Tak se nám zvolna rýsuje pravý význam těžce probojovaného Ústavu pro studium totalitních režimů, podle některých jediné naší záchrany, pokud jde o řádné vyrovnání se s dědictvím komunismu. Když bylo zapotřebí trochu „povzbudit“ prezidentskou volbu, předložil nám jeho ředitel P. Žáček dodnes zcela vágní, ale v tom okamžiku účinné „zprávy“ o vojenskozpravodajské kariéře poslance Snítilého.

A nyní, když přetrvává kritika vyznamenávajícího počinu premiéra, v okamžiku, kdy se opět jedná o návrh na státní vyznamenání členům skupiny bratří Mašínů, kde se vzaly, tu se vzaly - k překvapení veřejnosti i jich samotných - „doklady“ o tom, že hodlali zavraždit nejen přední funkcionáře komunistického režimu, ale dokonce samotného Klementa Gottwalda! No zavraždit: „mluvilo se spíš o tom, že by bylo potřeba odstranit hlavní představitele komunistického režimu“, jak nám tuto činnost popsal M. Paumer v sobotních Lidových novinách, ale nevadí, důkazy jsou tu!

A jaké důkazy! Poprvé od listopadu 1989 se, z úst onoho historizujícího propagandistického mága, postaveného do čela Ústavu dozvídáme, že protokoly z estébáckých výslechů jsou „autentickým dokumentem, který ukazuje, co všechno Mašínové plánovali“ (Lidové noviny 5. 4. 2008). Padesát let jsem se domníval, že protokoly z estébáckých výslechů jsou nanejvýš dokumentem o utrpení lidí, o absurditě komunistické moci, která nutila své oběti k neuvěřitelným doznáním, která se tyto její oběti musely dokonce naučit nazpaměť. Ale kdepak! Ono jde o autentický důkaz!

A tak, pokud je pravda to, co po měsících estébáckých výslechů vypověděl později popravený Libor Novák, že totiž Mašínové plánovali a připravovali atentáty na představitele komunistického režimu, pak je ovšem také pravdou, že R. Slánský úmyslně dal J. Švermovi při zimním ústupu na horu Chabenec, po poraženém Slovenském národním povstání, malé boty, a tak mu způsobil smrt, neboť i k tomu se Slánský při výsleších na STB – už jsme na tu příšernou zhovadilost skoro zapomněli - také doznal! A proč pak vlastně potom stíháme Brožovou - Polednovou, když i pro ní jsou – podobně jako pro P. Žáčka – protokoly z estébáckých výslechů autentickým dokumenty, ze kterých usoudila, že M. Horáková se skutečně dopustila činů, ke kterým se ona a její spoluobvinění „doznali“?

Moc by mě zajímalo, co celé této události říkají ctihodné ženy a ctihodní mužové z Konfederace politických vězňů, z nichž někteří jsou členy Rady Ústavu. Když se nyní dozvídají, že protokoly, které museli na STB při výsleších podepsat, jsou pravdivými, autentickými dokumenty….

Co nás to ještě čeká a co všechno si ještě necháme líbit? Jedno zdá se však zřejmé: věrohodnost toho, co by nám v budoucnosti chtěl předložit Ústav, který se naštěstí nejmenuje ústavem „paměti národa“ - neboť to, co předkládá, má s pamětí národa málo společného - je, ne-li nulová, tak jistě jen na úrovni propagandistických materiálů, publikovaných ve prospěch jediného politického uskupení. Varování odpůrců ustavení této instituce se již dnes naplňují měrou vrchovatou…