Hlavák je, jak mnozí jistě vědí, pražské hlavní nádraží, ale v poslední době také místo u nás nevídaných, téměř orientálních scén: matky s malými dětmi zde spí na nádražních chodbách, často dlouho bez jídla a vody, bez možnosti základních hygienických úkonů… Právě jsem se z tohoto „hlaváku“ a dalšího místa v pražských Vysočanech vrátil a věřte, není to příjemná nebo snad dokonce optimistická podívaná. Nádraží se vyklízí, desinfikuje, ale zítra to tu bude stejné. „Včera jich přijelo dalších 500“ říká mi zoufalý dobrovolník. Nikdo neví co si s nimi počít. Protože v dnešním světě vyřešit tento problém a přitom zachovat všechna práva všech asi možné není.
Opravdu se zdá, že ona vlna solidarity a nebývalé ochoty pomoci, která se u nás zvedla v souvislosti s událostmi na Ukrajině, narazila na svůj limit v okamžiku, kdy se těmi uprchlíky stali Romové
O realistickém míru, který by zachránil lidské životy, vytvořil podmínky pro další jednání a pro vliv svobodného světa na budoucí změnu třeba aktuálně těžko přijatelných podmínek nechceme jednat s válečným zločincem Putinem. Ale s válečným zločincem Miloševičem, odsouzeném později v Haagu, jsme přece před několika lety, ohledně míru v bývalé Jugoslávii úspěšně jednali. Mír vždy stojí za to….