Jako „stesk po medvědím objetí“ připadá bývalému presidentovi V. Havlovi – alespoň jak se vyjádřil v nedělních televizních OVM - představa „nemalé části občanů a i politiků“, že Rusko samo není až tak úplně a zcela vinno dnešní krizí v Zakavkazsku a tedy, ve svých důsledcích, i dnešní krizí ve vztazích Evropy a Ruska. Škoda.

Obecné zmatení jazyků, myšlenek, přirovnání historizujících srovnávání a nenávistného hodnocení jakéhokoliv jiného názoru, je v této věci již tolik, že se nám jakoby vrací z politického života a z let minulých nejen neschopnost, ale dokonce i nemožnost debatovat o věci nepředpojatě, bez osočování jiných názorů a negativního, opovržlivého známkování jejich nositelů. President republiky vyjádřil nějaký názor, ale už nemáme jen nositele nebo představitele tohoto názoru, ale rovnou ruského agenta na Hradě. Každý, kdo chce hovořit i o jiných událostech, než jak se o nich v tisku píše, šíří „ruské dezinformace“ ( A. Vondra v OVM ). Jen proto, že vyjádřím jistou pochybnost nad chováním Gruzínců k autonomnímu území, vyjadřuji tím jakýsi stesk? Proč by tomu tak mělo být? B. Sobotka vyjádří jistý názor na přijetí Gruzie do NATO a dozvídám se, že málem tím ohrozil nerozbornou jednotu strany před podzimními volbami. Jistě se může mýlit, ale proč tolik zarputilosti?

Máme-li věcně hovořit o věci v tomto problému klíčové, totiž o právu národů na sebeurčení, pak nám uniká, alespoň podle mého názoru, uvědomění si jednoho základního faktu, bez jehož pochopení nemůžeme rozumět nejen gruzínskému problému, ale ani vlastním dějinám. Právo na sebeurčení národů má totiž jednu zásadní výjimku: zásadně totiž platí buď sebeurčení národů, nebo historické hranice! A nemůžeme mít obojí! Jakékoliv srovnávání Sudet a Gruzínska je zcela nepřípadné. Český stát existoval ve svých historických i geograficky určených hranicích bezmála tisíc let a nikdy jeho existence, přes všechny dějinné peripetie, nebyla zpochybněna. Němci, obývající území nazvané Sudety, se proto nemohli nikdy dovolávat práva na sebeurčení národa, neboť žili v historických hranicích jiného národa, hranicích, kterým vždy musela být dávána přednost. Není a nemůže být proto pravdou – jak zaznělo ve zmíněných nedělních OVM - že „principiálně a všude“ dáváme přednost myšlence na sebeurčení národů. Takové názory zpochybňují legitimitu vzniku Československé republiky se všemi z toho plynoucími důsledky.

O něčem takovém, jako o historických hranicích nebo o jednotném, národem historicky obývaném území, ovšem v případě Gruzie a vůbec celého Kavkazu hovořit nelze. Samostatné gruzínské království sice existovalo až do počátku 19. století, ale v hranicích zcela jiných, než dnešní Gruzínská republika. Např. Ottův slovník naučný z r. 1898 představuje dnešní území Gruzie rozdělené na „Kutaisskou“ a „Tiplisskou“ gubernii (s vyznačeným územím Abcházie), území Jižní Osetie ke Gruzii „přidělili“ ruští bolševici po vítězné občanské válce v r.1924, atd.atd. Zde tedy není žádný důvod, aby historicky neexistujícím hranicím - byť hranicím dnešního státu - byla dávána přednost před právem národů na sebeurčení! Kladou-li pak zastánci názoru o agresivním chování Ruska otázku, zda mají či nemají Gruzínci právo na svobodnou existenci svého státu, je odpověď jednoduchá: jistě, ale až po té, co totéž právo budou mít jiné národy, které v tomto gruzínském státě žít nechtějí. Ideologickou předpojatostí zdeformované tvrzení V. Železného v Nedělní partii na TV Prima, že „území Osetie je součástí Gruzie stejně, jako byly Sudety součástí tehdejšího Československa“, a že v době Mnichova „my jsme byli Gruzínci a Sudečtí Němci Abcházci“, je z historického hlediska prostě směšné.

Vyslovil jsem zde před časem myšlenku o podobnosti, ne-li totožnosti Kosova a Jižní Osetie a nehodlám se tohoto přesvědčení, přes jeho kritiku z různých stran, vzdát. Přes zjevné odlišnosti obou událostí, přes V. Havlem v OVM zmíněný exodus kosovského obyvatelstva, právně je situace obou oblastí naprosto totožná: může-li se od územ státu odtrhnout jeho část bez souhlasu tohoto státu, pak tedy může.

Trapností kolem celé události jsme v uplynulých týdnech mohli vidět více, než by nám mohlo být milé: od trapného doslovného falšování zpráv (na obrazovce světlovlasá žena hovoří z Osetie o gruzínském řádění vlastními slovy (v ZDF), ale na témž záběru v naší TV tatáž žena, ale ovšem již hlasem moderátora, líčí řádění ruských vojáků, zamlčování nehodících se zpráv „svobodnými“ medii, přes ubohost našich politiků znovu trapně křísící dávno zapomenuté duchy bojkotu Olympiády, až po hysterického francouzského ministra zahraničí Kouchnera, vyvolávajícího a zase odvolávajícího „sankce“ proti Rusku. Ještě si v té „sjednocené“ Evropě užijeme…