Tomáš Sedláček

15. 02.

O běhu kulhavého poutníka aneb O odmítání léků

Tomáš Sedláček Přečteno 16378 krát

Když jsem před měsícem kvůli naražené noze chvíli chodil o berlích, pozoroval jsem na sobě, že se začínám chovat jako důchodce.

Nevrlý, pokud mne lidé nepouštěli okamžitě sednout, mé myšlenky byly zaměstnány jen jedním: zkrátit délku stání či chůze na minimum. Místo prstem, začal jsem na věci ukazovat špičkou hole. Když bylo potřeba přivolat výtah, činil jsem tak rovněž špičkou berle. Život kolem se zpomalil, belhání z jednoho místa na druhé trvalo nekonečně dlouho.

Kde bychom byli?

Podobně dnes působí světová ekonomika. Z kdysi ladného běžce se stal kulhavý poutník, který potřebuje pomoc. Bere si berle od každého, kdo mu je dá či půjčí. A kdo má jen trochu rád psychickou pohodu, raději se vůbec neptá, kde by světová ekonomika byla, kdyby těch berlí nebylo.

Kde by byl americký a evropský finanční sektor bez státních záruk, masivních injekcí a všemožné jiné pomoci? Jakpak by asi dnes vypadal svět, kdyby se poskládala většina amerických finančních domů?

Postupujme tedy hezky po pořádku: Než budeme vést silácké řeči, jak si trhy poradí samy, odpovězme si nejprve na pár otázek.

Zbytečné summity a slova

Krize pomine sama, říká český prezident, a má pravdu asi takovou, jako když kulhajícímu mladíkovi s těmito slovy bereme berle.

Ano, rána či zlomenina se zhojí sama. To ovšem neznamená, že nepotřebujeme podpůrné prostředky. Zdravý člověk doktora nepotřebuje, nepotřebuje ani berle. Berle nikdy samy o sobě chodit nebudou a nikdo jim nevdechne život. Ale odmítat při onemocnění přísun vitamínů či antibiotik se notně podobá přesvědčení některých náboženských sekt odmítat léky. Všechny léky, všechny infuze, vše. A ať si u toho pacient třeba zatřepe bačkorami...

Vyřeší chystaný evropský krizový summit vše? Nebo je naopak zbytečný? K vážnému onemocnění (a o vážné onemocnění se v naší situaci jedná) je přece rozumné svolat konzilium lékařů, aby se poradili na společném postupu. Jakpak by to asi dopadlo, kdyby pacienta léčil každý doktor po svém, a to bez koordinace s ostatními? Navíc pacient je ve stavu, kdy si chce nechat pomoci.

Kdysi hrdá slova podnikatelů a finančníků "státe, nech nás být", se nyní mění ve svůj opak "státe, prosím, všimni si nás". Může nám to být líto, můžeme zamáčknout slzu, že svět není takový, jak jsme si představovali, ale to je tak všechno. Proto je rozumné, abychom jako předsednická země svolali jednání, kde se budou hledat společná řešení.

Nás uzdraví víra

Nikdo tady netvrdí, že léky či vitaminy samy o sobě člověka uzdraví. Ale tvrdit, že jakékoli léky jsou zbytečné, a hledání řešení je dokonce nebezpečnější než krize sama? To je jako tvrdit, že nás uzdraví víra. Ta by musela být hodně silná. Ale v podstatě má pan prezident pravdu, v dlouhém období se vše vrátí do normálu a trhy opět naleznou svou rovnováhu.

Jenže v dlouhém období můžeme být všichni také dávno mrtví, abych parafrázoval slavný citát Johna Keynese při podobné diskusi, která ovšem proběhla před osmdesáti roky.

Jako zlomená noha

Nemám za to, že se dnešní situace podobá chřipce, kterou lze léčit podomácku, zaručenými recepty od babičky a bonmoty od tety Kateřiny.

Podobá se spíše zlomené noze. Na zlomenou nohu se neumírá, kost sroste sama, ale nejdříve je třeba dát ji do sádry. Když ranění jen "přechodíme", noha dobře sama od sebe prostě jen tak nesroste. Chřipku přechodit můžete, můžete dokonce i chodit do práce, ale je to dost riskantní.

Mimochodem i chřipka, není-li zaléčená, může vyústit v zápal plic, zánět mozkových blan nebo může mít zbytečně dlouhý průběh. Navíc u chřipky hrozí epidemie, což je asi jediný její aspekt, který jako přirovnání k současné krizi sedí.

Pro pochopení toho, jak rychle se nákaza šíří, se podívejte na to, jak s finančními domy celé Evropy zamával bankrot maličké islandské ekonomiky. Byl to poslední kulhavý poutník? Co kdyby se něco podobného stalo v Pobaltí či v některé zemi jižní Evropy? Přispěcháme těm zemím na pomoc, nebo necháme nákazu šířit dál?

To je totiž ta otázka. Budeme ochotni těmto zemím pomoci z našeho rozpočtu, nebo budeme čekat, až voda vystoupí tak vysoko, že to bude viditelné i z těch nejvýše postavených pražských pahorků? Jakkoli doufáme, že to nenastane, na tuto situaci je lépe být připraven.

06. 02.

První měsíc našeho předsednictví

Tomáš Sedláček Přečteno 10957 krát

V Novém zákonu se píše, že nebudeme nikdy pokoušeni nad své možnosti. Když se ale člověk rozhlédne, musí se trochu podrbat na hlavě: V roce, kdy euro oslavuje desáté narozeniny, je společná měna zkoušena nad veškerou představitelnou míru.

V roce, kdy Česko slaví svých dvacet let demokracie a volného trhu a kdy slaví pět let členství v EU, není jako předsednická země zkoušeno o nic méně.

Zkouška z dospělosti

Naše šéfování unii vlastně nemělo nastat. Kdyby byla schválena Lisabonská smlouva, rotující předsednictví by v podobě, jakou dnes známe, přestalo existovat. Posledním takovým mělo být právě předsednictví francouzské. Evropa nyní měla mít svého prezidenta a řada věcí by se řešila jinak. Místo toho do našeho klína padlo podle všech měřítek jedno z nejsložitějších, ne-li vůbec nejsložitější, předsednictví v unijní historii.

Na chodbách Evropské komise se říká, že nová členská země se stane skutečným a uvědomělým členem unie až tím, že si na svou vlastní kůži zažije předsednictví. Právě to se nám teď děje. Evropa už nejsou "ti druzí", jsme to zejména my.

Náš rok globální krize

Co chcete krizovějšího? První měsíc plynová krize a krize v Gaze. K tomu přičtěte druhou vlnu finanční krize a její přeliv do reálné ekonomiky. Budeme muset řešit oboje najednou.

Komu je to málo, ať přihodí krizi Lisabonské smlouvy, která se má letos také řešit - a kde jsme žábou na prameni kromě Irska také my. A komu by ani to nestačilo, může brát ještě v úvahu nástup nového amerického prezidenta, který sám o sobě představuje příslib podstatné změny.

Kdo chce hledat dál, může uvažovat o krizi celého amerického bankovního dluhového kapitalismu. A koneckonců i o jisté krizi akademického či vědeckého světa, který současnou situaci nemá pod kontrolou a vlastně neví, co si s ní počít.

Kdo chce ještě temnější pohled, může se začíst do zpráv OSN, které očekávají dramatický nárůst chudých lidí, žijících z méně než dvou dolarů na den. Očekává, že se počet lidí žijících v takové chudobě dostane opět na úroveň, která panovala v roce 1997.

V takovém roce předsedá Česko Evropě. A k tomu se ještě doma musí rozhodnout, kdy bude chtít euro a zda povolí výstavbu amerického radaru. A navíc se naše vláda letos nevyhne globálnímu nárůstu státního dluhu, který tentokrát není plíživý, ale téměř ve všech zemích velice dramatický - v některých dokonce dosahuje řádu desítek procent HDP.

Z tohoto pohledu se zdá téměř legitimní pominout všudypřítomnou hrozbu pádu české vlády a zpomalení reforem, které si tato vláda vytyčila jako svůj hlavní raison d'etre. Vláda je skutečně v nezáviděníhodné situaci. Clintonův okřídlený výrok, když svému volebnímu týmu vysvětloval, na čem se vyhrávají volby "it's the economy, stupid" (je to ekonomika, vy hlupáci), lze dnes hravě parafrázovat na výmluvu politiků "it's the stupid economy" (čelíme bláznivé ekonomice). Jednoduše řečeno: Co kdysi politici s oblibou osedlávali, toho se dnes bojí.

Dokud se zpívá...

Skončil první měsíc našeho předsednictví. Přes všechny počáteční obavy lze zatím konstatovat, že jsme první šestinu hráli přinejhorším na remízu.

I české vládě došlo, že je záhodno s ekonomikou něco dělat. Co konkrétně to bude, je zatím stále nejasné, ale jisté je, že žádný zázračný všelék nevymysleli ani přední nobelisté. Luxus čekat a sledovat, co se ujalo v zahraničí, bohužel nemáme, na implementaci opatření je jen několik měsíců, pak už bude pozdě. Ale že se něco dělat musí, je dnes na bíledni. Buďme rádi, že to našim západním kolegům došlo dříve a že něco již dělají.

Od českých opatření nelze čekat zázraky. Vždyť naše ekonomika představuje procento unijního HDP. Jsme malou ekonomikou, závislou na exportu a naše naděje musí také skrze export přitéct. Stimulace domácí poptávky nám může pomoci jen marginálně. Ale přesto: státy nyní musí trhu pomoci. Netestujme ani ekonomiku nad její síly.

Slušně, pánové. Prosím

Ať si nyní zastánci absolutního státního neintervencionalismu odpovědí na otázku, kde by západní ekonomika dnes byla bez masivních zásahů státu.

A ať se u toho snaží vyvarovat sprostých slov...

vyšlo v HN

05. 02.

Tvoje HDP na mojí hlavu!

Tomáš Sedláček Přečteno 12646 krát

Pokud klíč k demokracii spočívá na uvědomělém občanovi, pak zázrak tržní ekonomiky spočívá na uvědomělém spotřebiteli. Ekonomika má asi tolik seberegulačních mechanismů, jako demokracie sama. Tedy málo. Pokud se lid rozhodne upálit všechny zrzky, pak se to prostě stane. Pokud se lid rozhodne v létě protopit zimní zásoby dřeva, stane se to také.

Ekonomika stejně jako demokracie prostě visí na tenkém vlásku moudrosti, respektu a dalších dobrých vlastnostech. Ty můžete zákonem nebo regulacemi chránit, ale žádným přikázáním jim nemůžete vdechnout život.

Synku, zaplať

Pokud chce politik rozdat lidu trošku více, než si zaslouží, má na výběr ze tří alternativ. Buď zvedne daně někomu a přerozdělí je jinému. Nebo ušetří na jedněch státních výdajích a rozdá je jinde. Obojí svou atraktivitou připomíná pár let starý bramborový pytel. No a pak je tady ještě jeden zdroj - dluhové financování: peníze se seberou příští generaci. Pokud si tedy lid chce trošku přilepšit, je pro něj nejsnadnější se zadlužit.

Fetiš HDP

Co se vlastně stane, když se zvedne dluh? Nic. Pár ekonomů napíše pár jízlivých článků, které skoro nikdo nečte. Kdo z nás ví, jaká je výše dluhu? Kdo ví, že za něj platíme každý rok 50 miliard jenom na úrocích?

Za ty peníze bychom mohli v současné recesní době udělat fiskální injekci jako víno a nikdo by nemusel mít výčitky svědomí. Jenže s tímto břemenem na zádech se prostě do výšky skáče těžko. Zásoby dřeva na zimu jsme si zkrátka protopili v létě.

V době míru se volby vyhrávají ekonomikou a to zúženou na jedno konkrétní číslo: HDP. Vyjadřuje, o kolik je nám lépe než loni. Jenže to je velice stručná statistika, která sleduje jedinou veličinu: kolik se toho vyrobilo, prodalo, spotřebovalo. Čím více, tím lépe. Je to jednoduché.

Jenže nyní i ekonomům začíná docházet, že je to až příliš jednoduché. Joseph Stiglitz a Amartya Sen, snad nejznámější nositelé Nobelovy ceny za ekonomii posledních let, se scházejí, aby vymysleli lepší měřítko spokojenosti.

Snaží se do nového modelu HDP zahrnout i kvalitu života či ovzduší. Je to zajímavý počin, protože by se úplně změnilo uvažování politiků i voličů. Problém je, že právě tyto a další podobné věci jsou ale jen velmi těžko spočitatelné.

Stačí přestat zobat

Pro začátek by možná stačilo, kdyby se od HDP odečítalo zadlužení, kterým bylo v daném roce nezaslouženě vybuzeno. Pokud si rodina jeden rok půjčí, bude vrchol tuposti tvrdit, že ten rok zbohatla. Ale u HDP to děláme. Do rodinných či firemních účtů se započítávají pasiva, ale u státu na to zapomínáme. Proč?

Občas je rozumné se jako podnik či rodina zadlužit. Dělá se to buď kvůli investicím, které se vrátí i s úrokem, nebo v době nouze. Ale musí to být vidět.

Růst HDP v Americe byl například anabolikován dluhem. Za posledních deset let Spojené státy zvedly svůj dluh o deset procent. Jaký by byl růst Ameriky bez dluhu? Velice blízký nule. Tvrdí se, že za krizi může hypoteční trh. To ale byla jen špička ledovce. Skutečnou příčinou bylo předlužení a uměle vyhnaný růst.

Racionalni ignorance

Pokud budeme v tomhle stylu pokračovat, dopadneme jako v hospodě z jednoho vtipu, kde platí princip, že za otce platí pití jejich synové. Všichni se tam pochopitelně opijí do němoty. Pak se jich však hospodský zeptá: a kdo bude platit za vaše otce?

Bylo by ale v takové hospodě racionální chování neopít se? Účet za otce přece budeme platit tak jako tak. Takové pravidlo logicky vede k paradoxu: je zcela racionální, chovat se iracionálně. Ať si každý platí vlastní útratu. Jinak říkáme svým dětem "synu, dcero, tvoje HDP na moji hlavu!"

Vyšlo v HN

Archiv článků: únor 2009

O běhu kulhavého poutníka aneb O odmítání léků

První měsíc našeho předsednictví

Tvoje HDP na mojí hlavu!

Blogeři abecedně