Pro smuteční atmosféru posledních dnů, a hlavně kvůli jejímu některému vyjadřování, sílí kritika ze strany těch, jimž se zdá, že jsme obklopeni mediálním kýčem a absurdním momentem (jak „trefné…“). K tomu jen pár stručných poznámek.

Především se mi zdá, že opravdového mediálního kýče kolem nás je milosrdně málo. Jsem tím mile překvapen. Nevadí mi, filtruju jej, jako filtruju blbé reklamy.

Jsme svědky národní chvíle, která nemá obdoby (či její obdobu, smrt prezidenta Tomáše Masaryka, málokdo pamatuje). Odešel člověk, který změnil život mnoha z nás jako nikdo jiný. Lidé reagují spontánně, a komu se to nelíbí, snad je ochoten pár dnů vydržet, aniž by ostatním rušil atmosféru pseudointelektuálními kritikami (o mediálním kýči). Namístě je trpělivost a zdrženlivost. Mám podezření, že jaksi patří k nešťastnému povahovému rysu ne mála spoluobčanů, že jakékoliv vyjádření silných emocí (mylně) považují za kýč.

Útočit na kýč je snadné. Vždy a všude je ho kolem relativně dost. Karel Čapek k tomu už všechno řekl ve studii Marsyas, udělal to laskavě a netřeba nic dodávat. Dnes je to, jako když nafouknete balónek; všechno, dobré i zlé, se zvětší. Kýč je malou daní, kterou platíme svobodě v digitálním věku. Prakticky každý se může veřejně vyjádřit, což je dobře. Je mezi námi dost kýčařů i dost různých chytráků, kteří se potřebují i v pietě opřít o „kritickou“ berli. Fajn. Proč ne.

V neposlední řadě je kýč estetickou kategorií, zatímco vyjádření úcty k významnému zemřelému je kategorií morální. Když se někdo neumí vyjádřit jinak, než kýčem, může nám to sice být protivné, ale automaticky to neumenšuje jeho city.