Aliance má novou strategickou koncepci. Jejímu pátečnímu schválení předcházela roční debata o tom, čím by mělo NATO do budoucna být a co by mělo dělat. Bude NATO spíše obranným paktem nebo globálním policistou, jadernou silou nebo nástrojem pro odzbrojení? Zaměří se spíš na teritoriální obranu nebo se pustí do řešení komplexních „měkkých“ bezpečnostních hrozeb? Spíše než odpovědi na tyto otázky přinesla nová strategická koncepce řadu obecných formulací.

Nejasné fráze a náznaky určitých kroků obsažených v dokumentu, aniž by se jmenovala konkrétní opatření, vyplývají z faktu, že se v Alianci nalézají nejméně tři politické tábory, jejichž pohled na současné bezpečnostní výzvy a na pořadí jejich naléhavosti se značně liší.

Dobře patrné je to z pasáží, které se týkají role jaderných zbraní. Německo a některé další státy by si přály stažení amerických taktických jaderných zbraní z Evropy a větší důraz na jaderné odzbrojení. Pro Francii to znamená ohrožení jejího velmocenského (jaderného) statusu. Státy střední a východní Evropy vyžadují reciprocitu v počtu ruských taktických jaderných zbraní. Výsledná formulace sice naznačuje, že celkovým aliančním cílem je svět bez jaderných zbraní, ale je to formulace protkaná řadou výhrad a podmínek, které mají uspokojit všechny a současně se vyhnout jakékoli konkretizaci.

Pozitivní zprávou je zajisté způsob, jakým se vedla ona roční debata o nové koncepci. Zapojení vědeckých institucí i nevládních organizací sice nezaručuje účast široké veřejnosti, ale alespoň ji umožňuje. Snaha zapojit Rusko do nyní méně kontroverzního protiraketového deštníku je také správným krokem od konfrontace ke spolupráci. Zároveň poslouží alianční protiraketová obrana jako psychologické znovu ujištění, byť drahé, o bezpečnostním závazku USA vůči státům střední a východní Evropy, které jsou tradičně více hysterické ohledně Ruska než terorismu.

Co ale zůstalo při starém, je možnost alianční vojenské intervence kdekoli na světě, například za účelem zajištění tras dodávek energetických zdrojů. Byť je ve strategické koncepci jasně uvedeno, že se všechny akce NATO budou řídit mezinárodním právem, některé příklady z minulosti dovolují jistým pochybám.

NATO zcela správně vyhodnotilo moderní hrozby jako hrozby převážně nekonvenčního charakteru. Skutečně si lze těžko představit boj proti klimatickým změnám, migračním vlnám nebo epidemiím vedený skrz zaměřovač. Současné bezpečnostní hrozby mají své kořeny v komplexních socio-ekonomicko-politicko-environmentálních jevech, jakými jsou chudoba, nezaměstnanost, nevzdělanost, politický útlak, křehkost globálního finančního a ekonomického systému, nerovný přistup k základním surovinám a bezohledná lidská činnost vůči přírodě. Je tedy překvapivé, že v podstatě jedinou organizací stmelující oba břehy Atlantiku je organizace vojenská.

Pro předcházení a zvládání komplexních hrozeb 21. století je nutné zvolit nový rámec transatlantických vztahů, neméně komplexní. Otázky čistě vojenského charakteru by v takovém rámci tvořily jen jeden (nejméně používaný) díl skládačky. Nevojenský přístup k řešení skutečných příčin dnešních hrozeb, ne pouze jejich projevů, konečně umožní přeměnit „hrozby“ na „výzvy“, aniž by se jednalo o laciný eufemismus.

Napsáno pro internetové stránky Nadace Heinricha Bölla