Je ohrožen izraelsko-egyptský mír? Touto otázkou se ve svém komentáři „Když se pálí izraelské vlajky“ (HN, 13.9.) zabývala Irena Kalhousová v reakci na nedávný incident v Káhiře, při kterém demonstranti vzali útokem izraelskou – a mimochodem také saúdskoarabskou - ambasádu.

Předně je důležité podtrhnout, že tito lidé nejednali „za podpory většiny protestních skupin“, jak píše slečna Kalhousová. Jednalo se většinou o fotbalové ultras, kteří hledali konfrontaci s policií jako pomstu za předcházející brutální zákroky vůči své komunitě. Většina „revolučních skupin“ naopak útok na ambasádu odsoudila, včetně Muslimského bratrstva a liberálního tábora revolucionářů, kteří si zakládají právě na tom, že egyptského diktátora svrhli nenásilně.

Mnohem podstatnější pro hlubší analýzu současné situace, spíše než izolovaný výčet incidentů, je pátrání po kořenech hněvu Egypťanů, potažmo Arabů, namířeného proti Izraeli. O něco podobného se pokusil Gideon Levy v komentáři nazvaném „Důvody, proč nás Egypťané nenávidí“ (Haaretz, 28.8.). V něm vypočítává řadu izraelských vojenských operací, okupací a nenaplněných mezinárodních závazků. Důsledky těchto operací jsou v arabských médiích všudypřítomné. „Kdyby byli Izraelci vystaveni obrazům, ve kterých by se nějaký stát choval stejným způsobem k Židům, plál by uvnitř nás vůči této zemi stejný hněv“, píše Levy.

V samém srdci animosity Arabů vůči Izraeli neleží nějaký geneticky zakódovaný antisemitismus, ale nevyřešený izraelsko-palestinský konflikt. Není pochyb, že u některých Arabů přerostla tato animozita v antisemitismus. U jiných zas hněv kombinovaný s nepřiznaným obdivem proměnil Izrael v bolestivou připomínku vlastní politické impotence a traumat způsobených modernizací společnosti. Faktem ale zůstává, že si Izrael dlouholetou okupací (a vnitřní diskriminací) podrobil Palestince a skrze ně okupuje a ponižuje i mentální prostor širší arabské a islámské rodiny.

Irena Kalhousová končí svůj příspěvek nadějí, že realismus zvítězí nad populismem. Míní tím egyptskou vnitřní politiku. Doufejme, že totéž se stane i v případě Izraele. Jeho elity si musí uvědomit, že dlouhodobá bezpečnost Izraele je dosažitelná jedině spravedlivým vypořádáním palestinské otázky. Zastavení osídlování okupovaných území je první nezbytný krok. Nemůže být podmíněno úplným zastavením násilí ze strany Palestinců jednoduše proto, že kolonizace okupovaných území je státní politikou, zatímco palestinské útoky jsou aktem jednotlivců nebo skupin. Další parametry míru jsou všem dobře známé. Jedině pak se může Izrael plně integrovat do regionu a jedině tak mu postupně otevřou náruč nejen arabští diktátoři, ale i obyvatelstvo.

Hospodářské noviny, Dopisy (15.9.2011)