Události v Tunisku a Egyptě, ale také v Alžírsku, Jemenu a dalších arabských státech boří některé stereotypy západního světa ohledně Arabů a způsobují tak v euro-atlantickém prostoru značný analytický zmatek.

Zaprvé, předsudek o pasivním, osudu odevzdaném Arabovi, který s formulkou na rtech „Dá-li Bůh“ a pokrčením ramen rezignuje na aktivní politickou účast, se bude muset přehodnotit. Mnoho komentátorů se například vyjadřovalo skepticky ke snahám egyptské opozice zorganizovat na úterý masivní protesty pomocí internetových sociálních sítí. Nakonec Egypt zažil největší protest za posledních třicet let a to bez formální účasti Muslimského bratrstva (největší opoziční síly) a za podmínek stanného práva se všemi jeho důsledky.

Zadruhé, „sekulární“ v arabském světě neznamená automaticky „demokratický“ ani „náš“ nebo „dobrý“. Íránské protesty z roku 2009 se západním novinářům komentovaly nesmírně snadněji než ty současné tuniské. V prvním případě se události interpretovaly (do značné míry nepřesně) jako střet sekulární, po demokracii toužící opozice a represivního islamistického režimu. Takový výklad rezonuje s vnitřním přesvědčením západního konzumenta zpravodajství. Ovšem v Tunisku se na okraji propasti ocitl sekulární režim a dlouholetý spojenec Západu a na druhé straně barikády kombinace sekulárních (ale samozřejmě věřících) a islamisticky založených demonstrantů. Záběr demonstrující zahalené ženy domáhající se vyšší spravedlnosti proti režimu, který postihoval nošení náboženského úboru na ulici, se prodává západnímu publiku hůře než fotografie prostovlasé demonstrantky v džínech. A přesto oběma může jít o naprosto stejný cíl: svobodu a sociální spravedlnost.

Zatřetí a nejdůležitější, západní svět se sám vehnal do uměle vytvořeného dilematu: podporovat stabilitu nebo demokracii? V politických deklaracích vztahujících se k Blízkému východu totiž západní vlády používají tato dvě slova v jedné větě vedle sebe, ve skutečnosti ale vnitřně cítí, že se musí přiklonit k jednomu nebo druhému. V případě Tuniska se americká administrativa dlouho zdržovala komentářů a ministryně zahraničních věcí Hillary Clinton ještě 12. ledna tvrdila, že se Spojené státy nepřiklání k žádné ze stran. Francouzi dokonce podle světových deníků do poslední chvíle nabízeli tuniskému diktátorovi Ben Alimu bezpečnostní experty na zvládnutí situace. Teprve v momentu, kdy byl Ben Ali na útěku ze země a bylo jasné, že se jen tak nevrátí, začal Barak Obama chválit statečnost tuniského lidu. Ne tak už egyptského, protože když už se celkem geo-politicky nevýznamné Tunisko obětovalo, mnohem strategičtější Egypt se otevřenému konci potencionálně úspěšných občanských bouří napospas nechat nemůže. I proto Američané a Evropané apelují na zbylé arabské diktátory a autoritáře, aby provedli alespoň nějaké reformy, které by umožnily zachovat stabilitu (ale už ne demokracii) v regionu.

Ve svém nedávném příspěvku na konferenci o bezpečnosti na Blízkém východě jsem se úmyslně odchýlil od hlavního proudu a kritizoval jsem krátkozrakost většiny intervencí Západu v politickém životě arabských zemí a tendenci konzervovat status quo ze strachu z možných alternativ. Uvedl jsem příklad Francie, která si během dvou set let prošla nesmírnými politickými turbulencemi s extrémními výkyvy na obě strany politického spektra než se víceméně stabilizovala do své současné podoby. Setrváváním v mylném dilematu "stabilita nebo demokracie" paradoxně Západ podrývá na Blízkém východě obojí. Demokracii nyní a stabilitu v (teď už ne tak moc) dlouhodobém výhledu také.

Není se proto co divit, že mezi arabskou populací na Blízkém východě je slovo „demokracie“ z úst západního světa spojováno přinejlepším s útlakem a nespravedlností a přinejhorším se strašlivým a odstrašujícím příkladem Iráku (a jeho podle některých odhadů až milionu násilně zemřelých občanů důsledkem osvobozující invaze). Na druhou stranu se je co divit, že slovo „demokracie“ nebylo natolik zprofanované, aby dnes tak hlasitě neznělo ulicemi arabského světa. Tunis se možná obloukem opět vrátí zpět k nějaké formě autoritářského režimu a v ostatních arabských zemí možná protesty nedosáhnou ničeho. Ale to přeci nevadí. Výsledky spontánních masových protestů už tak předčily jakákoli očekávání, vyslaly šokové vlny napříč regionem a vlily novou sebedůvěru skomírající (a současně zárodečné) arabské občanské společnosti. Proces byl zahájen.