Před několika dny se ke skupině bratří Mašínů v Mladé frontě DNES zajímavě vyjádřil spisovatel Pavel Kohout. Na jeho názoru si cením nadhledu a realismu, s níž tu hroznou dobu posuzuje. Ano, Kohout se na vytváření té hrůzy podílel. On sám to nikdy neskrýval, mnohokrát se za to omluvil a mnohokrát (na můj vkus snad přiliš) se snažil své selhání vysvětlit. A taky jej náležitě odčinil a vyvážil v posledních skoro padesáti letech. Proto jsem si dovolil jeho názor uvést v úplnosti na svém blogu.

Na Kohouta reagoval - podle mého názoru značně nechutně - v dnešních Lidovkách Petr Zídek:

"Obhájci bratří Mašínů získali nečekaného spojence. V MF DNES (31. 7.) se jich proti „mladým historikům“ Tomáši Zahradníčkovi a mně zastává spisovatel Pavel Kohout. K tomu se dá podotknout jediné: Kdyby bratři Mašínové v září 1951 nepodřezali příslušníka SNB Jaroslava Honzátka, ale tehdejšího šéfredaktora propagandistického plátku jménem Dikobraz, posuzoval bych dnes jejich odboj shovívavěji. Už proto, že Pavel Kohout byl na rozdíl od nebohého strážmistra jedním ze symbolů režimu a jeho fyzické odstranění mohlo mít podobný význam jako otrava aktivistického novináře Karla Lažnovského v roce 1941."

Zde Kohout:


31.07.2010 - Pavel Kohout - Názory - str. 11
Dobrolidé sedávají v koutě, protože jim odboj shora zakázali

Trilobit Pavla Kohouta

Obě kapitulace naší vlasti v moderních dějinách poškodily charakter » společnosti.

Němčina zná slovo „Gutmenschen“, v češtině by mu odpovídalo stejně nezvyklé „dobrolidé“. Označuje druh vyskytující se hlavně v politice a publicistice. Dobrolidé nechávají obyvatele měst zamořených výfuky čekat na silniční obchvat i rakovinu plic, aby zachránili vlasatku čmoudlíkovou. Dobrolidé se v médiích o výročí ptají, byl-li atentát na Heydricha fér, když mu nic neřekli předem. Přehnané?

V reakci na smrt starého muže Milana Paumera mladý historik Zahradníček míní: „Hrdinství bylo nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jak to dokázali bratři Medkové či Havlové…“ A mladý historik Zídek se vážně ptá: „Stálo odstranění jednoho nacistického funkcionáře a politický kapitál, který z toho vytloukla Benešova exilová vláda, za Lidice, Ležáky a vyvraždění části české elity?“

Pohled minulého režimu na působení bratří Mašínů a Paumera je srozumitelný; být také dopadeni, sdíleli by osud kamarádů, kteří zemřeli rukou kata; režim přece ohrozili razantněji než Milada Horáková, která nestřílela, a přesto ji oběsili. Zvrácená logika stalinistické ideologie propůjčila skutečným zločincům i jejich řadovým pomocníkům svatozář obránců míru a socialismu, na něž vztáhnout ruku byl hrdelní zločin, stejně jako bránit se jim jen slovem.
Je příznačné, že dnešní rozpaky, kam tehdejší mladíky, srovnatelné s válečnými odbojáři a partyzány, morálně zařadit, vnucují dobrolidem politici a propagandisté téže strany, jejíž ozbrojenci tu skupinu honili jako lovnou zvěř. Pomáhají si falešnými slzami za oběti k nim přímo nepatřící – tymají osvědčit cynismus zabijáků zasluhujících pouze opovržení.

Písmeno M přilepené za profláknutou značku KSČ mění sice logo, ale ne dějiny. Není to jediný příklad, kdy to, co se stalo kdysi za výjimečných situací, má dodatečně odsoudit dnešní pohled zušlechtěný pětašedesáti roky evropského míru. Přebít poválečným řáděním české lůzy při odsunu svou předválečnou vinu za rozbití demokratického Československa se snaží někteří funkcionáři sudetských landsmanšaftů. Klást válečné ztráty Němců na roveň utrpení, které přinesli celé Evropě, se pokoušejí i dobrolidé srovnávající bombardování Drážďan s německými továrnami na smrt. Bratry Mašínovy, Paumera a jejich druhy zatracují ti, kdo současně plným právem stavějí pomníky válečným partyzánům, kteří preventivně zabili tisíce nevinných, když se jim zdáli ohrožovat jejich akce.
Právě proto, že jsem po válce vstoupil do té strany, co se dosud neomluvila ani vlastním členům, které přivedla do hanby, natož protivníkům, které hubila, činím to, i když desítky let vyloučený, za ni.

Pro posouzení všeho, co se tehdy kolem skupiny odehrálo, musí potomci pochopit, že studená válka se nepodobala mistrovství světa v hokeji, kde se střílejí góly, ale obludné hře bez pravidel, při níž byli stříleni lidé stejně jako v horké. Rozhodně se tak musela jevit zejména oběma bratrům vychovaným hrdinou protifašistického odboje kapitánem Mašínem, jedním ze slavných Tří králů. Rodinnou výchovu dostali, nutno přiznat, prozíravější než my, kdo jsme měli rodiče komunisty. A že se jim proto Stalin nejevil být o moc jiný než Hitler, lze už dnes snad taky pochopit.

Začíná být jasno, že obě kapitulace naší vlasti v moderních dějinách silně poškodily charakter celé společnosti. Ta – jak oběma slavnými mobilizacemi z roku 1938, kdy projevila spontánní vůli bojovat, tak týdenním odporem, jímž zdemoralizovala armády okupantů v srpnu 1968 – navázala na vystoupení československých legií, z něhož se po první válce mohla zrodit samostatná republika, i na boj tisíců Čechoslováků v Anglii, v Africe i v SSSR, který ji pomohl obnovit.

Za protektorátu se však podobně jako za normalizace – v prvním případě terorem i podplácením současně, v druhém napřed terorem a potom vydíráním – podařilo značnou část veřejnosti přesvědčit, že každý odpor je nejen marný, ale i škodlivý, jelikož nutí totalitní moc, aby se chovala méně vlídně, než by si sama vřele přála. Hrozba, kterou ti mladí muži představovali pro režim, byla chytře vykládána jako ohrožování celého národa, jemuž by rodná strana pracujících dávno poskytla slíbenou šťastnou budoucnost, nebýt těch nenávistných kazimírů.

Budiž však opět připomenuto, že angličtí letci, kteří v únoru 1944 zničili Drážďany, se pak složili na obrovský kříž, jenž zase zdobí znovupostavený dóm. Bratřím Mašínům by také slušelo, kdyby se symbolicky omluvili pozůstalým těch, kdo se jim zdáli ohrožovat jejich partyzánský boj.

České republice by zase slušelo, kdyby bez čekání uznala, že oba Mašínovi,Milan Paumer i jejich popravení kamarádi byli spolubojovníky všech statečných, kteří ode dne, kdy Československo obsadila německá armáda, až do dne, kdy je opustila armáda ruská, vedli zápas o svobodu a demokracii, jaký mnoho spoluobčanů raději vzdalo a teď se, krom toho, že je soudí, chlubí, jak porazili totalitu svým mlčením.

A politickým kapitálem, který z atentátu na Heydricha „vytloukla“ Benešova exilová vláda, milí dobrolidé, bylo oduznání mnichovského diktátu, obnova Československa a návrat odtržených území!!