O rozhodnutí Ústavního soudu, o té části, která se – stručně řečeno – týkala poplatků ve zdravotnictví, byla již napsána řada komentářů, přesto však není zbytečné vrátit se k odůvodnění tohoto nálezu znovu a připomenout některé jeho části a myšlenky v něm obsažené, které snad obecně konstatovány nejsou, ač by si to bezpochyby zasloužily.


Nejde totiž jen o to, zda šlo nebo nešlo o změnu konstantní judikatury Ústavního soudu (tedy o to, zda bylo zapotřebí osmi nebo devíti soudců - §12 zák. O Ústavním soudu) nebo o to, zda ve skutečnosti Ústavní soud o stížnosti rozhodl nebo nerozhodl (jak o této otázce zajímavě píše P. Uhl v Právu z 31. 5. 2008). K některým závěrům Ústavního soudu vyjádřeným v tomto nálezu se totiž bezpochyby bude vracet nejen právní věda a teorie, ale i politika.

Obecně totiž stojí za připomenutí zásadní rozpor mezi tvrzením Ústavního soudu, že jde o věc politickou, do které soudu nepřísluší zasahovat (pro stručnost opět velmi zjednodušuji), a mezi obsáhlostí zdůvodnění proč stížnosti nebylo vyhověno. Jedno nebo druhé! Buď Ústavní soud neměl, nechtěl-li, o obsahu stížnosti jako o věci navýsost politické vůbec rozhodovat a měl ji vrátit politikům k jejich rozhodnutí, a v takovém případě měl své odůvodnění směřovat jen k objasnění tohoto svého stanoviska. Nebo měl konstatovat, rozhodovat a odůvodňovat svůj názor na věc, ale pak nemůže tvrdit, že jde o věc politickou, o které soudu rozhodovat nepřísluší. Odůvodňuje-li svůj názor na věc, o které současně tvrdí, že jde o záležitost politiků (a ti si toho také hned povšimli: viz vyjádření místopředsedy vlády Bursíka), pak se soud nemůže zbavit nepříjemného dojmu, že rozhoduje politicky.

Osobně považuji za velmi závažný názor Ústavního soudu obsažený v odůvodnění, že totiž Ústavnímu soudu nepřísluší, v rámci abstraktního přezkumu zákona, posuzovat, jaké důsledky má zákon na společnost, resp. na “adresáty norem“, resp. tvrzení, že zákon lze přezkoumávat až po zjištění jeho dopadů („Ve svých důsledcích by tím Ústavní soud pro futuro (pro budoucnost, pozn. S.K) připustil, že bude v každém jednotlivém případě na návrh analyzovat vždy krátce po nabytí účinnosti toho či noho zákona, jaké ten má /nebo jaká mají jeho jednotlivá ustanovení/, a to z rozličně myslitelných úhlů pohledů, dopady.“ ….. “účinky reformy lze hodnotit až po té, kdy již vytvořené mechanismy mohly začít fungovat“, bod 113 odůvodnění). Budou-li fungovat dobře, nebudou protiústavní? Nejde přece o to, aby Ústavní soud přezkoumával zákony „z rozličně myslitelných důvodů“, a to také od Ústavního soudu nikdo neočekává. Vždyť posouzení přijatého zákona, nikoliv z rozličných úhlů pohledu, ale z hlediska ústavnosti, a nikoliv podle toho, zda funguje či nikoliv, je přece smysl existence Ústavního soudu, resp. jeho funkce abstraktního přezkoumávání zákonů. Lze tedy souhlasit s minoritním stanoviskem P. Rychetského, ve kterém k této věci konstatuje, že se zde Ústavní soud vzdává své „elementární a nezastupitelné role“. Nejen to:příště může být tato neochota v tomto konkrétním případě soudu v jiných souvislostech připomenuta.

Rovněž považuji osobně za velmi nebezpečnou přetrvávající tendenci Ústavního soudu nahrazovat roli zákonodárce, resp. přebírat jeho roli a funkci v případech, kdy se bude soud domnívat, že nastává to, což již jednou, v souvislosti s nálezy týkajícími se nájemného, nazval „nečinností zákonodárce“(„Kdyby se stalo - na základě zákonodárcem provedené či exekutivou jemu k vyhodnocení předložené analýzy zákonné úpravy – zjevné, že ona úprava – byť jen v dílčích komponentech – se vymyká kriteriím shora vytýčeným, neváhal by Ústavní soud v případě nečinnosti zákonodárce zasáhnout….“ bod 115 odůvodnění). Stížnost exekutivy na nečinnost zákonodárce, kterou bude řešit Ústavní soud? Takové poměry si v demokratickém právním státě jen obtížně dovedu představit…

Po nedávném nálezu, ve kterém Ústavní soud prohlásil za protiústavní tzv. přílepky, tedy ty změny zákonů, které, bez souvislosti s projednávanou materií, na poslední chvíli poslanci předkládají (protiústavní proto, že takové počínání znemožňuje jejich řádné projednání a činí právní řád nepřehledný), byla právní teorie zvědava, jak bude v budoucnu Ústavní soud k tomuto svému, poněkud nejasnému nálezu ve své další rozhodovací praxi přihlížet. Odpovědi jsme se dočkali zde: nebude přihlížet, když se to bude hodit, nijak. Připomeňme: k vládnímu návrhu jediného zákona, kterým se měnila celá řada nesouvisejících zákonů, přičinil svůj přílepek předseda poslaneckého klubu ODS, k němuž podal pozměňovací přílepek předseda vlády, což vše bylo nyní shledáno ústavně konformní….

Nemohu opomenout porovnání přístupu Ústavního soudu k sociálním právům, k nimž patří nejen právo na zdravotní péči, která byla předmětem zkoumání v této věci, ale také např. právo na bydlení, jehož existenci Ústavní soud v minulosti ve svých nálezech potvrdil. Jde jistě jen o zdánlivé „právo“, ze kterého nelze odvodit nárok jednotlivé osoby ve vztahu k moci veřejné, ale jde o stanovení určitého „výkladového“ pravidla, pokud jde o posuzování jednání zákonodárce a bezpochyby i Ústavního soudu. V této souvislosti je pozoruhodný výpočet, který v souvislosti s tvrzenou ústavností poplatků ve zdravotnictví, resp. s jejich výší, která, podle většiny ústavních soudců, neohrožuje důstojný život lidí, provedl soudce P. Hollander. Srovnáním různých předpisů dovodil, že podmínkou přiznání statusu „hmotné nouze“ (která je podmínkou pro osvobození od poplatků) u starobního důchodce je stav, kdy jeho důchod nepřesahuje přiměřené náklady na bydlení o 2.623.-Kč měsíčně, tedy 87,43 Kč na den na stravu, ošacení, hygienické potřeby, dopravu apod. Z toho je pak dovozováno, že „zavedení regulačních poplatků představuje reálnou barieru k přístupu k lidsky důstojné zdravotní péči“. To bez pochyby, ale nepředstavují tzv. tržní ceny nájmů, požadované od seniorů, kteří dnes v nájemních bytech bydlí a jsou pod nejrůznějšímu záminkami z bytů vyháněni, při srovnání s čísly shora uvedenými, také „reálnou barierou“ v přístupu k lidsky důstojnému bydlení? Jistě bude příležitost se na to Ústavního soudu dotázat…

Jistě by bylo možné poukazovat na rozporná tvrzení v odůvodnění většinového nálezu, když na straně jedné je tvrzeno, že náležitá analýza dopadů zákona dosud neexistuje („Není případné, aby Ústavní soud vyvozoval derogační konsekvence již nyní plošně, již proto, že tato analýza dosud neexistuje“ bod 114 odůvodnění nálezu) a na straně druhé tvrdil, že zákon bude mít bezmála blahodárné účinky („nemá rdousící efekt“ - bod 118 odůvodnění nálezu -, přispěje k úsporám léků apod.). Je možné poukázat na to, že nález požaduje jakousi dosud neslýchanou ústavní imunitu pro to, co v budoucnu vláda nazve „reformami“ („Ústavní soud k tomu nyní dodává, že pokud by postupoval ve vztahu k jakékoliv reformě….příliš aktivisticky, vytvořil by posléze judikaturu, která by a priori zavírala dveře jakýmkoliv reformám“, bod 91 odůvodnění nálezu), nebo dokonce poukázat na, až poněkud kuriózně komický názor, o solidaritě mezi pacienty ( „…účelem zavedení regulačních poplatků byla regulace chování pacientů ve vztahu k zdravotnickým zařízením…jakož i chování mezi pacienty navzájem“, bod 124 odůvodnění). K tomu soudce J. Musil dodává, že se dosud „..patrně naivně domníval, že sociální práva jsou výrazem solidarity mezi zdravými a nemocnými, mladými a starými, silnými a slabými, nikoliv projevem solidarity mezi nemocnými s ještě nemocnějšími.“

Nález Ústavního soudu, resp. jeho názory vyslovené v jeho odůvodnění, opodstatňují můj, byť poněkud emotivní názor, že středa 28. 5. 2008 byla černým dnem našeho práva. Byla totiž dnem, kdy bylo do našeho práva vneseno to, co soudkyně E. Wagnerová nazývá „ústavně závazná libovůle“. Přesto jsem přesvědčen, že nelze hovořit o selhání našeho Ústavního soudu, o zklamání z jeho aktuálního rozhodnutí nebo o selhání Ústavního soudu, pokud jde o jeho budoucí rozhodování. Těsný výsledek hlasování a argumenty obsažené v minoritních stanoviscích, byť menšiny ústavních soudců, dávají předpoklad pro budoucí nalezení skutečné ochrany ústavních práv našich občanů. Včetně těch práv, o kterých někteří nechtějí nic slyšet, totiž práv sociálních.