Když v roce 2013 vstoupil v účinnost zákon o církevních restitucích, mohlo se zdát, že je většina toho, po čem jsme my katolíci toužili, splněna. Minimálně tedy, co se peněz týče. Určitě bylo správné, že se ukradené věci začaly vracet. To by se v právním státě mělo dít.

Tehdy se ale zároveň ukázalo, jak je katolická církev na restituce zoufale nepřipravená. Pomiňme nyní fakt, že to, aby měla katolická církev velké majetky není například pro mě, jejího člena, vůbec důležité. Koneckonců jestli nám dějiny církve něco napovídají opakovaně, tak je to právě to, že v době své největší duchovní síly byla naše církev nejchudší. A naopak.
Církevní restituce jsou nicméně fakt, s kterým polemizovat nechci. Moje kritika současné české katolické církve má jiné dva důvody.

Patlama patlama
Zaprvé kritizuji snahu našich církevních představitelů použít nově navrácené majetky a s nimi související investice na hrazení běžného církevního provozu. Myslím si, že by se správa majetku a pastorace (typicky mzdy kněží) měly důsledně finančně oddělovat. Duchovní život věřících by neměl účetně souviset s investicemi. Pro jednoduchost teď pomíjím církevní školství, charity a další záležitosti, které souvisejí jak se správou církevního majetku, tak právě s pastorací. Správou majetků bychom měli směřovat k maximálnímu využití talentů (hřiven), které nám byly dány, v dlouhodobém horizontu. V zásadě bychom měli myslet při správě majetku jen na budoucí generace a odpovědnost k nim. Tak jak to koneckonců velmi často dělali naši předkové. Udělat si z navrácených majetků dojnou krávu, ze které budeme dennodenně upíjet, mi proto přijde nemravné.
Z čeho ale tedy financovat běžný provoz církve? Stát svoje financování brzy zastaví úplně. Financování z výnosů z majetku jsem právě odsoudil jako nemravný nápad. Zbývá tedy vůbec něco?
Myslím, že se nabízí, aby v tomto pomohli obyčejní věřící. Běžní návštěvníci kostelů. Katoličtí laici. Jednoduše řečeno naše faráře si budeme muset platit my farníci. A tím narážím na druhý bod své kritiky

Nedůvěra mezi laiky a církevními hodnostáři
Druhou částí mé kritiky je totiž ve skutečnosti daleko závažnější věc. Tou je nedůvěra mezi křesťanskými laiky a církevními hodnostáři. Ta se ve skutečnosti plně projevuje v obou výše zmíněných kategoriích – jak ve správě nově nabytého církevního majetku, tak při pastorační činnosti. V případě církevních restitucí jsem ještě neslyšel o případu, kdy by nějaká farnost dostala do plné správy zajímavou nemovitost, která by farníkům umožnila ji například částečně využívat pro své akce, částečně třeba pronajímat. Naši církevní představitelé si rozhodování o nově nabytých majetcích pečlivě střeží. Nevím. Je docela možné, že spolu s kněžským svěcením dostali někteří lidé od Boha i dar najít správné manažery a hospodáře a obecně se dobře ekonomicky rozhodovat. Intuice mi ale říká, že správa majetku bude fungovat líp, pokud za ni budou odpovědni ti, jichž se bude týkat i jeho provoz. Sám na sobě jsem si všimnul, že pokud umývám nádobí pro svoje děti, umývám je přece jen lépe, než když je umývám pro anonymní dav lidí. Košile prostě bývá bližší než kabát.
Přece jen mě ale trápí víc nedůvěra, která mezi církevními laiky a církevní hierarchií panuje v každodenním duchovním životě. Z tohoto pohledu vlastně docela chápu, že se snaží oficiální hierarchie „ufinancovat“ běžný církevní provoz z výnosů svých majetků. Jakmile by se totiž stali finančně závislými na obyčejných návštěvnících v kostelích, museli by časem začít respektovat i jejich touhy a názory. A myslím, že na to nejsou naši církevní představitelé úplně připraveni. Mezi běžnými katolíky a církevní hierarchií tak prakticky nedochází k rozumné, upřímné a navzájem se respektující komunikaci.

Aggiornamento
Iniciátor II. vatikánského koncilu Jan XXIII. věděl, že pokud má být církev znovu schopna něco říci současnému světu, musí se změnit. Pro tuhle změnu používal pojem aggiornamento (účetnický pojem pro sladění účetních knih s faktickým stavem věcí). To byla úžasná myšlenka. Pro mě trochu děsivé je ale to, že II. vatikánský skončil v roce 1965, a od té doby se žádné další výrazné aggiornamento neudálo.
A tak na jednu stranu žijeme ve společnosti, kde víc a víc lidí hledá něco, co nás všechny přesahuje, a kde víc a víc lidí chce takové hledání sdílet s podobně smýšlejícími. A na druhou stranu my katolíci, tím, že se „oficiálně“ tolik bojíme změny, častěji a častěji postáváme opodál. Píšu „oficiálně“, protože v praxi fungují v rámci katolické církve úžasné projekty, které pomáhají spoustě lidem. Překvapivě často se tak ale děje jaksi natruc oficiální diecézní lince. Naděje ale existuje. Chce to obrazně řečeno otevřít dveře našich far a kostelů dokořán a pustit mezi sebe i ostatní. A nakonec možná vůbec nejlepší bude ty dveře vybourat úplně. Buď to bude aggiornamento, nebo celková paralýza.