Tomáš Sedláček

13. 12.

Spotřeba je droga aneb O zběsilé nepřiměřenosti

Tomáš Sedláček Přečteno 16144 krát

Americká vláda chce dotovat levné hypotéky a člověk si hned řekne: není to přesně ten problém, který Ameriku do krize dostal? Ekonomové se víceméně shodují, že problém doby před krizí byly příliš levné peníze směrem od bank k domácnostem. Nyní se stejný neduh levných peněz opakuje na rozhraní státu a bank.

Ještě nikdy nedával stát tak ochotně a rychle takové množství peněz do finančních institucí. Stát je cpe bankám, domácnostem, dokonce se uvažuje i o automobilkách - a to vše s jedním cílem: rozhýbat spotřebu. Ale právě přehnaná spotřeba nás přece pod tenhle okap dostala...

Přecpaní máslem bez másla

Salman Rushdie v knize Zběsilost napsal, že veškerý hřích spočívá v nepřiměřenosti. Tedy v nedostatečnosti tam, kde si činíme nárok na věci, na které nárok nemáme. A pokud se nad tím zamyslíte, lze mnoho neřestí skutečně nahlížet tímto způsobem.

I naše doba dluhová se v posledních letech zakládala na nepřiměřenosti: ve spotřebě. Američané spotřebovávají více, než vydělávají. A zatímco podstatná část světa hladoví, problémem naší civilizace je "jak se najíst a přitom se nenajíst". Vymýšlíme odtučněnou smetanu, máslo bez másla. V USA dokonce prodávají škvarky bez tuku. Odstraňujeme ze svých pokrmů tu nejvýživnější část. A to jenom kvůli tomu, abychom mohli zběsile a donekonečna jíst. Proč neumíme být přiměření? Protože spotřeba je jako droga.

Keynesův bastard

John Maynard Keynes, ekonom, který je teď často citován, přišel kdysi s nápadem, jak zmenšovat amplitudu hospodářského cyklu. Stát má podle jeho představ hrát proti tendencím trhů: když všichni bujaře spotřebovávají, má stát šetřit a vytvářet rozpočtové přebytky. Když spotřeba vázne, má stát naopak spotřebovávat a vytvářet deficity. Současná hospodářská politika není v žádném případě keynesiánská, jak se často mylně píše.

Vzali jsme si totiž k srdci jen polovinu tohoto poučení a perverzně ji zvrátili: stát v dnešní době jen povzbuzuje spotřebu, žijeme v době neustále deficitních rozpočtů. Současné finanční injekce by byly obhajitelné, kdyby jim předcházelo šetření v dobách přebytku. Ale to se nestalo.

Naopak jsme si zvykli jako na samozřejmost na zběsilá tempa růstu. Ta však byla větší, než bylo přiměřené a než by odpovídalo realitě. Proč? Zejména proto, že stát do ekonomiky nalíval veřejné peníze i v dobách, kdy vůbec žádnou takovou jeho pomoc ani trochu nepotřebovala.

Jako bychom se stali závislými na nepřiměřeně vysokém růstu, který pak stát jako v transu ještě dál a dál uměle a zbytečně posiloval. Tak se například stalo, že vláda u nás považuje růst, který je menší než dvě procenta, za krizi. A tedy za důvod ke spuštění nejrůznějších "prorůstových" opatření a programů. Ano, čtete dobře, dvouprocentní růst je považován za problém! Keynes by se obracel v hrobě, a kdyby žil, byl by dnes považován za libertariána, protože by dnešní době ordinoval vyrovnaný nebo spíše přebytkový rozpočet.

Státem ordinovaná droga

Rozžvýkali jsme si fiskální politiku, která přestala být politikou a stala se pouhou otázkou, kam rozdávat. Není divu, že na ni nyní trhy nereagují. Je to obdobné, jako když se rvou antibiotika do zdravého těla - tělo na ně pak přestane reagovat. A je to tak i v případě dávek drogy: na to, aby přinesly požadovaný účinek, je třeba konzumované množství neustále zvyšovat. Podobně nyní ztratila svou moc i monetární politika. Jsme svědky toho, že Americké trhy nereagují ani na nízké úrokové sazby, dostaly se do pasti likvidity. O moc níže se přitom již americké úrokové sazby snižovat nedají.

Cenné léky, kterými jsme měli šetřit jak šafránem, jsme promrhali v dobách zdraví. Hříchy minulosti jsou ovšem právě jen minulostí. Přítomnost před nás staví otázku, co udělat, abychom staré viny napravili.

Dilema deliria

Proč státy opět povzbuzují spotřebu? Protože rychlé odstavení drogy může být zdraví ohrožující nebo smrtelné. Pokud se přijde léčit narkoman, první věc, kterou dostane, je také dávka drogy.

Ani nám nezbývá nic jiného než do oslabeného těla dodávat větší a větší dávky antibiotik. Kdyby se spotřeba nyní prudce snížila, krize by se ještě prohloubila. Spotřebu jsme měli snižovat v dobách tučných. A pak také nic jiného neumíme: jediná škola, která umí aktivně léčit krize, je právě ta keynesiánská. Jenže to by Amerika nesměla zběsile nepřiměřeně zneužívat léky na krizi (totiž deficitní rozpočty a nízké úrokové míry) v době zdraví a blahobytu.

vyšlo v HN

05. 12.

O politickém rasismu aneb O válce barev

Tomáš Sedláček Přečteno 6271 krát

Nejmocnější muž světa, Barack Obama, do svého vládního týmu zve své přímé politické protovníky. Dokážete si představit, že by se něco takového stalo u nás? Obama navíc své protovníky ve vládě nepotřebuje ani z taktického hlediska (má převahu v obou komorách). Proč to nejde u nás, kde máme poměrný systém, nikoli většinový, který navíc vždy vyprodukuje velice nerozhodné vítězství?

Protože stále trpíme politickým rasismem.

Více než na obsahu a kvalitě myšlenky u nás záleží na politické barvě navrhovatele. Spolupráce s jinými a diskuse je u nás považována za slabinu a politici se k ní přiklánějí jen v případech krajní nouze.

Mluvte spolu

V bibli se píše, že železo ostří železo, podobně tak názor ostří názor. Sokrates si na tříbení svých myšlenek vybíral ty nejsilnější a nejschopnější oponenty, kterých si zároveň nesmírně vážil. Platón věřil, že poznání či pokrok může nastat jen v dialogu - vnitřním či veřejném - a také na tomto principu zakládal svou didaktickou metodu, která je respektována dodnes. Tomáš Akvinský zase často argumenty svých protivníků popsal lépe, než byli schopni oni sami.

Pokud člověk vyhledává jen lidi se stejným názorem a vírou, udělá lépe, pokud se soustředí jen na svůj stín: ten mu totiž bude vždy přitakávat nejochotněji. Vždyť ani v osobním životě nechceme mít za nejbližšího člověka někoho, kdo ve všem přikyvuje.

Za koláč čím dál větší

Demokracie je o konkurenci myšlenek. Podobně jako si spolu konkurují firmy, činí tak i politické strany. Slovo spolu je důležité. I konkurujícím firmám jde o společný prospěch oboru - konkurencí svůj trh vylepšují, a to tak, aby se onen pomyslný společný koláč, o který zápasí, zvětšoval, a nikoli naopak. Nekalá konkurence a příliš mnoho vzájemného ničení totiž právě onen koláč zmenšuje.

Pro příklady nemusíme chodit do Ameriky, stačí se podívat na Slovensko. Strany, které byly v opozici, jsou dnes u moci a naopak. Došlo k dokonalému prohození moci. Přesto slovenská hospodářská politika na tu předešlou navazuje mnohem více, než je tomu u nás, kde si role vláda - opozice prohodily jen dvě hlavní strany. Zbývající koaliční strany buď byly ve vládě minulé, nebo nebyly pro svou novost předtím vůbec v parlamentu.

Nenávidět barvy... pak oslepneme

U nás však se na práci předchozího kabinetu nesmí navázat snad vůbec v ničem. Současný Bushův tým nyní školí tým jeho nástupce Obamy a předává jim své zkušenosti a poznatky. Protože přece volby skončily a teď jde o víc než o politiku - jde o státnost. U nás, zdá se, si politici nejraději v kancelářích nechávají pokud možno časované bomby.

Proč se v důchodové reformě nenavázalo na práci multistranické Bezděkovy komise, kterou ustavila Špidlova vláda? Proč se zbytečně rušil termín zavedení eura, se kterým všichni - podniky, domácnosti i ČNB - počítali? Proč se v reformě zdravotnictví nenavázalo na mravenčí práci Světové banky, která za tímto účelem shromáždila odborníky z širokého politického a expertního spektra a došla ve své bílé knize k velice podobným závěrům jako vláda současná?

Lány arogantně nevyužitého prostoru pro spolupráci

Ať spolu strany soupeří v tom, kdo dokáže získat lepší odborníky a lepší nápady a kdo kvalitou myšlenky dokáže přesvědčit (ano, přesvědčit, nikoli převálcovat) ostatní účastníky, kterým přece má jít o věc, nikoli o prosazení svého.

Dialog je konstruktivní, hádky do krve nikoli. A u nás je tolik nevyužitého - arogantně zahozeného - prostoru pro spolupráci a dialog, až to bolí. Ať se strany přou o výši daní, ta se dá měnit beze všeho po každých volbách, ale ať probůh spolupracují na dlouhodobých reformách, které měnit každé čtyři roky prostě nelze.

Tedy lze, ale koláč bude po každé nesystémové změně menší a menší. Vrcholným paradoxem pak je, že všechny důležité strany přiznávají nutnost s těmito hlubinnými reformami něco dělat.

Sila silných ... není v dominanci

Dokud se vláda (jakákoli) bude uzavírat dialogu, žádná pořádná reforma nebude mít delšího trvání. Ani nejmocnější muž světa, americký prezident, si nemůže dovolit dělat věci po svém a ignorovat názor jiných. I nejmocnější země světa musí hledat spojence, kteří mají v lecčems odlišný názor.

Síla nejsilnější velmoci - Spojených států - je v dialogu, multikulturalismu, v přijímání, včleňování a zahrnování jinakosti. Protože politika se má dělat pro všechny, a ne pro politiky.

Nemylme se, ani my sílu v pohrdlivém politickém rasismu nikdy nenalezneme.

Článek vyšel v HN

04. 12.

Falešný mýtus o české malosti

Tomáš Sedláček Přečteno 9652 krát

Pět let jsem žil ve Finsku, pět let studoval v Dánsku. Obě země mají oproti nám jen polovinu obyvatel. Přesto jsem tam ani jednou neslyšel postesk, že by si tyhle národy připadaly malé nebo bezvýznamné. Což tak často slýcháváme u nás.

Je zvláštní, že tyhle nářky neustávají ani ve chvíli, kdy se blíží okamžik, od nějž se v českých městech budou po šest měsíců scházet hlavní politici a osobnosti Evropy i světa.

Nehru nehru!

Kdysi čeští a zejména pražští politici tak horlili pro olympiádu v Praze. Prý proto, abychom se zviditelnili v očích celého světa. Byli ochotni jít do velice nepravděpodobné, drahé, náročné a pro Prahu dost nelogické akce, abychom si vydobyli místo na slunci.

A teď, když máme v rámci předsednictví šanci vyniknout v neskonale důležitější a zajímavější věci, horlení a zájem politiků uvadly. Navíc předsednictví trvá půl roku, nikoli pár týdnů jako olympiáda. To je přinejmenším škoda, ostatní země to berou jako velkou šanci, my spíše jako nechtěnou povinnost, na kterou se moc netěšíme a nejraději bychom se jí zbavili.

Ale zpět k našemu pocitu malosti. Česko je dvanáctou nejpočetnější zemí unie. Států s počtem obyvatel pět milionů a méně je v ní jedenáct. Dalo by se tedy o ní mluvit jako o unii s dominancí malých národů. Proč se tedy právě my cítíme malí, nedůležití a přehlížení?

Zemí střední velikosti (kolem deseti milionů) je v EU osm, stejně jako států, které mají více než 16 milionů obyvatel. Velké národy nikdy nebudou moci válcovat ty středně velké a malé, protože je nás prostě víc.

Falešná hra na suverenitu

Ani Spojené státy si se vší svou ekonomickou, politickou a vojenskou silou nemohou věci dovolit dělat bez cizí pomoci. To je asi jedno z nejdůležitějších poučení z posledních 8 let vlády prezidenta Bushe. I Spojené státy musí hledat spojence a vytvářet koalice. I velké státy ví, že pokud trochu sleví ze svých nároků, bude výsledná moc společného uskupení mnohem větší, než kdyby cokoli konali na vlastní pěst. O co více by to mělo být jasné malým zemím?

Čtyři historické příležitosti

Osud nám dal do vínku důležité předsednictví. To je třeba brát jako výhodu a příležitost. Navíc když jako Češi máme dost co nabídnout. Dokonce více, než se může na první pohled zdát.

Zaprvé jakožto národ střední velikosti můžeme být konstruktivním, nezaujatým a nestranným moderátorem debaty. To po půl roce francouzského válcování věcí svým směrem bude pro všechny občerstvující. K neutralitě nám jistě pomůže i fakt, že se nám vyhýbá finanční krize. Ze všech třiceti zemí OECD patříme spolu se Slovenskem a Mexikem k trojici těch, jejichž vlády nebyly nuceny subvencovat finanční sektor.

Zadruhé můžeme dobře těžit ze snahy nastupujícího prezidenta Obamy, který bude nepochybně usilovat o to, aby dostál nebeským očekáváním na něj kladeným. Je dost pravděpodobné, že se příští půlrok budou vymýšlet zcela nové linie komunikace a světové koordinace trhů - a my nejen budeme u toho, ale oni budou u nás!

Zatřetí - a teď je to myšleno bez jakékoli ironie - máme nejčerstvější zkušenost s bankovním socialismem, kterou můžeme světu nabídnout. Místo přezíravého konstatování, že se nás krize netýká, by bylo moudřejší nabídnout své zkušenosti a pomoc.

Začtvrté je Praha cílovým městem milionů turistů a jako pradávná křižovatka národů může jistě do kvality diskuse přispět i svým starodávným a velkým geniem loci.

Malý a velký politik

Nemusíme se vůbec chovat jako nevýznamný, ukřivděný a utlačovaný národ. Ta doba skončila už před skoro dvaceti lety. Záleží na nás, co si pro sebe vybereme.

Dobrý státník se mimo jiné pozná podle toho, že dokáže národu ukázat jeho velikost a ne zdůrazňovat jeho malost či perifernost. Že dokáže národ povznášet a reprezentovat, ne jej srážet.

Špatným politikům totiž poddajný a ukřivděný - bezradý, malý a slabý - národ vyhovuje, proto se v něm snaží tyto pocity posilovat.

článek vyšel v HN

Archiv článků: prosinec 2008

Spotřeba je droga aneb O zběsilé nepřiměřenosti

O politickém rasismu aneb O válce barev

Falešný mýtus o české malosti

Blogeři abecedně