…aneb co bych si přál slyšet na Nový rok v poledne…


Milí a vážení spoluobčané, ale také Vy všichni, kteří formálně občany nejste, ale pobýváte v České republice.

Před několika hodinami jsme společně oslavili konec roku 2009. Mnozí z nás si jistě pomysleli, že se tomu zdá být až neuvěřitelně nedávno, kdy jsme oslavili jeho začátek. Rychlost jakou čas ubíhá, nás nezadržitelně přibližuje k radostně očekávaným událostem budoucím a vzdaluje nás od méně šťastných prožitků minulosti. Současně nám ale připomíná, kterých životních cílů bychom si měli vážit nad jinými. Přesto, že v uplynulém roce každého z nás hrály mnohem důležitější roli momenty čistě osobní, dovolte mi, abych v krátkosti připomněl některé významné celostátní události roku 2009.

V uplynulém roce jsme zaznamenali 20. výročí pádu komunismu v Československu. Záměrně říkám „zaznamenali“, protože to lépe charakterizuje nejednoznačný postoj naší společnosti k tomuto výročí. Pro většinu z nás znamenala Sametová revoluce konec diktatury jednoho režimu, který ničil duše svobodných lidí, korumpoval charakter, křivil mezilidské vztahy a dusil sny a naděje. Ukázalo se ale, že přerod v jiný, demokratický režim přinesl mnohá zklamání.

Starší lidé, kteří se ne svoji chybou náhle ocitli v drtivém tlaku tržní ekonomiky a ve vleku moderních technologií a nových společenských hodnot, byli novým režimem odsunuti do pozadí. Důstojné stáří pro české seniory zůstává dodnes jen prázdným heslem politických programů.

Právní chaos, který provázel ekonomickou transformaci, vytvořil zcela novou českou podnikatelskou a z části i společenskou elitu. To, co jinde bylo po staletí budováno osobní odvahou, inteligencí a smyslem pro dlouhodobé investice a společenskou zodpovědnost, vzniklo u nás téměř ze dne na den. Naše nově vzniklá „elita“ se naneštěstí vyznačuje převážně zcela jinými kvalitami. Důsledky těchto prvních divokých porevolučních let trpí naše společnost dodnes.

Dalším zaznamenaným milníkem uplynulého roku bylo 5. výročí vstupu do Evropské unie. Shodou okolností jsme se ve stejném období chopili historicky prvního českého předsednictví této organizace. Význam obou událostí byl bohužel umenšen naším vlastním masochistickým sebepodceňováním, politickou rozhádaností a nevyjasněným postojem k evropské integraci.

Jarní pád vlády a zrušení podzimních voleb Ústavním soudem byly dva momenty, které otřásly politikou loňského roku. Na jednu stranu se můžeme utěšovat tím, že v porovnání s většinou světa se tyto dramatické události odehrály bez jediné kapky krve a institucionální cestou. Na druhou stranu bychom měli cítit znepokojení nad zpochybňováním nezávislosti justice, kterého se někteří politici vědomě či nevědomě svými výroky dopouštěli.

Ekonomická krize na nás minulý rok tvrdě dopadla. Znevěrohodnila tak ty z nás, kteří ji ještě před rokem odbývali mávnutím ruky. Vyvolala také řadu otázek. Například, zda-li je možné reorganizovat naši ekonomickou aktivitu jiným, méně bezohledným, způsobem a současně zachovat takovou míru svobody, která je člověku přirozená a která je nezbytná k vytváření nových hodnot. Nebo to, zda-li je rozumné draze zachraňovat nekonkurenceschopná průmyslová odvětví místo investic do odvětví nových či do kvalitního vzdělávání. Možná je to také debata o tom, zda dáváme přednost okamžitým, byť krátkodobým, ziskům před obtížněji představitelnými dlouhodobými zisky v budoucnosti.

Uvažování v delších časových horizontech je jedna z těch vlastností, která dělí inteligentní bytosti od zvířat. Je to vlastnost, díky které jsme kdysi nashromáždili náš první zemědělský přebytek, na kterém jsme vystavěli naši civilizaci. A byla to právě tato vlastnost, která byla postavena před těžkou zkoušku na mezinárodní konferenci o klimatických změnách v dánské Kodani. Jakkoli pro nás může být změna klimatu abstraktní a vzdálenou hrozbou, miliony lidí na celém světě již pociťují její konkrétní a zničující projevy. Neměli bychom zůstat neteční k jejich utrpení už jen kvůli tomu, že následky změn klimatu pocítíme i my, i když se zpožděním a nepřímo, ale o nic slaběji.

Koncem loňského roku také vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která upravuje fungování Evropské unie. Česká republika tuto smlouvu ratifikovala jako poslední členský stát Unie a průběh ratifikačního procesu v naší zemi upoutal pozornost nejen našich evropských partnerů. V tomto případě ale délka ratifikace vypovídala mnohem méně o suverenitě a kvalitě české demokracie a mnohem více o osobních záštích, politikaření a neschopnosti komunikovat. Jsem přesvědčen, že budoucí roky prokážou hysterii provázející schvalování Lisabonské smlouvy jako planou.

Rok 2009 byl ale i rokem, kdy se nám narodilo sto tisíc nových občánků a dalších třicet tisíc lidí u nás našlo svůj nový domov. Rokem, kdy první prezident Spojených států amerických afro-amerického původu vyhlásil z Hradčanského náměstí v Praze vizi světa bez jaderných zbraní. Rokem, kdy čeští vědci, umělci, inženýři a sportovci učinili svět opět o něco pochopitelnější, krásnější a zajímavější. Kdy tisíce zaměstnanců škol, nemocnic, policie a záchranných center každý den zajišťovalo, aby byla naše společnost moudřejší, zdravější a bezpečnější. Kdy tisíce úředníků, zemědělců, řidičů, dělníků, dobrovolníků a stovky dalších profesí každý den dbalo na to, aby naše společnost plynule fungovala. Kdy tisíce velkých, středních i malých podnikatelů bojovali s ekonomickou krizí o přežití a kdy navzdory finančním obtížím dávali lidem práci a vytvářeli nové hodnoty. Bez nich všech…bez Vás všech, by rok 2009 nebyl takový, jaký byl. Tedy dobrý. Bez násilí, bez hladu a bez strachu.

Jaké výzvy nám přinese nový rok, rok 2010?

Především bude před nás znovu nastolena otázka, která už několik let marně čeká na odpověď. Je to otázka nejzákladnější a sice: čím chceme, aby byla Česká republika?

Chceme být zemí s vysokou daňovou zátěží, ale s efektivní a minimálně zkorumpovanou státní správou, která umožňuje vyšší společenskou solidaritu na základě sdíleného pocitu, že je s našimi penězi dobře hospodařeno? Nebo chceme být zemí, kde hraje stát jen svoji minimální nezbytnou roli a kde je solidarita ponechána na svobodném uvážení jednotlivců?

Chceme být zemí, která masivně investuje do moderního vzdělávacího systému a do průmyslu s vysokou přidanou hodnotou? Nebo chceme být zemí, která žije ze své minulosti, tranzitní polohy a levné pracovní síly?

Chceme být zemí, která bude svoji identitu hledat ve vymezení se vůči zbytku, nebo chceme být zemí, která si identitu vybuduje v rámci celku?

Futuristické datum 2010 nezakryje to, že si stále nejsme schopni plnohodnotně vysvětlit naší roli ve světě, naši přidanou hodnotu lidské komunitě. Neumíme plnohodnotně vysvětlit, co to znamená, když jeden řekne: jsem z České republiky.

Někteří z nás se domnívají, že mnohé ze současných společenských problémů vyřeší „nová generace“. Nevyřeší. Nová generace se nerodí ve vakuu, nadaná externě nabytou inteligencí. Nová generace přebírá způsoby chování a uvažování od generací předcházejících. Mladí politici jsou formování existujícími politiky. Existující politické poměry dokonce už předurčují jaký je charakter a jaká je motivace většiny mladých lidí, kteří se rozhodnou do politiky vstoupit.

Život ve svobodné společnosti s volně cirkulujícími myšlenkami bez pochyb produkuje odlišné typy lidí než život v totalitě. Odpověď na otázky, které jsem zmínil, ale automaticky nepřinese.

Odpověď musíme nalézt totiž nejprve u sebe. A když ji nalezneme, musíme se pokusit předat ji našim dětem. Nespoléhat se na televizi, školu nebo pozitivní vliv svobodného prostředí. Jedině tak, že spolu začneme více mluvit a více si naslouchat, poznáme sami sebe, poznáme vlastní identitu a dospějeme, jako společnost, k dohodě nad alespoň těmi nejzákladnějšími principy, o kterých si budeme přát, aby tvořily identitu Česká republiky.

Pokud se nám příčí korupce, zkusme pro začátek přestat uplácet dopravní policisty, když se dopustíme přestupku. To platí i ve všech ostatních oblastech. I za cenu toho, že se budeme cítit jako osli, když „ostatní“ budou mít svůj život ulehčený ohýbáním zákonů a morálky. Někdo někdy totiž zažít musí, protože naše společnost se sama od sebe žádným zázrakem nezlepší. Jak jednou tuto zodpovědnost individuálně přijmeme, poznáme také, že se staneme vnitřně silnějšími a tím pádem méně náchylnými k různým druhům fóbií, které se drží lidí vnitřně slabých a nejistých.

Proto mi dovolte, abych Vám všem kromě zdraví popřál do nové roku odvahu k nalezení sama sebe, protože to je klíčem ke štěstí. Zdraví a šťastní lidé pak dokáží cokoli. Ať je rok 2010 skutečným začátkem konce transformačního období naší společnosti.