V debatě o tragické události v Norsku se často přehlíží několik základních paradoxů. Zaprvé, pokud považujeme Breivika za blázna a šílence, na čemž se shodnou skoro všichni, pak přece nemá, ale naprosto vůbec žádnou cenu poslouchat jeho argumenty, pohnutky, důvody a pocity.
Téměř ve všech jazycích je odpověď na díky podobný: není zač. Pokud od někoho dostanu dárek, poděkuji mu a on mi najednou začne odpovídat nebo se tak alespoň tvářit: ale to nic, ani to nezmiňuj, to je taková kravina, není za co, rádo se stalo atd. Proč máme tendenci dávat co možná nejjasněji najevo, že nás ten dar vůbec nic nestál, a že vlastně "radost byla na naší straně"?
Pokud se podíváte na seznam ekonomických bestsellerů, třeba na Amazonu, zjistíte, že většina titulů je kritickým zamyšlením nad kapitalismem. Je to zajímavé čtení, mimochodem, každému doporučuji, protože to pěkně a nápadně nenápadně vykresluje náladu a ducha doby. Všechny tituly jsou totiž o kapitalismu nebo trhu atd., ale s přívlastkem - a to negativním. Vše je více či méně přísná reflexe nespokojenosti se systémem.
Nacházíme se v situaci bankrotu bankrotu (sama instituce bankrotu zbankrotovala), ale že se nám s tím nechce žít, snažíme se vymyslet takový bankrot nebankrot, a hitem léta je tak debata o prodeji řeckých ostrovů.