Obyvatelům Káhiry se v těchto dnech naskýtá netradiční podívaná. Zhruba 1400 cizinců ze 43 zemí světa vyzvalo káhirské bezpečnostní služby na souboj v honěné. Jakoby neměl egyptský prezident Mubarak už tak starostí dost.


Cizinci, kteří se před týdnem začali shromažďovat v egyptském hlavním městě, jsou součástí akce nazvané Gaza Freedom March (Pochod svobody pro Gazu). Za akcí stojí ženská protiválečná americká organizace Codepink, která měsíce vyjednávala s egyptskou vládou o možnosti uspořádat mírový pochod aktivistů a významných osobností přes egyptskou hranici do pásma Gazy. Cílem mělo být připomenutí jednoletého výročí izraelské operace Lité olovo a upozornění na několik let trvající blokádu Gazy.

Jen několik dnů před tím, co měli aktivisté do Káhiry dorazit, ale egyptská vláda pochod zrušila. Oficiálně kvůli bezpečnostní situaci na hranici s Gazou. Účastníci pochodu ale již měli letenky zakoupené a do Káhiry se vypravili i navzdory tomu, že v Egyptě již téměř třicet let platí stanné právo, které je vše jen ne kompatibilní s veřejným srocováním.

A egyptské bezpečnostní síly nezaspaly. V původně naplánovaný den odjezdu demonstrantů z Káhiry na hraniční přechod s Gazou se smluvené autobusy neukázaly. Vedení akce se navíc ocitlo zablokované ve svém hotelu egyptskými policisty. Ostřílení a dobře organizovaní demonstranti se ale nevzdali. Pod rouškou turistiky infiltrovali okolí hlavního káhirského náměstí, transparenty schované pod mikinami a v batozích. Na smluvené znamení se izolované skupinky slily v regulérní dav demonstrantů verbálně vyjadřujících solidaritu s Gazou. A v mžiku se z nich stal regulérně obklíčený dav policisty v uniformě i bez ní. Následný zákrok byl na egyptské poměry mírný, bez lehkých zranění se však neobešel.

Na jiném místě zase oblehlo francouzskou ambasádu přes tři sta francouzských občanů/demonstrantů požadujících zastání velvyslance. Kolem padesáti Američanů si přišlo pro konzultaci i před ambasádu Spojených států. A jiná skupina asi 150 Francouzů a Řeků se dokonce dostala v narychlo pronajatých autobusech i několik kilometrů za město, než je zastavila a zpět doprovodila egyptská policie.

Strategii biče i tentokrát doprovodil její sladký partner. První dáma Egypta, Suzanne Mubarak, nabídla aktivistům sto míst do Gazy a úspěšně rozvrátila do té doby jednotné demonstranty. Americká skupina Codepink se zdiskreditovala přijetím nabídky, načež ji u kormidla vedení vystřídali Evropané razící heslo „buď všichni, nebo nikdo“. Nakonec část Egypťany vybraných demonstrantů přeci jen do vládou přistavených autobusů nastoupila, ovšem pod tlakem svědomí a za povzbuzování nevybraných demonstrantů jich asi dvacet hned opět vystoupilo.

O několik set kilometrů dál se do Gazy pokoušel dostat mezinárodní humanitární konvoj Viva Palestina, který vyrazil na začátku prosince z Británie a který sestává z 250 nákladních vozidel plných léků. Po více než tři tisíce kilometrů dlouhé cestě mu egyptské úřady neumožnily vstup do země z přístavu v Rudém moři, s tím, že bude vpuštěn pouze z přístavu Al-Aríš, jenž leží v moři Středozemním.

Tato tragikomická hra na honěnou se odehrává v době, kdy se egyptská vláda po dvou týdnech mlčení doznala k budování nové podzemní bariéry na hranicích s Gazou. Nová ocelová zeď, vyrobená ve Spojených státech amerických, má za cíl zamezit pašování zboží a zbraní v tunelech pod hranicí. I tady hraje egyptská vláda na honěnou. Na jednu stranu se snaží utéci před tlakem Izraele a Západu, kteří chtějí zastavit tunelové dodávky zbraní do Gazy, na druhou stranu kličkuje před domácím a arabským veřejným míněním, když se snaží nevypadat jako pomahač Izraele v kolektivním trestání obyvatel Gazy.

I Hamas, který Gazu ovládá, běží o sto šet. Chce se dostat z izolace, ale dohání ho vlastní neschopnost smířit se s realitou Izraele i nekontrolovatelní sekulární a džihádističtí radikálové z menších skupin odhodlaní rozpoutat další konfrontaci. Na krku začíná také cítit dech většiny obyvatel Gazy, která si přeje změnu.

Izrael rovněž není v honěné žádným nováčkem. Od roku 2005, kdy se z Gazy stáhl, utíká před svojí částí zodpovědnosti. Pro Gazu vymyslel termín „nepřátelská entita“ a umyl si ruce nad jejím vývojem. Ovšem vzhledem k tomu, že stále kontroluje veškeré hranice a tím i životy jednoho a půl milionů obyvatel této „entity“, ho OSN nezbavila povinností okupující síly.

Na Západním břehu se mezitím Fatah snaží doběhnout Hamas a vmanévrovat ho do dohody o usmíření, která by Fatahu umožnila vrátit se do Gazy, nejlépe v roli toho, kdo ukončí izraelskou blokádu. A do té doby ať si Egypťané klidně staví, co chtějí.

A obyčejní Palestinci z Gazy? Ti také hrají na honěnou. Ale úplně jiného druhu. Přes dva roky izraelské blokády (spolu se škodami způsobené izraelskou armádou mezi lety 2000 a 2006) naprosto zničily místní ekonomiku včetně zemědělského sektoru. Do Gazy projdou přes Izraelem kontrolované hranice jen nějaké ty potraviny, nějaké ty léky a nějaké to palivo. Ven z Gazy se občas dostanou květiny pro holandský trh, většinou jsou ale farmáři nuceni nakrmit karafiáty místní dobytek. Rozbitá žárovka nebo staré školní lavice mají v Gaze jedno společné, dají se jen těžko nahradit. Není dostatek elektřiny na čištění vody, pije se závadná. Není stavební materiál k opravě válkou zničených domů. Není hnojivo, tím pádem je málo píce a málo masa. Třetina dětí mladších pěti let a těhotných žen trpí anémií. Statistiky materiální devastace Gazy způsobené kombinací blokády a izraelských vojenských akcí jsou k dipozici na internetu. Co je ale mnohem horší než materiální devastace jsou psychologické následky života v izolaci, bez naděje a za každodenního násilí. Palestinci v Gaze byli už vystaveni účinkům neznámých nervových plynů, bílého fosforu, leteckých bombardování, pouličních bojů nebo demolic domů a polí buldozery. Přitom téměř jeden milion Palestinců v Gaze jsou uprchlíci nebo jejich potomci, kteří byli vyhnáni/odsunuti/odejiti z území dnešního Izraele. Hořkost a hněv, se kterými přes hranice sledují základy svých bývalých domovů, na kterých vyrostly byty a domy nově příchozích izraelských imigrantů, se pouze stupňují s každým novým dnem, kdy hra na honěnou, ve které jde o holé přežívaní, znovu a znovu začíná.

Blokáda Gazy Izraelem je motivována snahou oslabit Hamas materiálně a snížit jeho popularitu mezi obyvateli Gazy. Je dost pravděpodobné, že oba cíle se daří naplňovat (když necháme stranou krátkodobé zvýšení popularity Hamasu po loňské operaci Lité olovo). Naneštěstí vedlejší efekt této strategie je i to, že spolu se snížením popularity Hamasu se snižuje (pokud to vůbec ještě jde) i popularita Izraele, respektive šance nějaké formy vzájemné koexistence a odpuštění v budoucnosti. Problematický je i vzkaz, jaký je tím Palestincům předáván o demokracii. Vždyť volby, ve kterých Hamas před čtyřmi roky zvítězil, byly pravděpodobně nejsvobodnějšími volbami v arabském světě i podle mezinárodních standardů. Odměnou voličům se stalo uvalení sankcí.

Pomineme-li fakt, že kolektivní trestání populace je proti mezinárodnímu právu, měli bychom si položit otázku, zda blokáda Gazy dává s dlouhodobého hlediska strategický smysl. Doufejme, že nadejde čas, kdy se všichni aktéři blízkovýchodní hry na honěnou na chvíli přestanou honit, zastaví se a zamyslí.