Hrubý přepis krátkého rozhovoru pro Rádio Slovensko o prezidentských volbách v Sýrii.

Je vôbec nejaká pochybnosť o tom, že voľby vyhrá Bašár al-Asad a že slúžia len na to, aby získal zdanie legitimity na vrchole politickej moci v Sýrii?

Všichni, včetně opozice, očekávají vítězství Bašára Asada. Sice poprvé po zhruba 50 letech mají Syřané na výběr z vice kandidátů a nestvrzují prezidenta v referendu, jako tomu bylo donedávna, ale to na situaci nic nemění. Oba Asadovi protikandidáti byli v podstatě vybráni režimem a dokonce veřejně říkají, že jim o vítězství ani moc nejde. Není pochyb o tom, že Asad vnímá volby jako definitivní tečku za snahami o takové řešení syrské otázky, které by zahrnovalo přechodnou vládu bez jeho účasti nebo sdílení moci s opravdovou opozicí.

Bolo vôbec reálne v súčasnej situácii v Sýrii zorganizovať legitímne prezidentské voľby?

Absolutně nereálné. V Sýrii v průměru umírá 200 lidí denně a kolem 9 milionů Syřanů uteklo ze svých domovů. Uprostřed války nelze organizovat volby.

Zajtra, alebo o niekoľko dní vyhlási volebná komisia víťazstvo Bašára al-Asada v prezidentských voľbách. Aký to bude mať vplyv na politickú situáciu v krajine a na prebiehajúci konflikt s povstalcami?

Asad bude samozřejmě považovat výsledek za potvrzení své legitimity a za demokratickou vůli lidu, která mu dává zelenou pro pokračování nekompromisního střetu s opozicí. Příliš se toho ale na syrském konfliktu nezmění a spíše bude důležitější, jak zareaguje mezinárodní společenství, respektive spojenci syrské opozice.

Ako by sa mal podľa vás k výsledku volieb postaviť Západ, mal by ich uznať, aj keď okolnosti, za ktorých sa konajú, ostro kritizuje?

Rozhodně ne, uznat takové volby by nebylo ani etické, ale ani taktické. Když odhlédneme od všeho jiného, tak samotný průběh voleb nesplňuje minimální standardy. V Libanonu se syrským uprchlíkům vydávaly volební lístky před ambasádou naprosto neorganizovaným způsobem, kdy lidé mohli volit i několikrát, pro jiné zase lístky vyplňovali pracovníci volební komise, zaškrtávalo se na veřejnosti a ne za plentou a navíc měla velká část uprchlíků strach, že pokud nedorazí k volbám, tak jim bude zabráněno vrátit se v budoucnosti do Sýrie. Západ by měl jasně říci, že volby nepovažuje za legitimní a svá slova by měl doprovodit i činy, což už se poslední dobou děje. Mám na mysli povyšování vztahů se Syrskou národní koalicí na úkor například ambasád syrského režimu.

Postupne sa ukázalo, že občianska vojna v Sýrii je do veľkej miery náboženským konfliktom – sýrski povstalci sú zložení z veľkej časti sunnitmi, ktorí bojujú proti šiitskemu Asadovmu režimu, do bojov sa zapájajú aj fundamentalistické a teroristické skupiny presadzujúce islamský štát. Kto má teraz po troch rokoch trvajúcich bojov navrch – vláda, alebo povstalci?

Já bych neřekl, že se postupně ten konflikt ukázal jako náboženský, on náboženský na začátku vůbec nebyl, ale z velké části se stal a hlavně zásluhou taktiky syrského režimu, který si přál od začátku konflikt přetvořit na střet mezi prezidentem a džihádisty. V současné době se konflikt nachází v patové situaci. Syrský režim dobyl některé důležité oblasti, například Homs, ale není v jeho silách dobýt zpět celou zemi, i když má nesporně vojenskou převahu a také úspěšně praktikoval taktiku vyhladovění obklíčených území držených opozicí. Opozice se konsoliduje jen velmi pomalu a ještě se zmítá v interním ozbrojeném konfliktu, takže je pravděpodobné, že patová situace bude pokračovat a současně se budou vést různé lokální ofenzívy a proti-ofenzívy.

S tým, ako sa vyvíjal konflikt v Sýrii, postupne ochladla snaha Západu podporovať povstalcov. Zo strany OSN nemožno očakávať nejaký konštruktívny postup – rezolúcie Bezpečnostnej rady o Sýrii vetuje buď Rusko, alebo západné krajiny. Vidíte nejaké reálne riešenie konfliktu?

Myslím si, že se poslední dobou rýsuje jedna možnost na nalezení zárodku možné spolupráce. Tím je společný nepřítel – Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS), což je právě ta nejradikálnější část syrské opozice. ISIS je nebezpečná jak pro Saúdskou Arábii a ostatní státy zálivu, tak i pro Írán nebo Rusko. Státy zálivu si to už uvědomují a snaží se prosazovat dvojí strategii izolace radikálů a podpory méně radikální opozice. Navíc se Saúdská Arábie začíná sbližovat s Íránem, pro který je také otázka dohody na jaderném program důležitější než osoba Bašára Asada. Ten musí počítat i s interní opozicí v rámci jeho vlastní skupiny, protože řada jeho podporovatelů sice za něj válčí, ale dělají to už spíš kvůli strachu z alternativy a pro svoji zemi, než pro Asadův klan a v budoucnosti budou chtít výměnou za své ztráty něco nazpátek. Můžou za několik let Asada vytlačit z moci. Každopádně řešení, kdy jedna strana porazí druhou se jeví zatím jako nereálné, takže další je politické. A aby došlo k jednání, tak se syrský režim musí cítit ohrožen, což znamená větší, i vojenskou, podporu opozici, což už se děje – Američané začínají pomalu jít za hranici nevojenské pomoci. Což není dobra zpráva pro syrské civilisty, ale je to vnímáno jako jedna z cest, jak dotlačit syrskou vládu k serióznímu jednání.