Američané se na Blízkém východě a v jižní Asii dostali do smyčky. Radikálové je bijí zato, že se jim Američané montují do života jejich zemí a Američané se přímo či nepřímo montují do života jejich zemí, aby je radikálové nebili.

Můžete se přít, kdo si začal první. Jestli radikálové jedenáctým zářím nebo Američané podporováním arabských autokracií a ropným politikařením. Jestli radikálové zajmutím pracovníků americké ambasády v Íránu nebo Američané svržením íránské vlády a dosazením šáha. Jestli a jestli a jestli. Ono je to teď celkem už jedno. Jisté je, že Američané krvácí mnohem více než radikálové. Krvácí fyzicky i finančně, krvácí jejich mezinárodní pověst, krvácí jejich impérium. Ano, impérium. Proč se bát toho výrazu. Používají ho samotní američtí politologové. Vzato akademicky, impérium se dá definovat všelijak. Impérium založeno na přímé nebo nepřímé vojenské moci, na přímé nebo nepřímé ekonomické moci nebo dokonce impérium založené na síle myšlenek.

O úpadku amerického impéria (nebo hegemonie) toho bylo napsáno dost. Oblíbené datum začátku amerického konce je 11.9.2001 nebo 20.3.2003 (americká invaze Iráku). Důvod amerického úpadu v kostce: prostě to přepálili. Americká armáda stojí spoustu peněz a táhne americkou ekonomiku ke dnu. Navíc tím, že americký „světový policajt“ pobíhal drahnou dobu kolem bez obojku mezinárodního práva a mlátil po hlavě všechny podezřelé, si vybralo, možná nenávratně, svoji daň na mezinárodní reputaci Spojených států.

A zatímco Američané krvácí, Číňané tiše skupují nerostné bohatství světa a ruští vojáci vizitýrují své sousedy bez obav z protiakce. Jak dlouho to ještě Američané udýchají, je ve hvězdách. Někteří naši politici z toho mají bobky. Představa, že uvolněné místo po Američanech vyplní Rusové nebo kdovíkdo jiný jim nedává spát. A tak prosí, tlačí a křičí na Američany, aby na nás nezapomněli. Vždyť co je pro ně jedna základna navíc?

A v tom je právě ten problém. Stejně uvažuje celá řada dalších zemí a snaží se uměle prodlužovat Pax Americana, jak to jen jde. Američané mají hodně přes sedm set vojenských základen ve více než padesáti zemích světa. Američané v uniformách a v různých rolí fungují až na výjimky ve zbytku ostatních států. Americká vojenská, zpravodajská a stále ještě i ekonomická (stejně tak kulturní) moc je pilířem americké hegemonie a současně ji podkopává. Nelibost vzbuzující americká všudypřítomnost se snadno přetaví ve fanatický odpor. Amerika se tak radikálům stává zosobněním zla, stejně jako se jím stávají oni pro Ameriku. Dokonce i v Evropě většina obyvatel považuje Spojené státy jako jednu z největších hrozeb světovému míru a stabilitě, jak vyplývá z některých průzkumů.

Přesto se najde málokdo, kdo by si přál ohrozit proklamované euro-atlantické hodnoty a kdo by aplaudoval každému neúspěchu, kterému musí Američané čelit. Naopak, já osobně, a věřím, že většina čtenářů, si přeji, aby minimálně Evropané žili co nejdéle v liberální demokracii a pluralitní společnosti s vládou zákona, rovností příležitostí a svobod. Nedomnívám se ale, že tomuto napomůžeme tím, že budeme rozpínat a přepínat americké síly ještě více.

Řešení má dva kroky. Ten první krok slýcháváme vcelku často: Evropa by měla vzít na ramena větší díl zodpovědnosti. Ano, říkám, ale to nesmí znamenat evropský militarismus. Dosáhnout obrany schopné Evropy bez navyšování obranných rozpočtů lze cestou harmonizace evropských vojenských sil, vojenského výzkumu a vojenských zakázek za současného přísného vymezení role armády, obzvláště vojenských intervencí, do mantinelů mezinárodního práva (resp. jeho přísnějšího výkladu) a za současného upření maximálního úsilí do oblasti civilního zvládání krizí.

Druhý krok se může zdát naivní: stáhnutí Američanů ze světa. Co by se v takovém případě stalo? Armagedon? Vrhly by se na sebe státy, kterým v tom před tím americká přítomnost nebo bezpečnostní záruky bránily? Vyplnilo by prázdný prostor impérium zla? Nemyslím si. Současný globalizovaný svět vyžaduje novou formu hlídání světového pořádku, než klasickou hegemonii jednoho státu nebo mocenský koncert více států. Stát jako politická entita na to, co se dnes děje, jakým způsobem se to děje a jak rychle se to děje, zkrátka už nestačí. Američané mohou obelstít nezvratný osud, který čeká na všechna impéria a přežít konec své hegemonie v nové formě. Vrhnout svou moc za mezinárodní instituce, které se díky reformám stanou efektivnější, spravedlivější a reprezentativnější, které vyplní mezeru a stanou se mezinárodním policistou, takovým, který bude mnohem blíže k nestrannosti a respektování práva, než jak kdy může být jeden stát nebo skupina států. Představte si mezinárodní štít proti balistickým střelám, který sestřelí jakoukoli vypuštěnou střelu. Představte si modré přilby s technologiemi a financemi, které mají dnes Spojené státy k dispozici a s mandátem zakročit proti jakémukoli agresorovi. Něco takového samozřejmě nevznikne jen proto, že by si to Američané přáli. A fakt, že to neexistuje, neznamená, že by si to Američané nepřáli. Nehledejme anděla ani ďábla. Ale pokud by si to přáli hodně a upřímně, je jistá šance, že z vůdčí pozice, kterou stále ještě mají, by se jim podařilo přesvědčit ostatní klíčové hráče. Bylo by to koneckonců v zájmu jich samotných, protože jiný, neplánovaný odchod ze scény by skutečně mohl provázet nějaký menší armagedonek.

Je taková vize science-fiction? Možná. Ale i takové dnešní Spojené národy se všemi možnými chybami byly ultimátní fantazií 19. století. Současní politologové a politici by se neměli bát odvážných vizí, jakkoli naivně vypadají dnes. Protože zítra, zítra začne zcela nový, nepředvídatelný den.