2006. Léto. Držím v ruce čerstvého bakaláře a pomalu se balím do Anglie. Plní se mi můj sen, budu studovat na Cambridge. Procházím fotky z doby asi tak před třinácti lety, kdy jsem Anglii navštívil poprvé. Stojím jako ucho ve směšném oblečení alá Kamarád do deště (číslo dva) na dvorku Pembroke College a nemám ani zdání, že se po tom samém dvorku budu jednou v budoucnu courat na večeře v potterovském hábitu. V předcestovní horečce ani nevnímám dozvuky parlamentních voleb.

V těch jsem tehdy hodil svůj hlas Zeleným (tedy Straně zelených), podobně jako celá řada mých vrstevníků a přátel. A stejně jako většina z nich, musím se přiznat, učinil jsem tak jen s mlhavou představou o tom, co vlastně znamená zelená politika. Udělal jsem to zkrátka na truc. Na truc oběma velkým stranám a jejich vzájemnému hlasitému osočování a už tiššímu zákulisnímu přerozdělování. A ano, kdyby se nezvedla zelená vlna očekávání rozbouřená průzkumy, zřejmě bych do urny hodil jiný hlasovací lístek. V té době jsem se politicky hledal a jistý jsem si nebyl téměř ničím. Jen tím, že jsem člověk tolerantní a solidární, že na některé věci mám „pravicový“ názor a na jiné zase „levicový“ a že mě současné politické osobnosti zavedených stran lidsky odpuzují nebo k nim minimálně nemám důvěru (stejně tak jako ve vnitrostranický „šplhací“ systém, který tyto lidi generuje). A tak jsem to hodil Zeleným. Žádná srovnávací analýza volebního programu, rešerše životopisů osob na kandidátce ani pokec na předvolebním meetingu.

V Anglii jsem skrze filtrační membránu studií a nových zážitků vnímal dění na české politické scéně kouskovaně. Pamatuji si ale, že jsem někdy v zimě napsal email tehdejšími předsedovi parlamentního výboru pro evropské záležitosti Ondřeji Liškovi, že mu gratuluji k mandátu a že ho prosím, aby ve sněmovně vyrovnával EU-negativismus ODS tak, jak jen to bude v jeho silách.

Někdy v druhé půlce roku ve mně začalo vnitřně uzrávat přesvědčení, že spolu s tím, jak ukončím své vzdělání, vrátím se do vlasti a stanu se aktivním členem své společnosti, měl bych se také stát členem politické strany, která je mi lidsky a programově nejbližší. Nevím, možná mě ovlivnila nějaká romantická představa života v antické polis kombinovaná s infekcí anglosaské stranické přirozenosti. Zkrátka mi přišla normální rovnice: žiju tady + není mi jedno, jak se to tady spravuje = minimum, co můžu udělat, je vstoupit do politické strany. Stejně lehce, jako se lidé přidávají do všemožných skupin na Facebooku.

A tak jsem se po svém návratu do Prahy stal oficiálním „příznivcem“ Strany zelených. Příznivec, to je něco mezi členem a nečlenem. Příznivec má čas se rozkoukat a rozmyslet se, zda se chce stát členem nebo zda odejít nebo zda zůstat „jen“ příznivcem. I rozhlížel jsem se, četl program, schůzoval, mluvil s lidmi.

Někteří byli podivíni, posedlí buď nějakou velmi konkrétní záležitostí, nebo naopak řadou velmi nekonkrétních myšlenek. Jiní byli zase mladí jako já, plní ideálů, změn, náprav, spravedlnosti. A jiní byli starší, méně idealističtí, ale se stejnými touhami. Některé to táhlo víc doleva, jiné zase doprava, nikoho ke komunistům, náckům nebo populistům.

Objevil jsem Tomáše Průšu, jen o pár let staršího manažera strany. Manažer zní hrozně dalíkovsky. Prostě jen strašně milý gay, kterému pořád vyzvání mobily a který musí žonglovat s těmi malými financemi co strana má a zápasit s každým problémem, od džusu v ledničce v hlavní kanceláři až po výběrové řízení na firmu, která tiskne letáky. Mimochodem, je to ten samý člověk, který jako jediný odmítl úplatek v novinářském testu. Nepřekvapil mě.

Potkal jsem také Ondřeje Lišku, který se mě zeptal, jestli bych nechtěl ve volném čase být součástí jakéhosi myšlenkového trustu, který se občas sejde a intelektuálně postimuluje. To bylo ještě před tím, než se stal ministrem. Před tím, než mi nabídl možnost pracovat přímo pro něj. V tu dobu jsem se rozhodoval, zda přijmu jednu velmi dobrou pracovní nabídku, která by znamenala velmi slušné peníze, jistotu a náplň práce blízkou mému studijnímu oboru. Ale co, mladý jsem jen jednou, k čemu teď jistoty. Rozhodnutí nebylo vteřinové, ale nelituji. Zažil jsem Ondřeje Lišku, jak to do něj prali ze všech stran. „Příliš mladý!“ křičel ješita z Hradu. „Neschopný kariérista!“ křičely skupiny lidí, kterým překážel v přerozdělení unijních miliard na školství. Zažil jsem ho, jak přicházel z jednání vlády s hlavou v dlaních, zděšený, s kým to tam sedí u jednoho stolu, ale přesto přesvědčený, že to vše stojí za to prosadit alespoň několik procent ze zeleného programu a že nakonec budou na všech těch Čuncích, Kalouscích a ostatních biti přeci jejich vlastní strany. Ale do konce života si budu pamatovat, jak mi uvnitř bylo, když mi říkával: „Šádí, ty tenhle úkol zvládneš, jsi chytřejší než já. Je to skvělý pocit být obklopen chytřejšími lidmi!“ A budu si pamatovat na závistivé obličeje přátel, kteří si během oběda stěžovali, jak je zase jejich šéfové-egomaniaci v práci ponižovali. Mimochodem, rozhodně si nemyslím, že bych byl chytřejší.

Potkal jsem i další Zelené. Lidi z neziskovek, co by ještě před pár lety do politické strany nikdy nevstoupili a dávali přednost občanským iniciativám. Potkal jsem ředitele zoologických zahrad, eko-farmářky, učitelky, řidiče, důchodce, matfyzáky, malopodnikatele, hipíky, mastňáky (alespoň tak označovala generace mé maminky „lidi v oblecích“), lesby, heterouše, vegetariány, všežravce, Romy. Takový pěkný mix. A občas to skřípalo, jéje.

Se smutkem jsem sledoval vnitrostranický boj. Marně jsem se utěšoval, že si tím prošli Zelení na Západě, že je to normální. Že se musí najít rovnováha mezi disciplínou a pluralitou, že se musí nechat čas uzrát novým osobnostem, rozšířit členskou základnu a vstřebat tu skutečnost, že je člověk najednou součástí parlamentní strany. Že nelze prosadit celý program, dokonce ani jeho polovinu, ne s šesti procenty. A se smutkem jsem sledoval, jak se místo vyhrazené Zeleným v médiích plní hádkami, zatímco praktické úspěchy jsou nechávány bez povšimnutí. Ale nebyla to vina médií, byla to vina Zelených.

Když se stal Ondřej Liška předsedou, byl jsem už v Egyptě. Měl jsem radost, protože jsem věděl, že nový předseda bude sbližovat. Už jen tím, že stojí ve středu politické škály. Ani moc vpravo ani moc vlevo, ale zeleně. Jak jsem ho znal, říkal jsem si, to nás čeká zajímavá kampaň. A skutečně. Zelení mi píšou z Česka emaily, jak je letošní kampaň opravdu baví a jak mají konečně pocit, že ví, co dělají, proč to dělají a jak to mají dělat. Program (čte ho vůbec dnes ještě někdo?) vyhodnotila MF Dnes jako nejlepší. Inventura demokracie, občanská iniciativa, oznámkovala Zelené nejlépe. Osobnosti (mám na mysli ty intelektuální, nikoli sportovní) se za Zelené postavili nevídanou měrou. Bude to stačit? Těžko říct.

Obě velké strany jsou (zase jednou) úspěšné ve vytváření mýtu o osudovém pravo-levém střetu. Navíc se vynořila další uskupení: jedno složené ze starých přežehlených tváří a druhé krajně populistické a neprůhledné. Průzkumy nepřejí (když pomineme ten nejdůvěryhodnější od CVVM, osamocený).

Jak mi zaručíte, že se do Parlamentu nedostane další taková Zubová? Férová otázka. Tentokrát jsme si to pohlídali, na předních místech kandidátky jsou lidé, kteří mají už něco za sebou. Tak co, už víš, co je biomasa? Na tohle se ani nesnažím odpovědět. Občas jen utrousím: je mi to moc líto, nic jsme nerozkradli, žádné skandály, ale tou biomasou jsme to vážně přepískli, neodpustitelné! Ano, i v Egyptě je člověk ve spojení s krajany, ať žije technologie.

A tak tu dnes ležím s laptopem na posteli, volby před dveřmi a přemýšlím o svém životě se Zelenými. Moc bych jim/nám přál, aby to dokázali i podruhé, dostali druhou šanci, jako ve filmu. Přemýšlím, jak pomoci. Když napíšu, že mají dobré srdce, sklidím posměch. Na to jsme (voliči) až příliš cyničtí. Když napíšu, že jsme se poučili z chyb, to samé. Když zalovím v programu, usnete mi. Tak mi zbývá jen apel a útěcha.

Apel: Prosím ty z Vás, kteří chcete zůstat o volbách doma a ty z Vás, kteří volili Zelené, ale dnes váhají a ty z Vás, jejichž volby jsou letos prvními v životě – nebojte se a zkuste to s námi ještě jednou.

Útěcha: Bojovali jsme statečně a ať tak nebo onak, Zelení budou pokračovat a stejně tak i můj život se Zelenými. Budoucnost je totiž čistá, slušná, solidární, tolerantní, voňavá a zdravá. Budoucnost je zelená.

P.S. Pro ty, kteří si pořád ještě lámou hlavu biomasou a dalšími nepřekonatelnými chybami Zelených, přikládám odkaz na jeden moc pěkný blog, na který jsem náhodou narazil.