Povstání části syrské populace proti režimu Bašára Assada trvá již téměř rok. Co začalo jako nenásilné demonstrace požadující kvalitnější a odpovědnější správu země se brzy přeměnilo na ozbrojený odpor s explicitním cílem svrhnout celý režim. Eskalaci v požadavcích a taktice opozice zapříčinila nemilosrdně tvrdá reakce režimu. Stejný scénář se odehrál v každém arabském státu postiženém protesty, kde došlo ke střelbě ostrými náboji do demonstrantů. Situace v Sýrii už zcela jasně překročila hranici návratu a mimo jiné způsobuje mezinárodní komunitě značný bolehlav.

Moderní doba je totiž natolik komplexní, že situace, které by se jindy na mezinárodním poli řešily přímým bezostyšným sledováním vlastních politických cílů, dnes často končí politickou paralýzou. Ve hře je zkrátka příliš mnoho aktérů a příliš mnoho viditelných i skrytých provázaností a tím pádem i příliš mnoho omezujících faktorů pro jakékoli klíčové rozhodnutí. Mezi relativně nové aktéry patří také veřejnost a ty mezinárodní instituce, které vznikly v posledních desetiletích, aby prosazovaly určité univerzální normy a hodnoty. Díky nim se zrodila myšlenka, že nejen každý stát, ale konec konců i mezinárodní komunita nesou odpovědnost za vážné a systematické porušování lidských práv. Dotaženo do konce, pokud stát před něčím takovým nedokáže nebo nechce ochránit vlastní obyvatele, mezinárodní komunita má minimálně morální povinnost konat.

Naneštěstí podstata státu, jednajícího ve vlastních sobeckých zájmech, potažmo v zájmu vládnoucí elity, se novými principy příliš nezměnila. Dokazuje to trvající kontroverze ohledně konceptu humanitárních intervencí a skepse k motivům intervenujících stát. Sýrie je jen dalším a jistě ne posledním případem v řadě, který podtrhuje nevyřešené pnutí primárně způsobené nedůvěrou převládající v současném mezinárodním systému. Pokud by Zemi patrolovala mocná robotická armáda naprogramovaná na základě univerzálně dohodnutého mezinárodního práva, byl by problém vyřešený a Bašár Assad by již dávno seděl v roboty střežené cele v Haagu. V realitě ale disponují donucovacími prostředky v teoretické službě práva jednotlivé státy se svými zájmy. A Sýrie se nachází na jednom z hlavních uzlů střetávajících se zájmů.

Jak potom můžeme věřit humanitárnímu charakteru jakékoli intervence? Je intervence ospravedlnitelná i v případě, že je vedená primárně nehumanitárními zájmy, ale ve svém důsledku humanitární situaci zlepší? A jak změřit úspěch její humanitární dimenze? Například kdyby NATO nezasáhlo v Libyi, zemřelo by celkově pravděpodobně méně lidí, jenomže by to byli ti „hodní“ a diktátorský režim by zůstal u moci. Měli bychom tedy kalkulovat nejen s absolutním počtem obětí, ale i s odhadem počtu zachráněných, jejich politickou orientací a širším dopadem na politickou stabilitu a orientaci dané země i regionu?

Sýrie je zcela jistě na cestě k plné občanské válce. Po měsících režimního teroru se čím dál více členů opozice vyzbrojuje, zatím převážně pro obranné účely. Referendum o nové ústavě a parlamentní volby, které mají následovat, jsou tlačeny a plně kontrolovány shora a nemají naději situaci uklidnit. Syrský režim pevně věří, že z konfrontace vyjde vítězně. Jak Assad tak opozice jsou připraveny na několikaletý střet. Jakmile vypukne vojenská konfrontace s plnou silou, regionální aktéři budou čím dál tím více vtahováni do syrské občanské války a do popředí se dostanou vojensky zkušení velitelé, zatímco vůdci nenásilných protestů budou jen s obtížemi prosazovat civilní kontrolu nad jednotlivými milicemi. Celá země degeneruje do bludného kruhu násilí a odplat. Nebo nastane méně pravděpodobný scénář a Assadovi se skutečně podaří utopit v krvi větší část povstání a alespoň na několik dalších let, podobně jako v Iránu, opozici umlčet.

V obou případech zemře ještě mnoho dalších Syřanů a většina z nich budou civilisté. Mezinárodní komunita bude muset velmi důkladně promyslet, zda se vydat cestou intenzivnějšího diplomatického a ekonomického tlaku nebo zda syrskou otázku „militarizovat“. Militarizace zahrnuje škálu dalších možností, od vyzbrojování opozice přes humanitární koridory až po jednu z forem přímé vojenské intervence. Každá z nich otevírá řadu otázek, z nichž nejzávažnější jsou tyto tři: Povede militarizace ke zlepšení humanitární situace? Jak zareaguje režim a sousední státy potažmo mezinárodní komunita? Jaký efekt bude zvolený typ intervence mít na „vlastnictví“ revoluce, tedy na legitimitu z intervence vzešlé nové syrské vlády? Doplňkem celé úvahy také je, zda vlastně mezinárodně organizovaná militarizace syrské otázky již dávno nezačala.

Zkrácená a upravená verze článku vyšla v Hospodářských novinách 24.2.2012