Havel byl super-praktickým idealistou

Ulicemi Prahy se v těchto dnech ozývá, tu a tam, zvonění klíčů jako ozvěna konce roku ´89. Vzpomněl jsem si na jiný otisk toho roku na nebi dějin, otisk, který se jako ozvěna neozývá, snad charakteristicky pro dobu: heslo Zpátky do Evropy. Vzpomínáte? Provázelo nás mrazivými listopadovými a prosincovými dny, a pak ještě celý půlrok 1990 až do svobodných voleb.

I ti, kteří na Václava Havla vzpomínají v dobrém občas poznamenávají, že byl nepraktický idealista a snílek, který se do pragmatické politiky nehodil, příliš v ní neuspěl a moc za sebou nezanechal. Prý byl utopista. Je to s prominutím holý nesmysl.

Člověk, který byl od šedesátých let jako spisovatel, básník a dramatik člověkem i bytostně politickým, a to jak svojí organizační prací, tak ve svém díle, člověk, který v roce 1989 národ sjednotil ve svobodě, který jej přivedl do NATO (přes skrytý, ale mocný odpor právě oněch „pragmatiků a reálpolitiků“) a EU, a který jako prezident odcházel z funkce jako úspěšný a obdivovaný muž (vzpomeňme jen v kontrastu, jak odcházeli Walesa a Jelcin), nemůže být nazýván nepraktickým idealistou. Havel byl idealistou super-praktickým. V důležitých věcech na všechno dohlížel sám, sám vše režíroval; byl tím pověstným puntičkářem. Mohu se plést, ale myslím, že jen takoví lidé mohou promlouvat k dějinám a být vyslyšeni.

Evropa, lépe řečeno EU, je dnes v krizi legitimity a čeká na novou vizi, na nově definovanou totožnost. Možná na ni už nečeká, ale měla by a dovedu si představit, že kdyby byl Havel v plné síle, Havel-model 1994 by takovou otázku dokázal nastolit. Mluví-li se o českých zájmech, mluví se o nich nedostatečně, omezeně, jsou redukovány na HDP a zájmy ekonomické. Přitom se v těchto dnech nabízí evropský český postoj: nabídněme EU odkaz VH jako nový étos evropského sjednocování. K takovému étosu by patřily hodnoty, které spojil se svou poutí: svoboda, slušnost, důstojnost, solidarita, nadhled a humor, tolerantnost k jinému, pochopení složitosti života a laskavý postoj k lidské nedokonalosti. Na těchto hodnotách se dá postavit politický program, který by jistě prezidentu Tomáši Masarykovi na rtech vykouzlil souhlasný úsměv. Takový program by Čechy pojímal jako Evropany především, nebál by se konceptu federalizace, nestrašil by rozpouštěním národní identity; naopak, bylo by mu jasné, že evropská identita – kulturní i politická – českost násobí.

Dlužno podotknout, že ničeho takového se pochopitelně od současné politické reprezentace nedočkáme. Není ale všem dnům konec.