nebo zahraničních pozorovatelích si mohli voliči nechat zdát. Statisíce státních zaměstanců bylo sváženo do volebních místností, tisíce Egypťanů jednoduše svůj hlas prodalo nejvyšší nabídce. Nájemní rváči vytvářeli chaos, ve kterém byly poloprázdné volební urny rychle zaplněny předem připravenými lístky.

Muslimské bratrstvo po prvním kole z voleb nakonec odstoupilo a stejně tak učinila národně-liberální strana Wafd. Přidaly se tak k uskupení několika opozičních stran, které se rozhodly bojkotovat volby od samého počátku. Je tedy zřejmé, že NDP po nedělním druhém kole voleb naprosto opanuje egyptský parlament.

Své pravděpodobně udělala nervozita před nadcházejícími prezidentskými volbami. Režim se rozhodl nenechat nic náhodě a zbavil se potencionálních ohnisek kritiky očekávaného transferu moci mezi letitým prezidentem a jeho dosud nejasným nástupcem. Zajímavý je fakt, že ve volbách kandiduje mnohem více členů NDP než je počet křesel v parlamentu. Možná jde o to, dát voličům alespoň trochu na výběr. Možná jde o vnitrostranický boj mezi starou a novou gardou. Poslední zmiňovaná je reprezentována osobou Gamala Mubaraka, prezidentova syna, o kterém se uvažuje jako o možném budoucím prezidentovi egyptského „demokrálovství“.

Zdá se, že vůči zahraničí hraje egyptský režim celkem úspěšně i nadále kartu „buď my, nebo džihádisté“. Spojené státy vyslovily zklamání nad „neregulérnostmi“ voleb, Evropská unie se zřejmě vyjádří ve stejném mírně káravém alibistickém duchu. Naštěstí se jak v Americe tak v Evropě začínají ozývat hlasy, které tuto logiku zpochybňují. Před několika měsíci napsala skupina vlivných amerických politologů napříč politickým spektrem dopis ministryni zahraniční Clintonové, ve kterém upozorňovala, že skutečně demokratický Egypt je v zájmu nejen Egypťanů samotných, ale především v zájmu západního světa. Dopis také poukazoval na to, že obraz USA jako průkopníka a obhájce demokratických hodnot ve světě značně trpí právě takovými rozporuplnostmi, jako je podpora nedemokratických režimů výměnou za zachování regionálního status-quo.

Muslimské bratrstvo zdaleka není al-Kaida. Teroristické útoky z 11. září 2001 označilo za hrůzné masové vraždění nevinných lidí, které nemá nic společného i islámem. Globální jihadisté v čele s bin Ládinem pro změnu označuje členy Bratrstva za zrádce formující politické strany a obhajující demokracii, vynález nevěřících. Oblíbeným terčem al-Kaidy v Iráku byla místní větev Bratrstva, zatímco palestinské hnutí Hamás, které z Bratrstva vzešlo, si velmi brutálně vyšláplo na ozbrojené skupiny sympatizující s al-Kaidou v pásmu Gazy. Egyptské Muslimské bratrstvo se vzdalo násilí za účelem prosazování svých cílů před 40 lety. Oficiálně podporuje demokratický systém, posilování role žen ve společnosti a muslimsko-křesťanskou spolupráci. I kdyby to byla vše jen pokrytecká přetvářka, vysoká podpora Muslimského bratrstva ještě neznamená, že si většina Egypťanů přeje Bratrstvo u moci. Je spíše důsledkem toho, že jediný prostor pro autentický disent se ve většině arabských zemí otevírá v rámci náboženských institucí, které režim není schopen (a mnohdy ani raději nezkouší) zcela úplně kontrolovat. Staré liberální strany byly mezitím kooptovány nebo rozloženy. Navíc liberálové z povahy vlastní nikdy nebyly ti, kteří by vynikali v efektivní koordinaci a centralizaci svého politického snažení nebo ve schopnosti bít se a přijímat rány pro svoji ideologii.

Naděje ale zůstává. Nové prostory pro disent se otevírají ve virtuálních světech blogů a všelijakých sociálních sítí. Odborové organizace některých prestižních zaměstnání (soudci, právníci, žurnalisté nebo lékaři) statečně a často úspěšně bojují s režimem o nezávislost. Studenti nedávno zorganizovali ilegální volby studentských unií paralelně k volbám organizovaných režimem. Egyptští liberálové nejsou zdaleka tak odepsaní, jak je někteří s oblibou popisují. První svobodné volby v Egyptě by sice nevyhráli, ale to by ostatně bylo popření historické zkušenosti. Francie za posledních dvě stě deset let prošla dvěma císařstvími, dvěma monarchiemi a pěti republikami.

Západní svět se obává radikálních islamistů, popřípadě nestabilního chaosu, a tak raději upřednostňuje diktátorský režim, který ve své podstatě radikalismus živí a výbuch nestabilního chaosu pouze odkládá na neurčito. Volby v Egyptě teď uzavřely politický ventil mnoha stranám, včetně Muslimského bratrstva, problém ale je, že pára někudy unikat musí.