Tak jsem se na krátké tiskové konferenci poslanců ústavně právního výboru dne 22. 5. 2008 zmínil o tom, že i pro ČSSD je znepokojující skutečností, že se Ústavní soud stává jakousi třetí komorou Parlamentu – tedy nic, co by bylo nějakým objevem a co by nebylo možné považovat již pomalu za „politicko právní klišé“ – a hned jsem to od Lidových novin – jak by mohly nevyužít i této, jako ostatně každé jiné, příležitosti otřít se o ČSSD – schytal.

M. Weiss čtenářům sdělil (Nešťastná třetí komora, LN 24. 5. 2008), že „na opravné pokusy u Ústavního soudu sází hlavně ČSSD“ a že řešení „Křečkova problému je nasnadě: stačí, když se bude jeho poslanecký klub krotit“. No vida! To, že strany dnešní vládní koalice se „nekrotily“, když byly v opozici ( např. Zákoník práce) nevadí, má se krotit hlavně dnešní ČSSD.

Vždy jsem obdivoval ty, kterým je všechno hned jasné. Ale zpravidla, a i v tomto případě, je to, jak říká klasik, všechno jinak. Přece to, že Ústavní soud projednává a zvažuje ústavnost zákonů, které Parlament schválil, jej třetí komorou Parlamentu rozhodně nečiní. Právě proto přece Ústavní soud existuje a přesně to je jeho funkce a smysl jeho existence. Že se tak děje v míře vetší, než by bylo záhodno a zdrávo, a že skutečně se stává sotva žádoucí politickou praxí každý zákon, při jehož projednávání politická strana v Parlamentu neuspěla, nechat přezkoumat Ústavním soudem z hlediska možného rozporu s Ústavou, je sice politováníhodné a nikterak nešlechtící obraz našeho právního státu, ale není to nic, co by se vymykalo z působnosti Ústavního soudu a vycházelo vstříc případným ambicím stát se další parlamentní komorou. To opravdu ne.

Samozřejmě nelze přehlédnout, že Ústavní soud v čase, kdy dochází k pokusům o masivní přestavbu nejen právního řádu, ale i podstatných částí života společnosti, rozhoduje stále více o klíčových zákonech způsobem, kdy není rozhodováno jen o osudu toho kterého zákona, ale i osudu celé vládní koalice. To činí rozhodování Ústavního soudu událostí mimořádně závažnou a klade na něj odpovědnost nejen za právní stránku věci – jak by tomu mělo být – ale klade na něj i odpovědnost jinak působnosti moci soudní se vymykající, totiž i odpovědnost politickou. Se všemi z toho plynoucími důsledky.

Hovořit o Ústavním soudu jako o třetí komoře Parlamentu a spatřovat v tom nebezpečí pro ústavní poměry ve státě, bychom mohli jedině tehdy, pokud by se Ústavní soud stával skutečnou další komorou zákonodárce, tedy přejímal jeho zákonodárkou funkci! Děje se to? Obávám se že ano.

Není tomu tak dávno, co náš Ústavní soud - odvolávaje se ovšem na poměry panující v evropském soudnictví - zřetelně vyzval obecné soudy, aby sami převzaly působnost zákonodárce. V nálezu I ÚS 47/05 ze dne 13.7.2006 soud vyslovil: „Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů, bylo na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním státu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možné považovat za zákon v materiálním smyslu.“ Tedy nikoliv volené zákonodárné sbory, nikoliv zákonodárce, jako jeden z pilířů demokratického uspořádání státu, ale soudy mají nejen soudit podle zákonů, ale i zákony „v materiálním smyslu“ vytvářet. A přihlédneme-li ke skutečnosti, že v tomto a i v řadě předchozích svých nálezů se Ústavní soud dovolává „protiústavní nečinnosti zákonodárce“ a vyzývá soudy, aby nerespektovaly platné právo, ale o předmětu sporu(v tomto případě o výši nájemného) rozhodovaly bez ohledu na platný zákon č. 107/2006 Sb. Důsledek takového postupu soudů je ovšem spíše destruktivní: na místo obtížně přijatelné dvojí úrovně nájemného máme trojí: nejen zákonnou a tzv. tržní, ale ještě úroveň stanovenou soudy.

Jisté pochybnosti vyjadřuje i odborná veřejnost. Velký prostor, daný Ústavním soudem moci soudní „nalézat právo“ v soukromoprávních vztazích, je chápán jako určitý posun v chápání moci soudní v kontinentálním právu.

Jiný příklad: ve známém sporu presidenta a předsedkyně Nejvyššího soudu dr. Ivy Brožové Ústavní soud nejen zrušil ustanovení zákona o soudech a soudcích v části týkající se jmenování a odvolávaní soudních funkcionářů, tedy předsedů a místopředsedů soudů (čímž způsobil, že žádného z těchto soudních funkcionářů nelze v současné době za žádných okolností z funkce odvolat), ale navíc sdělil svůj názor na to, jak by měla organizace soudnictví u nás v budoucnu vypadat. Intervence do působnosti zákonodárce je zde více než zřejmá. A praktický důsledek: na schůzi ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny dne 22. 5. 2008, při projednávání novely zákona o soudcích, který má za cíl nejen nově upravit kárnou odpovědnost soudců, ale nově též stanovit podmínky a způsob jmenování a odvolávání soudních funkcionářů, neuplynula snad hodina, aby přítomná předsedkyně Nejvyššího soudu, několikanásobně před Ústavním soudem úspěšná ve sporu s presidentem republiky ve věci jejího odvolání z funkce, neupozornila poslance na to neb ono přání Ústavního soudu, jak má nový zákon vypadat, a kterým se mají zákonodárci řídit. To je ovšem pro zákonodárce zcela nepřijatelné.

Stav, kdy moc soudní nahrazuje moc zákonodárnou, tedy nebezpečí tzv. soudcovského státu, je obecným problémem moderní demokracie. A to i za situace, kdy separace jednotlivých mocí v demokratickém státě již neexistuje a nefunguje tak jednoznačně, jak se někdy někteří domnívají. S „krocením“ politických stran, pokud jde o jejich stížnosti ohledně platných zákonů, tato vážná problematika opravdu nesouvisí….

Dalším, možná klíčovým problémem našeho Ústavního soudu, který vzdáleně souvisí s nežádoucí podobností soudu a Parlamentu, je jeho rozdělení, dochází-li k hlasování o politicky velmi citlivých otázkách, na dvě početně téměř stejné části. Ale to, co je u voleného zákonodárného sboru sice nežádoucí, ale s ohledem na obdobné rozdělení společnosti vcelku pochopitelné, je u soudního orgánu málem tragické. Neboť se v důsledku toho nelze zbavit přesvědčení, že soudci rozhodují nikoliv podle svých právních názorů, ale podle svého politicko filozofického přesvědčení, podle svých vlastních ideologických východisek. A pak ovšem, jde-li často o většinu jediného hlasu, je jistě na místě otázka, jakou váhu má ústavnost nebo neústavnost, pokud je deklarována právě jen tím rozdílem jediného hlasu, navíc za situace, kdy publikovaná odlišná stanoviska momentálně přehlasovaných soudců znějí stejně přesvědčivě, jako ta opačná.

Že tento stav nejen k autoritě Ústavního soudu, ale především ke kultivaci právního vědomí společnosti nikterak nepřispívá, je nasnadě…