Jde o několik kroků, o kterých si lze snadno představit, že vedou ne-li do prázdna, tak jistě do právních zmatků, které potřebujeme ze všeho nejméně.

Dlouho očekávaná novela občanského zákoníku je konečně na světě tedy resp. na webových stránkách ministerstva spravedlnosti. A řekněme rovnou, že jde hned o několik kroků, o kterých si lze snadno představit, že vedou ne-li do prázdna, tak jistě do právních zmatků, které potřebujeme ze všeho nejméně.

Krok první: obecně v právní teorii převládá názor, že doba velkých kodexů je již za námi. Argumentovat dnes tím, že předchozí právní úpravy civilního práva byly v platnosti desítky nebo dokonce stovky let, je zavádějící. Dnes to být argumentem rozhodně nemůže. Právo se neměnilo proto, že se ani poměry ve společnosti příliš neměnily. Ale je tomu tak i dnes? Dokáže dnes někdo říci, jaká bude česká společnost za deset, dvacet let? Jaké bude potřebovat právní úpravy s ohledem na vývoj evropského práva, rozvoj např. komunikační a vůbec techniky, růst migrace a desítek jiných jevů?

Druhým vážným kontroversním krokem je téměř neuvěřitelný rozsah této zákonné úpravy: 27937 ustanovení a kolem 500 stran. Je to způsobeno snahou všechny občanskoprávní vztahy, celé civilní právo, tedy soukromoprávní vztahy, podřídit jednomu právnímu předpisu v jediné „knize“. Ale je tomu skutečně tak? Je snad úprava manželství výlučně věcí soukromého práva? Když bez veřejnoprávní úpravy nelze manželství ani uzavřít ani ukončit, tedy rozvést? Totéž se týká např. právní úpravy shromažďovacího práva rovněž do nového občanského zákoníku. Jde přece o významnou část práva veřejného, nikoliv primárně o soukromoprávní vztahy..

Konečně nelze nepoukázat na historii vzniku tohoto legislativního počinu, která se projevuje v jeho textu, kterou by někdo mohl nazvat zastaralou. Autoři vycházeli z občanského zákoníku, který byl vytvořen v r. 1937, ale s ohledem na známé politické události již k jeho zařazení do československého práva tehdy nedošlo. Pozornost, která je v zákoně věnována např. problematice pastvy, různým kvalitám a různému právnímu režimu stezek a cest, nepřehledný a snad i kuriózní právní režim různého druhu zvířat, a naproti tomu úplná absence úpravy právních důsledků např. internetové komunikace, tedy např. dálkově uzavíraných smluv (když jinak uzavírání nejrůznějších jiných smluv je v zákone upraveno), toto podezření jen posiluje. O dlouhodobé stabilitě těchto právních úprav – pokud budou vůbec přijaty - proto nemůže být ani řeči.

Jazyková stránka navrženého zákona bude jistě předmětem vážných zamyšlení. Na straně jedné jistě nelze neuvítat opětné do zákona zavedených a běžně užívaných a více méně srozumitelných termínů a pojmů jako je „spolek“ nebo „pacht“, na straně druhé je skoro nepochopitelná snaha o naprostou a zcela zbytečnou diskontinuitu i tam, kde to vůbec není – i s ohledem na existující legislativu - zapotřebí. Neexistuje např. žádný praktický důvod pro nahrazení již obecně srozumitelného pojmu „způsobilost k právním úkonům“ dříve užívaným termínem „svéprávnost“ a opravdu to vypadá spíše jako schválnost.

Dovolím si jen zde poukázat na některé konkrétní zvláštní návrhy. Tak jsem nikdy netušil, že v občanském zákoníku budou upraveny právní důsledky vzniku ostrova: „Oddělí-li vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník původního pozemku vlastníkem ostrova. V ostatních případech náleží ostrov vlastníku koryta “( § 962 ). Nejsem si zcela jist, zda jde v našich podmínkách o praktické ustanovení, ale s ohledem na klimatické změny kdo ví….S tím souvisí i jiné právní ustanovení: “Vzniklá a rozeznatelná část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému břehu, se stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k odplavenému pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.“( § 961) Pokud vám tedy povodeň odplaví část pozemku, budete mít celý rok na to, abyste zjistili, zda nebyla odplavena k jinému břehu.

A dále: „Zemina naplavená poznenáhlu na břeh náleží vlastníkovi pobřežního pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných přírodních sil.“ ( § 960). To by asi bez zákona nikoho nenapadlo (sotva by totiž mohl kdokoliv prokázat, že zemina naplavená na břeh je právě jeho), ale striktní zákonná úprava vede k otázce komu asi bude patřit „zemina“, která sice byla naplavena na břeh, ale nikoliv „poznenáhlu“ ? Mají takové právní úpravy vůbec nějaký praktický smysl?

Již jsem se zmínil o pozornosti, kterou navržený zákon věnuje postavení zvířat. Zvíře tedy již není „věcí“, jak se někteří radovali, ale to zdaleka není vše. Zákon totiž zavádí šest druhů zvířat s rozdílným právním postavením. Budeme rozeznávat zvíře divoké, zajaté, hospodářské, chovné, zkrocené, zvíře určení k zájmovému chovu ( § 950) a zvíře bez pána. Posuďte sami: „Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené lhůtě nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku vlastník, na veřejném statku pak kdokoliv.“ (§ 938). „Divoké zvíře je bez pána, pokud žije na svobodě. Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile znovu získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá ve snaze je znovu zajmout “ (§ 939). Čtu opravdu dobře? Každý si bude moci na veřejném „statku“ přivlastnit „zkrocené zvíře“, které vlastník nestíhá? A jak bude vlastník prokazovat že „zajaté zvíře“ pronásledoval bez prodlení (musí zahájit stíhání třeba do jedné hodiny?) a soustavně a dokonce s úmyslem znovu je zajmout a nikoliv s úmyslem třeba je ve volné přírodě jen pozorovat?

Nepochopitelný a sotva přijatelný zásah do vlastnických práv obsahuje ustanovení § 911: „Vlastník smí vstoupit na cizí pozemek a odnést si z něho movitou věc, která se tam dostala následkem přirozené síly nebo vyšší mocí, ledaže mu ji vlastník pozemku sám bezodkladně vydá. Stejně tak může vlastník na cizím pozemku stíhat chovné zvíře nebo roj včel.“ Až tedy, po případném přijetí nového „občana“, na své zahradě uvidíte procházet se cizího člověka, nebude to vetřelec, který na vstup neměl žádné právo, jak by se mohl někdo domnívat, ale vlastník movité věci (např. čepice), která se mu tam snad dostala působením přírodních sil, tedy např. větrem a který si hodlá movitou věc odnést. Zda také nějakou vaši movitou věc, pokud byste jej nepřichytili, ponechám na vaši fantazii…

Za pozornost stojí druhá věta této, v předchozím odstavci popsané zákonné úpravy. Podle ní vlastník může vstoupit na váš pozemek jen pokud stíhá „chovné zvíře“. Pokud se tedy někomu na sousedův pozemek zaběhne pes (kterého jistě za chovné zvíře označit nelze) pak na sousedův pozemek vstoupit nemůže, ale pokud se tam zaběhne na př. koza, pak ano. K čemu je tohle, proboha, dobré? A to vůbec nemluvím o tom, že na cizí pozemek nemůže vstoupit ten, kdo podle shora popsaného navrženého § 939 bez prodlení stíhá zajaté zvíře bez pána. To by tak scházelo, aby se nám po zahradě procházeli cizí lidé s tak podivným záměrem!

Chtěl bych ještě podrobněji popsat již shora zmíněnou úpravu obecně v zákoně nazvanou služebnost „stezky, průhonu a cesty“. Čtěte se mnou: „Služebnost stezky zakládá právo po ní chodit nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce k oprávněné osobě jiní přicházeli a odcházeli lidskou silou. Se služebností průhonu je spojeno i právo jezdit ručními vozidly.“(§ 1093). Důraz zákonodárce na „lidskou sílu „ a „ruční vozidla“ (?) je fascinující. Tedy můžete jezdit a k vám může na kole jezdit po stezce kdokoliv, ale na motokole, tedy jízdním kole, které má přidělaný např. elektrický motorek, již to není možné? Proč? Pokud máte právo „průhonu zvířat“ pak můžete jezdit „ručními vozidly“. Jen přesně nevím co tím měl zákonodárce na mysli (jízdní kolo to zřejmě není). Jaký je rozdíl mezi dopravováním se „lidskou silou“ a „ručním vozidlem“?.

Ale to není vše: „ Služebnost stezky neobsahuje právo dát se nosit zvířaty a vláčet po služebním pozemku břemena“. (§ 1094) . Ne aby vás tedy napadlo po stezce jezdit na koni, nebo dokonce vláčet (?) břemena! Ale vážně: nezapomněli se autoři zákona více, než je zdrávo v tom roce 1937, kdy se snad jezdilo více lidskou silou, ručními vozidly a vláčela se břemena v míře větší než je tomu dnes? A je-li v novém občanském zákoníku věnováno otázce práva na pastvu pět paragrafů ( např. § 1099: „Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoliv však na prasata a drůbež“- pokud se vám mezi pasoucí se krávy zatoulá i slepice, porušujete zákon ) je tato otázka více než oprávněná.

Bylo by, alespoň z mého pohledu, vhodné zabývat se právní úpravou bydlení v návrhu nového občanského zákoníku, již také pro mediální pozornost, která byla věnována kuriózní a zcela nesmyslné úpravě výpovědi z nájmu bytu bez důvodu, ale je to, v této chvíli, asi zbytečná práce. Místopředseda vlády a ministr J. Čunek totiž tvrdí, že publikované úprava bytového práva v návrhu občanského zákoníku neplatí, neboť vypracováním těchto ustanovení bylo pověřeno ministerstvo pro místní rozvoj, což ovšem ministr spravedlnosti – garant zákona – popírá. Tak nevím…

Pan ministr spravedlnosti kdesi řekl, že by si představoval účinnost tohoto nového občanského zákoníku od r.2010. Jistě tak učinil ve svatém reformním nadšení, ale jistě nikoliv po zralé úvaze. Nedávno přijatý ruský občanský zákoník má snad o 1000 ustanovení méně,zaváděl se do praxe čtyři roky a ještě po částech. Profesor J. Švestka soudí,že od přijetí zákona by mělo uplynout 4 - 5 let,než bude moci být v praxi používán. Ale v této podobě snad raději vůbec ne ….