Islám je hrozbou pro Českou republiku. Tak zněla teze jedné z Masarykových debat, které jsem se 6.3.2012 zúčastnil v Hradci Králové. Byl jsem pozván, abych proti této tezi společně s Ondřejem Liškou vystoupil, zatímco Jana Bobošíková a Michal Semín byli pozváni, aby tezi hájili. Níže vkládám svoji úvodní řeč a odpověď na několik bodů, které protistrana vznesla, ale na které nezbyl čas v diskuzi odpovědět. Celý videozáznam debaty můžete shlédnout zde.

Dámy a pánové, milí přátelé,

Židé jsou hrozbou pro Evropu. Nenávidí nás, nedokáží se asimilovat, rozvracejí naši společnost a instituce zevnitř a všude kde žijí, upadá naše kultura. Zdrojem toho všeho jsou jejich zákony, jejich náboženství a jejich vrozená povaha, která je nutí nás nenávidět a myslet si, že oni jsou jediným vyvoleným národem, nám nadřazeným.

Dámy a pánové, takové věty byste mohly bez obtíží zaslechnout před pouhými několika desítkami let ve kterémkoli evropském městě. Jejich autoři by nebyli úchylové, ale členové politické a společenské elity. Úchyl byl ten, kdo se Židů zastával – je to takový náš židofil, řekli by o něm.

Dnes debatujeme tezi „Islám je hrozbou pro Českou republiku“ a z mé vlastní zkušenosti Vám mohu říci, že se pomalu dostáváme do situace, kdy zastánce muslimů je „takový náš islamofil“, pomatený konvertita nebo člen páté kolony islámské vlny v Evropě.

Hrubé zjednodušování, paušalizace i nekriticky útočné výroky vůči islámu a muslimům začínají být dokonce přijímané částí společnosti jako odůvodněné, racionální a přirozené. Jako mainstream. Váhající běžný občan, kterému srdce našeptává cosi o tom, že všichni jsme přeci jen lidé, možná už začal kapitulovat pod masážemi médií, které stlačují komplexní informace do desetivteřinových reportáží, pod manipulací politiků, kteří větří bezrizikové voličské téma, pod horováním fundamentalistických křesťanů, kteří se snaží vlít život do své vlastní verze křesťanské tradice a pod otravností islamobijců, kteří zaplavují fyzický i virtuální prostor svými rádoby důkazy o tom, že islám je náboženství zla.

Stejně jako lidé, kteří měli nezvratné důkazy o židovské hrozbě a konspiraci, mají i tito jejich současníci řadu faktů, kterými nezvratně dokazují islámskou hrozbu. Uvádí příklady teroristických činů. Na ty lze např. odpovědět tím, že z celkového počtu útoků mají muslimové na svědomí méně než jedno procento útoků v Evropě a kolem šesti procent teroristických činů v USA. Uvádí příklady veršů z Koránu, které podle nich vybízejí k násilí, netoleranci a diskriminaci. Na ty lze odpovědět správnou kontextualizací těchto příkladů, jinou interpretací a praxí, obecnými principy islámu, jinými verši nebo kontrovat stejnými pasážemi ve svatých textech jiných náboženství. Uvádí vyšší porodnost muslimů nebo jejich požadavky na zvláštní zacházení v oblasti osobního práva. Na ty lze odpovědět klesající porodností muslimských imigrantů a arbitrážní, nikoli právně platnou, povahou náboženských soudů v Evropě. Nabízí se další a další témata, z nichž každé otevírá řadu podtémat, ale to podstatné leží úplně někde jinde. Ignorovat toto podstatné, znamená legitimizovat způsob myšlení, který je tou skutečnou hrozbou naší společnosti.

Co je ona podstatná věc? Když říkáme, že islám je hrozba, říkáme tím, že jeho vyznavači jsou hrozbou. To znamená, že jeden a půl miliardy lidí na této planetě jsou hrozbou. Připadá mi naprosto absurdní, ve 21. století, stát zde před vámi a bránit jeden a půl miliardy lidí před označením za hrozbu.

Islám je náboženství. Kvalitu náboženství nelze vědecky změřit. Neexistuje takový islám, kterým by jeden a půl miliardy lidí roboticky řídilo své chování minutu po minutě. Existuje jeden a půl miliardy interpretací islámu, které se můžou lišit pouze v detailech, ale i v zásadních otázkách. Učené disputace nad textem jsou ve finále ale stejně irelevantní, většina muslimů zná nazpaměť jen zlomek svaté knihy, ten, který se používá při modlitbě. V životě se řídí tím, co jsou pro ně základní principy jejich víry: víra v jednoho Boha, v jeho proroky, Mojžíše, Ježíše, včetně posledního proroka, Mohameda a v Soudný den, v princip spravedlnosti, soucitu, pokory, solidarity, harmonie atd. Můžou si se zájmem vyslechnout kazatele nebo učence, můžou s ním zcela nebo zčásti souhlasit, ale taky nemusí.

Díky moderním technologiím si dnes z islámu kdokoli může vybrat, co zrovna potřebuje, interpretovat ho, jak se mu to hodí a ospravedlnit, co ospravedlnit chce. Islám, jako jakékoli jiné náboženství, může být interpretován nekonečně mnoha způsoby. Proto nemůže jako takový být nikdy hrozbou, hrozbou mohou být pouze konkrétní lidé a jejich skutky.

Ti, kteří neváhají označit téměř čtvrtinu lidstva za hrozbu, mi nahánějí úplně stejný strach, jako jakýkoli jiní extrémisté. Paradoxní na tom je, že tak údajně jednají na obranu demokracie a české společnosti. Doufám, že česká společnost, dnes reprezentovaná vámi, tuto tezi (v hlasování na konci debaty) demokraticky odmítne.

---------------

U několika bodů vznesených paní Bobošíkovou a panem Semínem v debatě (video zde) nevyzbyl čas na reakci. Rád bych na ně velmi krátce zareagoval zde.

1) M. Semín: Islám neměl misionáře, šířil se pomocí meče...

Jakým způsobem se islám dostal do Indonésie nebo Malajsie?

2) M. Semín: nemuslimové mají podřadný status dhimmi a musí platit daň (džizja)...

Dhimmi je termín pro chráněnou populaci jiného vyznání, populaci, která v praxi nesestávala pouze z křesťanů a židů, ale i hinduistů a ostatních polythesitických náboženských skupin. Koncept džizji je částí muslimských učenců interpretován jako reparace za poškozený majetek vztahujícíc se ke konkrétní historické epizodě, kdy mekánské síly napadly ranou muslimskou komunitu v Medíně. V praxi byla džizja interpretována jako skutečná daň, obdoba daně (charity) zakat, kterou platili muslimové. Je pravda, že historicky byla často džizja vyšší než zakat, což bylo omlouváno např. tím, že nemuslimové byli sproštěny branné povinnosti (na což může být dvojím způsobem, jako na pozitivní věc, ale i jako na diskriminaci, pro ty, kteří by si byli rádi zvolili vojenskou kariéru). Velikost džizji (a i koncept jako takový), se ale odvíjel, jak jinak, od interpretace lidí (tedy panovníků) a jejich potřeb.

3) M. Semín a J. Bobošíková citovali některé pasáže Koránu (např. 9:5), kde se mluví o zabíjení nevěřících...

Tyto pasáže nemají obecnou povahu, tzn. nejsou to principy, kterými se mají muslimové řídit. Vztahují se ke zcela konkrétní historické situace, kdy docházelo ke střetům mezi dominantní nemuslimskou komunitou vedenou městem Meka a ranou muslimskou obcí v Medině, jejíž členové museli kvůli náboženskému pronásledování z Mekky uprchnout. Tyto verše jsou zneužívány jak lidmi, kteří islám kritizují, tak extrémisty pro ospravedlnění svých (politicky motivovaných) teroristických činů. Přitom každý vzdělanější / rozumný člověk, dokáže tyto veše náležitě kontextualizovat.

4) J. Bobošíková citovala případy "vražd ze cti" spáchané v Kanadě nebo Německu muslimy...

Tzv. vraždy ze cti přesahují etnické, kutlurní a náboženské hranice. V historii byly ospravedlňovány mnohými způsoby včetně náboženství, ale jako takové časově předcházejí vznik všech hlavních světových náboženství. V Koránu nic takového není, navíc takový akt přímo odporuje principům islámu.

Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že by se měly rozlišovat teologické debaty (co je kde napsáno) a reálný života muslimů. To první nemá tak přímý dopad na to druhé, jak se mnozí domnívají. Je pravda, že se muslimský (přesněji z arabský) region v současné době potýká s řadou problému, stejně tak, jak se s řadou problémů potýkala např. Evropa před jen několika málo desítkami let (od světových válek po náboženské války). Nestabilita, terorizmus, netolerance - to jsou věci, které mají více do činění s ekonomickou, sociální a politickou situací lidí v regionu než s jejich náboženstvím, které v případě islámu slouží lidem spíše jako útěcha v zoufání, než jako politická zbraň radikálů.