Před časem jsem se zúčastnil jednoho podnikatelského sympozia, na kterém tehdejší ministryně práce a sociálních věcí paní Maláčová obhajovala zvyšování minimální mzdy tím, že bychom v ČR měli tlačit na zvyšování přidané hodnoty práce a minimální mzda, že je jedním z nástrojů tohoto tlaku.

Upřímně jsem její roli paní Maláčové nikdy nezáviděl. Protože být vzdělanou ekonomkou a zároveň levicovou političkou nutně přináší určité rozpory. Na jednu stranu víte, jak ekonomika funguje. Na druhou stranu nechcete, aby tak fungovala. Pravda je ale taková, že zvyšování minimální mzdy ke zvýšení přidané hodnoty práce nevede.

Minimální mzda by se měla ve zdravé ekonomice dotýkat relativně velmi malé části pracujících. A buďme rádi, že tomu tak skutečně v dnešní době v Česku je. Naprostá většina pracovních míst, která vyžadují určité vzdělání, kvalifikaci nebo zkušenosti, už má zaplaťpánbůh vyšší hodnotu. Tedy na naprostou většinu pracovních míst výše minimální mzdy nemá vliv. Zvýšení přidané hodnoty většiny práce tak musíme dosáhnout jinak. Možná některé z nás napadne posílit dotace do inovativního podnikání, inkubátorů, digitalizace, udržitelného stavebnictví a biodiverzity.* Všechny tyto věci mají svůj smysl. Kde ale vidím, že má naše republika v tomto ohledu největší rezervy, je úroveň našich vysokých škol. Přitom ta má na zvyšování přidané hodnoty práce dlouhodobý a trvalý vliv. Nechci ovšem české vysoké školy přehnaně kritizovat. Sám jsem absolventem dvou z nich. A jsem jim za mnohé hodně vděčný. Na druhou stranu, když jsem v půlce svého vysokoškolského studia odešel na 2 semestry na naprosto průměrnou univerzitu do Spojených států, získal jsem na úroveň českého vysokého školství jiný pohled. Diplomaticky řečeno. Máme co zlepšovat. A to je vlastně dobrá zpráva.

Na druhou stranu bychom ale neměli zapomenout na ty profese, kterých se minimální mzda skutečně týká. Možná směřujeme k tomu, kdy budeme moci sázení stromků, mopování chodeb a podávání cihel zedníkům svěřit jednou robotům. Do doby, než tito roboti začnou vyjíždět z továren, se ale musíme spolehnout na lidské ruce. A zatímco naše česká mládež nejeví velkou ochotu živit se manuální prací, spousta občanů států na východ od nás ochotná takto pracovat je. Naši imigranti se ale velmi často díky spletitosti české byrokracie a “pomoci” různých zprostředkovatelů k minimální mzdě vůbec nedostanou. Dnes samozřejmě řešíme v souvislosti s imigrací úplně jiné problémy. Ale dlouhodobě nás bude náš odmítavý přístup k ní i ekonomicky tížit.

Na závěr bych chtěl vyzdvihnout jeden dlouhodobý projekt, který vznikl možná trochu mimochodem, ale který podle mého úspěšně řeší všechny výše zmíněné problémy. Tím je bezplatné studium slovenských studentů na českých vysokých školách. Někteří lidé fakt, že u nás mohou Slováci zadarmo studovat považují za neférový. Opak je pravdou. Nejen, že tento program přináší českým vysokým školám nové ambiciózní studenty a tím přece jen povyšuje jejich diskutabilní úroveň. Tito studenti tu ale z větší části zůstávají i po studiu a následně svým ekonomickým přínosem své školy daněmi splácí. Navíc to nejsou imigranti vybraní náhodou, ale na základě přijímacích zkoušek na vysoké školy. Trochu se vlastně divím, že to dlouhodobě slovenská vláda dopouští. Nechat odcházet chytré a ambiciózní do ČR na studia a nevidět je vracet se zpět.

*Domnívám se, že kdyby Václav Havel psal svoji Zahradní slavnost v dnešní době, tak by většinu z uvedených slov rád do hry zakomponoval. Mám totiž silný pocit, že hodně lidí tato slova ráda používá, ačkoliv moc netuší, co vlastně znamenají.