Dnes poskytovatel webhostingu u stránky www.svazky.cz podlehl nátlaku inspektora Úřadu na ochranu osobních údajů Ing. Miloše Šnytra a zastavil provoz vyhledávání v databázi EZO (cca 770 tis. jmen osob,o které měla StB z jakýchkoliv důvodů zájem).
Připravujeme vše proto, aby databáze dále fungovala. V případě, že nám chcete jakkoliv v našem snažení pomoci, prosím udělejte to a kontaktujte nás buďto na emailu stanislavpenc@volny.cz nebo na tel: 605/701081
Skoro v každé špinavosti, která je v médiích směrem ke korupci a nezákonnosti nebo jen k nestandardnímu chování ze strany politiků a státních úředníku zveřejněna, se vyskytuje buďto příslušník nechvalně známé politické policie komunistického režimu StB nebo někdo z jejich spolupracovníků. I po dvaceti letech je komunistická minulost našeho státu v podstatě utajena a to i přesto, že máme zákonem zřízený Ústav pro studium totalitních režimů, v kterém se jeho současné vedení vypořádalo za dva roky působení s veškerou vnitřní kritikou vyhazovem kritiků nebo osobními a nepodloženými útoky. Většina kauz, u kterých bylo vydáno lustrační osvědčení nebo bezpečnostní prověrka osobám, které na to neměly právo, případně soudní kauzy, kde soud nařídil Ministerstvu vnitra, aby na základě nepředložených důkazů vymazal konkrétního spolupracovníka ze seznamu, je jen ukázkou neskutečna v této oblasti vypořádání se s naší neblahou minulostí.
Tolik na úvod a teď k věci.
Vzhledem k výše uvedenému a především k tomu, že i dvacet let po pádu komunismu je důvodné podezření, že řada lidí je vydíratelná a tím je ovlivňováno jejich rozhodování v rámci státní správy a samosprávy, jsem zveřejnil databázi zájmových osob, kterou StB vytvořila přepisem záznamů z registru svazků na konci 80. let minulého století. Takto vznikla unikátní databáze cca 770 tis lidí, o které měla StB zájem. Tímto se stalo, že jakýkoliv občan, badatel, novinář není odkázán na informace, které kdo cíleně směrem k veřejnosti vypustí, ale může si na stránkách www.svazky.cz jednoduše zjistit archivní nebo svazkové číslo k dané osobě a dál archív, jenž spadá pod Ústav pro studium totalitního režimu, požádat o další materiály. Tedy jde o důležitou archivní pomůcku, která navazuje na cca 850 mil stran dokumentu (20 km archivních materiálů), které 18 let od pádu komunismu v Čechách využívaly tajné služby současného režimu. Dnes již dva roky má tento archiv k dispozici a ke zveřejnění shora jmenovaný Ústav, který ovšem na místo zveřejnění většinu věcí tají, mystifikuje veřejnost a používá nepravdivé argumenty na obranu své nečinnosti. Ústav kontroluje rada volená Senátem. Ta stejně jako hlavní propagátoři vzniku Ústavu jako např senátor Jiří Liška k celé věci mlčí. Liška s odůvodněním, že věci moc nerozumí a rada podle slov jejího člena Patrika Bendy (donedávna senátního asistenta právě senátora Lišky) rozhoduje kolektivně a tudíž bez zodpovědnosti konkrétních členů.
Co se právě děje.
Od začátku ředitel Ústavu mystifikoval veřejnost tvrzením, že jeho Ústav nemůže onu databázi zveřejnit a osobně útočil a zlehčoval důvěryhodnost databáze. Řada sdělovacích prostředků označila tuto databázi jako databázi spolupracovníků StB i přesto, že je od začátku zřejmé, že nejde o databázi spolupracovníků StB, ale jedná se o databázi všech, o které měla StB zájem. Policie Východočeského kraje zahájila již před 3 měsíci šetření, zda nedošlo z mé strany k porušení zákona, stejně tak jako Úřad pro ochranu osobních údajů. Problém je v tom, že mně žádná z těchto institucí nesdělila fakt, že vyšetřují nějakou mojí aktivitu.
Zdá se, že se v brzké době dočkám pokusu o skandalizování mé osoby jako za těchto dvacet let již několikrát. Je to hanba současného stavu fungování jmenovaných státních institucí. Jak vše v roce dvacátého výročí konce komunistického režimu dopadne se zajisté dozvíme v následujících týdnech. V pondělí jdu na Policii ČR do Jičína zeptat se jaké, že to vyšetřování vedou k mé osobě, aniž by mi to sdělili a příští týden mně na stejnou otázku odpoví i Úřad na ochranu osobních údajů.
Co dál.
Co se týká Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho rady, budeme muset, zdá se, počkat na odsunutý konkurz na ředitele této instituce, který proběhne v prosinci tohoto roku. Důkladná analýza nečinnosti Úřadu, plýtvání se svěřenými finančními prostředky, více než špatná manažerská a personální práce, a ukázka účelově zveřejňovaných informací by mělo vést k nezvolení Pavla Žáčka ředitelem. Mělo by ovšem vést i k sebereflexi radních Ústavu, aby se začali skutečnou situací v Ústavu zabývat a nespoléhali se jen na dodávané informace Žáčka nebo Bendy.
Na následujících řádcích uvádím autentickou 20 let starou zprávu o policejním zákroku. V tomto zorném úhlu by bylo dobré vědět, kolik takovýchto policistů po dvaceti letech stále u policie pracuje případně jaké dostali, předtím než by byli propuštěni, odstupné.
Ve středu 14. září 1989 jednal Stanislav Penc, jeden z představitelů Mírového klubu Johna Lennona, s funkcionáři ÚV SSM v budově tohoto výboru v Praze na Gorkého náměstí. Když vycházel z budovy, všiml si přítomnosti pracovníků Státní bezpečnosti v civilu. Protože mu bylo známo, že už od incidentu 30. srpna v Karlově ulici, kde ho několik desítek občanů osvobodilo z rukou příslušníků Státní bezpečnosti, kteří ho předtím zbili a chtěli ho odvést, je hledán policií, která vyhrožuje, že ho nechá trestně stíhat, dal se Stanislav Penc do běhu. Zakrátko byl však dostižen a zadržen způsobem, že jeden z pronásledovatelů mu skočil na krk. Stanislava Pence potom převezli k výslechu, kde se ho vyptávali mj. na manifestaci, pořádanou jako protest proti výstavbě koksovny ve Stonavě, která měla začít až večer téhož dne. Poté byl Stanislav Penc umístěn v cele vězeňského a eskortního oddělení Městské správy SNB v Praze na Pankráci /v blízkosti hotelu Fórum/, odkud byl následujícího dne dopoledne propuštěn bez jakéhokoliv obvinění. Devatenáctiletý Stanislav Penc je jedním z nejangažovanějších aktivistů nezávislých skupin. O svém zadržení prohlásil, že je pravděpodobné, že když jednal s funkcionáři SSM o návrhu nového zákona o mládeži, našel se mezi nimi někdo, kdo zatelefonoval Státní bezpečnosti.
Ústavní soud rozhodl, že než rozhodne, předčasné volby nebudou. Nejen, že nikoho už moc nezajímá, proč vlastně parlament nechal padnout vládu. V pozadí jako již klasicky zůstávají všechny podstatné věci z politické života. Tedy rozprodej státního majetku spřízněným s těmi, kteří rozhodují, předražení státních zakázek, absence účinné sociální politiky, neprůhlednost rozhodování ve státní správě a samosprávě, nefunkčnost kontrolních mechanizmů a poslanecká imunita s neadekvátními příjmy a přívýdělky. Nomenklaturní kádři komunistického režimu, jejich konec před 20 lety si letos připomínáme, budou hovořit o konstruktivním řešení, zodpovědnosti ke státu, neprohlubování krize, možná příjde i řeč na klid k práci. Nemělo by nám to být jedno a neměli bychom se nechat zatáhnou do volby mezi menším a větším zlem, a to ani při volbách. Volíme v 10 milionové České republice 281 poslanců a senátorů, ty pak prezidenta. Těchto 282 občanů vytváří zákony a schvaluje vládu a rozpočet státu. Požadujme změnu volebního zákona tak, abychom mohli volit osobnosti ze všech kandidujících stran a hnutí a ne jen jednu kandidátku vytvořenou stranickým sekretariátem. To by bylo zajisté dobré pro skutečný demokratický systém a signálem, že politika je službou občanům a né sloužbou pro stranu a vlastní zájmy.