Tomáš Sedláček

26. 11.

Na tom chlápkovi co ho nesnášíme, závisí náš život

Tomáš Sedláček Přečteno 18809 krát

Každý z nás v sobě nosí mnoho identit. Některé z nich žijí v harmonii, jiné bojují proti sobě uvnitř nás samých nebo proti cizím identitám v jiných lidech. Je zajímavé, jak se v některých okamžicích soustředíme jen na jeden aspekt své osobnosti a vyhrotíme jej proti jiným. Sebe i bližního pak vnímáme zesílenou perspektivou jediné identity, a všechny ostatní šednou do pozadí.

Tuhle jsem viděl, jak se trochu ťukla dvě auta, protože jejich řidiči poslouchali hudbu a nedávali pozor. Zprvu na sebe vyběhli se zaťatými pěstmi za doprovodu hrubých slov. Po chvíli hudba řinoucí se z obou aut prozradila, že oba měli naladěnou stejnou stanici, kde právě hráli jejich očividně oblíbenou písničkou. Oba se rozesmáli - potkaly se vlastně spřízněné duše, které to o sobě ovšem netušily.

Filozof Martin Buber kdysi napsal, že nenávidět lze jen části člověka, nikoli jeho celého. Náš Karel Čapek zas napsal krásnou povídku o tom, jak Bůh nebyl na Posledním soudu soudcem, ale svědkem. Nedokázal odsoudit zloděje a vrahy, protože znal celý jejich životní příběh, všechny jejich identity, a proto je především miloval. A láska zejména odpouští.

Díl rozdílnosti

Nobelovský ekonom Amartya Sen se ve své předposlední knize Identita a násilí snaží nabídnout jakési řešení Střetu civilizací, o němž mluví Huntington. Sen tvrdí, že proti sobě nebojují civilizace, ale identity: s radikálním islámským teroristou toho můžeme mít společného víc, než si uvědomujeme.

Naopak svých vlastních vnitřních rozporů máme nesčetně víc, než si připouštíme. Chodec, který nadává na bezohledné řidiče, začíná vteřinu po usednutí za volant proklínat chodce. Vnitřní Moralista napadá v neděli ráno našeho Pařiče, Pařič se zas v pátek při měsíčku směje našemu Moralistovi. Různost v nás je větší než různost mezi lidmi.

Adam Smith - takto tatíček ekonomie - kdysi napsal, že bohatství národů spočívá ve specializaci. Čím je obchodující celek větší, tím bohatší bude, protože se specializace bude moci víc rozvinout.

Dnes například žijeme v tak specializované společnosti, že si bez ní ani neškrtneme. Bez pomoci tisíce jiných lidí se nenajíme ani nenapijeme (kdo z nás umí pěstovat nebo lovit?). Na to, abychom se někam dopravili, potřebujeme statisíce lidí, kteří vymysleli, navrhli a postavili automobil, autobus nebo šlapací kolo; vybudovali silnici, vymysleli pravidla silničního provozu a vytěžili ropu.

V moderní společnosti nejsme svobodnější (jak se nám často zdá), ale závislejší v těch nejzákladnějších potřebách. Na čím dál větším počtu lidí, bez kterých se ani nenasnídáme.

A tak se často stává, že nás rozčiluje cizí člověk parkující na našem místě, ale nevidíme již, že je to náš pekař, kterého sice neznáme, ale který se denně stará o to, abychom měli čerstvé housky. Plný autobus, v němž si nemůžeme sednout, zase veze do práce lékaře, řemeslníky a prodavače, bez nichž by náš život visel na vlásku.

Tajemnost bohatství

Adam Smith ale nezdůraznil jednu věc. Na to, abychom spolu mohli obchodovat - aby se mohla specializace zdravě a spontánně rozběhnout, musíme být jiní. Dva nachlup stejní lidé, se stejnými chutěmi a schopnostmi, spolu moc obchodovat nemohou, protože nemají co směnit.

Skutečné bohatství z obchodu nastává, pokud spolu směňují co možná nejrozmanitější lidé - a pokud takových lidí dokáže být co nejvíce.

Být různí je dar, ne komplikace. Je to pokladnice, ze které můžeme těžit. Je to základ naší moderní společnosti a tajemství bohatství našich ekonomik. S čím větším počtem co možná nejrůznějších lidí jsme schopni obchodovat, jednat a učit se od nich, tím budeme bohatší.

Psáno pro HN

19. 11.

Euro, quo vadis? Koruno, co vyvádíš?

Tomáš Sedláček Přečteno 18191 krát

Uzavřela se jedna důležitá kapitola, Lisabonská smlouva, ve které jsme si užili svých pár měsíců neslávy. Nevyhráli jsme vůbec nic, podobnou výjimku - jak známo - mají bez jakýchkoli trapasů i jiné země.

Konečně se tak uvolňuje prostor na další témata: například euro a ekonomické výhledy Evropy. Je teď skoro úplně jedno, zda bude krize mít průběh W, V, U či L. Co ekonom, to jiný názor.

Na otázku, zda jsme optimističtí nebo pesimističtí, bychom jako ekonomové měli zodpovědně přiznat, že nejsme ani opti-, ani pesi-, ale jsme prostě mystičtí. Na tom není nic špatného, konečně zřeme tváří v tvář mystickému trhu a získáváme respekt před ekonomikou, po všech těch letech, co jsme si mysleli, že ji máme ochočenou.

Poslední integrační krok

Po Lisabonu nám Čechům teď už zbývá jen poslední opravdu velký integrační krok: totiž euro. Hodně se nyní diskutuje o tom, zda by nám krize byla milejší s eurem nebo bez něj. Jsem upřímně zvědavý, jaké modely se na "objektivní hodnocení" používají. Většinou to totiž vypadá takto: příznivcům eura (včetně mne) průběh krize potvrdil jejich kladný názor na euro, odpůrcům naopak.

Důležitá je tedy jedna věc: krize nebyla prubířským kamenem, který by přiklonil váhy k nějakému jednoznačnému výsledku. Ale několika změn si lze přece jen všimnout.

Zaprvé, euro obstálo ve zkoušce ohněm. Mnozí přitom věštili, že podobná situace (a nikdo takto prudkou finanční krizi nečekal!) povede k rozpadu eurozóny. Nestalo se.

Zadruhé, kdyby Maďarsko, Island nebo Pobaltí euro měly, vyhnula by se jim měnová součást krize. Nevyhnula by se jim v žádném případě krize samotná, ale měly by o jeden (výrazný) problém méně.

Zatřetí, eurozóna, a to po dlouhé době, roste po krizi rychleji než "neeurová" část unie.

Začtvrté, Slovensko, náš makro-lakmusový papírek, euro vůbec nezničilo. A to euro přijímali za až nevýhodně silného kurzu a těsně před prosáknutím recese, tedy v době nanejvýš krizové. Přesto se žádná tragédie na Slovensku nekoná. Za rok 2009 Eurostat očekává jeho propad o procentní bod horší než u nás. My máme ztratit 4,8 % HDP, Slováci 5,8 %, tedy nic, z čeho by se dalo cokoli tragického vyvozovat.

A nejen to: kde je ta šíleně vysoká inflace, kterou euro mělo přivolat? Ještě v červenci jsme měli průměrnou dvanáctiměsíční inflaci vyšší tady u nás v Čechách. Od přijetí eura měli na Slovensku tři měsíce nižší meziměsíční inflaci než u nás, následující tři měsíce stejnou, a poslední tři měřené měsíce jsou v menší deflaci než my. Takže tak.

Výkyvové, vítejte zpět

Česká měna výrazně neutrpěla, ale vzpomeňme si, jak jsme měli namále, když létaly poplašné zprávy o našem regionu a my schytávali nespravedlivou a panickou reakci trhu. Tenkrát v nás byla malá dušička. Naše měna nyní oslabila během měsíce o korunu vůči euru a ozvěnou se nám vrací strachy z překotného a nevypočitatelného chování koruny před krizí.

Předtím, než se krize přehoupla k nám, koruna posilovala (v létě 2008 bylo euro za, bratru, 23 korun), pak začala prudce oslabovat (v zimě 2009 jsme za euro platili bez padesáti haléřů třicet korun). To je skok o šest a půl koruny, tedy téměř o třetinu, a to během sedmi měsíců.

Teď nás čeká nejméně pět let debat o tom, kde bude koruna za měsíc, za půl roku, a horečnaté přemýšlení podnikatelů, zda dobře zajistili své obchody a proč "neprodali před týdnem".

Na Slovensku mají tyto debaty za sebou, stránky novin se nemusí plnit zbytečnostmi a mohou se věnovat dalším tématům. Mají za sebou diskuse o tom, zda euro ano či ne, zda zvedat či snižovat sazby atd. Podobně jako my máme za sebou palcové titulky o Lisabonu. Akorát máme několikaleté zpoždění.

Archiv článků: listopad 2009

Na tom chlápkovi co ho nesnášíme, závisí náš život

Euro, quo vadis? Koruno, co vyvádíš?

Blogeři abecedně