Blízký východ zažil už dvě palestinské intifády (doslova „setřesení“, neboli lidové povstání). Poslední týdny začínají létat vzduchem slova o třetí intifádě. Ta má být údajně nenásilná nebo naopak násilná nebo úplně jiná, záleží na tom, kdo a proč o ní zrovna mluví. Nejzajímavější vykreslení povahy možné budoucí intifády podali dva izraelští akademici. Ti obohatili blízkovýchodní politický slovník termínem Bílá intifáda.

Bílá intifáda je údajně proces, který ve svém závěru vyústí v mezinárodní tlak na vznik palestinského státu s negativními dopady na Izrael a jeho schopnost určovat rytmus mírových jednání. K tomu má dojít tím, že Palestinci jednostranně vybudují de facto fungující stát a státní instituce na Okupovaných palestinských územích (Západní břeh a Gaza), načež jednostranně vyhlásí nezávislost za široké podpory mezinárodního společenství. Pokud by se Izrael vojensky nestáhl z Okupovaných území, musel by čelit mezinárodní izolaci a možnému palestinskému povstání, které by mohlo spustit mezinárodní intervenci.

Palestinci už ale jednou nezávislost vyhlásili, v roce 1988. Proč by to tedy mělo být tentokrát pro Izrael jiné, těžší?

Především proto, že tehdy neměla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) pod kontrolou jediný metr země na daném území a mezinárodní společenství nemělo za sebou sedmnáct let marných mírových jednání. A Palestinci neměli Saláma Fajjáda a jeho plán.

Salám Fajjád je nesmírně zajímavý muž. To on podnítil izraelské akademiky polemizovat o Bílé intifádě, když v roli palestinského premiéra v srpnu minulého roku zveřejnil vládní program s názvem „Palestina: ukončení okupace, založení státu“. V tomto pětašedesáti stránkovém dokumentu si vytyčil za cíl vybudovat do dvou let fungující státní instituce, které by splňovaly mezinárodní standardy dobrého vládnutí a které by přinesly Palestincům větší prosperitu a bezpečnost. Za dva roky by tak podle Fajjáda mohl vzniknout de facto palestinský stát, jehož existence by umožnila dodat potřebnou hybnou sílu politickému vyjednávání o vzniku de jure palestinského státu. I když dokument neobsahuje ani zmínku o novém jednostranném vyhlášení nezávislosti, přesto nazdvihl ze židle izraelské politiky.

Jednostranné kroky, bouří se. To je proti Cestovní mapě i Oslu!

Ano, přiznává Fajjád. Ale když celou tu dobu může Izrael jednostranně budovat a rozšiřovat na Okupovaných územích své osady, proč by nemohli Palestinci jednostranně budovat své vlastní instituce a infrastrukturu, místo toho, aby čekali s rukama v klíně jak zase (ne)dopadnou další kola mírových rozhovorů.

A Evropané signalizují, že pokud by byl Fajjád úspěšný, zřejmě by akceptovali i jednostranné vyhlášení nezávislosti. Ani Američané se k Fajjádovi nepostavili zády. Nakonec, byli to oni, kdo Fajjáda dostal tam, kde teď je.

Konkrétně, byla to Condoleeza Rice, která Arafatovy v roce 2002 vnutila Fajjáda jako ministra financí. Tehdy už došla mezinárodním donorům trpělivost s mírou korupce, která se jako rakovina rozbíhala od Arafata dolů po příčkách vnitřní hierarchie Fatahu. Salám Fajjád, doktorand ekonomie z Texaské univerzity a dlouholetý zaměstnanec Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, se stal vybraným mužem, skrz kterého měly peníze proudit Palestincům, aniž by jich velká část končila na soukromých účtech prezidenta a jeho lidí.

A Fajjád to vzal do svých rukou. Státním zaměstnancům (zvláště bezpečnostním složkám) začal posílat platy přímo na účet a odboural tak praktiky rozdávání výplat z igelitek a kufříků plných peněz, které nezbytně vedly k rozkrádání (až 50% výplaty). To, jakým způsobem zlomil ropný monopol Palestinské samosprávy, semeniště korupce a černých fondů, je už teď opředeno legendami. Rozpočet Palestinské samosprávy začal být zveřejňován a pravidelně aktualizován na internetových stránkách. Všemožné ozbrojené milice zmizeli z ulic Západního břehu a bezpečnostní situace doznala velkého zlepšení s pomocí palestinských bezpečnostních složek trénovaných v Jordánsku pod velením amerického generála Daytona. Přes třicet tisíc lidí bylo vyškrtnuto z výplatních pásek Palestinské samosprávy, kde se před tím ocitli výměnou za podporu Fatahu. Za poslední dva roky dokončil Fajjád na tisíc komunitních projektů za sto milionů dolarů. Podíl zahraniční finanční pomoci na rozpočtu snížil na polovinu díky zvyšování domácích příjmů a lepší kontrole výdajů. Zavedl mnoho investičních pobídek pro místní i zahraniční podnikatele. Svým přímým, skromným a profesionálním stylem se záhy stal nejoblíbenějším Palestincem na Západě a pochvalně se o něm vyjadřují i Izraelci.

Má jeho vize vytvoření fungujících proto-státních institucí šanci na úspěch? Fajjád kráčí po tenkém ledu. Jeho plán zahrnuje např. výstavbu mezinárodního letiště, burzy, nemocnic, měst, škol a komunikační infrastruktury. Potíž je v tom, že přes 60% Západního břehu je označených jako tzv. oblast C. To je pozůstatek mírových jednání z devadesátých let, kdy byla Okupovaná území rozdělena do oblastí A, B a C, přičemž pouze v oblasti A mají Palestinci oficiální svrchovanost (i když de facto ani tam ne, vzhledem k častým operacím izraelské armády). Oblast C je pod plnou kontrolou Izraele a Palestinci mají povoleno stavět nebo zemědělsky využívat zhruba jedno procento z její rozlohy. Kromě toho je Západní břeh poset mozaikou uzavřených vojenských zón a trvalých nebo mobilních „checkpointů“. Kolem čtyřiceti procent Západního břehu je pokryto židovskými osadami a přidruženou infrastrukturou, včetně vojenských zón na obranu těchto osad. Mnozí Palestinci sice bydlí v oblasti A nebo B, ale jejich pole nebo stavby leží v oblasti C. Tím se tato pole stávají neobdělavatelná a následně, díky izraelskému zákonu, zkonfiskovaná jako opuštěná. Palestinské stavby v oblasti C jsou terčem demolicí. Za posledních dvanáct let jich bylo na tři tisíce zdemolováno izraelskými autoritami. V takových podmínkách se dá budovat velmi těžce. Příkladem je projekt Rawabi, prvního nově zbudovaného moderního palestinského města od dob okupace. Vyrůst má v oblasti pod správou Palestinců, ovšem jediná použitelná přístupová cesta z části vede oblastí C. Developeři, unavení z čekání na povolení izraelských úřadů zahrnout tuto část silnice pod palestinskou správu, se rozhodli s výstavbou začít tak jako tak. Izraelci ještě musí rozhodnout o tom, zda Rawabi přidělí kvóty na pitnou vodu, bez které nové město nikdy nevznikne. Například Fajjádovo mezinárodní letiště je naplánováno v oblasti C. Jinak to ostatně ani nejde, protože oblast A zahrnuje pouze (některá) hustě zastavěná palestinská města.

Ani na domácí půdě to nemá Fajjád lehké. Tak především není členem Fatahu. V jeho kanceláři nevisí obraz ani Arafata ani Abbáse. Visí tam obraz olivovníku, symbol pojiva mezi Palestinci a jejich zemí. Fajjád šel do voleb v roce 2006 jako lídr a zakladatel tzv. Třetí strany. Předtím odmítl nabídku Fatahu na členství. Třetí strana dostala podporu pouhých 2.4% voličů, dost na to, aby do palestinského parlamentu vynesla pouze Fajjáda a mezinárodně respektovanou křesťanskou Palestinku Hanán Ašráví. Poté, co se Hamás chopil moci v Gaze, rozpustil Abbás vládu a jmenoval Fajjáda premiérem vlády úřednické. Před rokem Fajjád rezignoval, aby nestál v cestě usmíření Fatahu s Hamásem. To se nakonec nekonalo a Fajjád se do svého úřadu vrátil. Opět dosazen Abbásem. Mezitím i Abbásovi skončila regulérní doba prezidentského mandátu. Legitimitu postů obou mužů neustále zpochybňuje Ismaíl Haníja, odstavený premiér z řad Hamásu. Podle průzkumů se jen 26% Palestinců domnívá, že vláda prezidenta Abbáse a premiéra Fajjáda je legitimní (28% považuje za legitimní vládu Haníji a 31% ani jednu). Co se týče spokojenosti s Fajjádovým kabinetem, tam je to lepší a spokojený je zhruba každý druhý Palestinec, ovšem Fajjád sám by podle průzkumů dostal v prezidentských volbách (pokud by kandidoval) jen asi 14%.

Kromě toho, že na Fajjáda (zatím jen) verbálně útočí Hamás, není premiér příliš oblíben ani v řadách Fatahu. Jeho členové se obávají, že Fajjád s pomocí Západu nahradí Abbáse ve funkci prezidenta. Navíc díky Fajjádovým opatřením přišla řada z nich o trafiky, na které byli v minulosti zvyklí. Abbás zatím Fajjáda ve funkci drží. Jeden z hlavních důvodů je Fajjádova reputace na Západě, která zajišťuje Palestinské samosprávě přísun peněz a respektu. Tato Fajjádova přednost je současně jeho slabinou. Mezi vřelými vztahy se Západem a Izraelem a mezi kolaborací je v Palestině tenká linie. Fajjád nechal za poslední dva roky pozatýkat přes osm tisíc Palestinců, z nichž jsou stovky dodnes ve vězení. Vysvětluje to nutností nastolit pořádek. Zatýkaní (ale také propouštění státních zaměstnanců, např. učitelů) se převážně týkalo členů a sympatizantů Hamásu. Fajjádův dvouletý plán na vybudování de facto státu se může jevit jako paralela k Netanjahově konceptu „ekonomického míru“, kterým se pravicový izraelský premiér snaží obejít vznik palestinského státu. I proto musí čelit Fajjád obvinění, že izraelskou okupaci svými kroky spíše prodlužuje a dělá snazší, než aby ji směřoval k rychlému konci.

Do jaké míry Abbás (a tedy Fatah) s Fajjádem koordinuje své plány je hádankou. Mírová jednání s Izraelem vede OOP (kontrolovaná Fatahem). Abbás poslední dobou straší Izrael a Američany tím, že pokud současné nepřímé rozhovory nepovedou k výsledkům, předá celou záležitost Radě bezpečnosti, vyhlásí nezávislost (ale zřejmě mnohem dříve, než jak s tím počítá Fajjád) a vyzve k občanským nenásilným protestům.

Modelem těchto protestů by se mohly stát stávající demonstrace v palestinské vesnici Bilin. Bilin symbolizuje osud, kterému čelí téměř každá palestinská komunita na Západním břehu. Izraelské úřady od začátku okupace postupně zkonfiskovaly 58% území vesnice kvůli stavbě dvou židovských osad a bezpečnostní zdi. Rolníci, kteří se pokusí obdělávat svá pole v bezpečnostní zóně kolem zdi, riskují zastřelení. Od roku 2005 organizují obyvatelé Bilinu, další Palestinci a izraelští aktivisté protestní akce. Přivazují se k olivovníkům, které mají být vyvráceny, staví vězení z kartónu, malují se na modro jako postavy z filmu Avatar nebo se převlékají za Ghándího a Martina Kinga. Poslední dobou se takových akcí začínají účastnit i palestinští prominenti, včetně Fajjáda.

Problém ale je, že nenásilné demonstrace se můžou snadno vymknout z rukou a stát se krvavými. Někdy se zdá, že izraelští politici ještě přilévají benzín do ohně. V únoru Netanjahu zahrnul dvě židovská svatá místa, která leží na území budoucího palestinského státu, do seznamu národního (na rozdíl od židovského) dědictví. Obě místa jsou současně posvátná pro muslimy a izraelský tah poněkud nešťastně kolidoval s výročím masakru muslimů židovským teroristou Baruchem Goldsteinem v jednom z nich, Abrahámově mešitě / Hrobce patriarchů. Také postupující etnické vysídlování Východního Jeruzalému (které se týká jak muslimů tak křesťanů) má potenciál zažehnout krvavé střety ve Svatém městě.

A do toho všeho se blíží palestinské komunální volby, jejichž termín se ne náhodou kryje s lhůtou, kterou Abbás dal mírovým jednáním na jakýkoli úspěch. S největší pravděpodobností současné nepřímé rozhovory nepovedou nikam. Času je příliš málo a na vyjednávacím stole nejsou ani některé klíčové otázky, jako je status Jeruzaléma a otázka uprchlíků. Abbás zřejmě vyhlásí volby i bez účasti Hamásu a před volbami nebude ochoten velkých ústupků. Navíc mají Palestinci dojem, že již není kam ustupovat a že každá mírová jednání vedla k tomu, že Izrael dostal čas rozšířit své osady ještě více a znemožnit vznik teritoriálně souvislého palestinského státu. Situace není dobrá. Přes tři čtvrtiny Palestinců (77%) se podle průzkumů obávají, že jejich příbuzný bude zraněn Izraelci během každodenní činnosti, nebo že budou jejich domy nebo pole zkonfiskovány. Více než polovina Palestinců (53%) věří, že Izrael má v úmyslu anexovat Okupovaná území a vyhnat jejich obyvatele. Dalších 23% věří, že se Izrael chystá Území anexovat a Palestince ponechat, ovšem bez občanských práv. Téměř 40% Palestinců podporuje ozbrojené povstání, pokud mírová jednání selžou (oproti 17%, kteří podporují nenásilný odpor).

Výše uvedené statistiky (tří procentní chyba) mohou být zkresleny přehnaným dramatizováním a chvástáním respondentů, ale již nyní je jasné, že se na Blízkém východě něco vaří. Palestinsko-izraelský konflikt vstupuje do nové fáze. Američané a Evropané už chtějí mít celou záležitost z krku a dobře si uvědomují její propojení s dalšími problémy, které se v současnosti snaží řešit, ať už se jedná o íránský jaderný program nebo radikální islamismus.

Salám Fajjád nedávno vystoupil na prominentní izraelské politicko-ekonomicko-bezpečnostní konferenci s následujícím poselstvím: „…tento konflikt není bezpečnostní konflikt s politickými následky, ale politický konflikt s bezpečnostními následky. Bohužel, za posledních šest let, a možná ještě déle, byla pozornost upřena výhradně na bezpečnost a přehlížela se tak vnitřní vazba mezi izraelským nedostatkem bezpečnosti a palestinským nedostatkem svobody. Toto není humanitární konflikt, který by vyžadoval humanitární odpověď ani bezpečnostní konflikt, který by vyžadoval bezpečnostní odpověď. To, kvůli čemu obě naše strany trpí, je politický konflikt, který vyžaduje politické řešení.“

Možná je načase, aby mezinárodní komunita rozpoznala, že politické řešení nespadne z čistého nebe a že ho ho nedosáhnou ani obě strany nechané samotné napospas vyjednávání a dokonce ani za asistence jen jediného, byť vlivného státu. Politického řešení lze jedině dosáhnout mnohem důraznějším zapojením mezinárodního společenství, prokazatelně připraveného na dlouhodobou politickou, ekonomickou a hlavně bezpečnostní podporu dlouhodobého míru. Pravděpodobně delší než tu v Iráku nebo Afghánistánu a určitě mnohem přínosnější.