Evropské národní dluhy jsou naprosto spojené nádoby, které od sebe nelze oddělit. Pokud půjde do tuhého - což je nyní - země si budou navzájem půjčovat tak dlouho, dokud to jen půjde.
To, co se stane tento podzim bude mít nedozírné dopady na budoucnost Evropy. Krize se přestěhovala z ekonomiky na úroveň států a tápání je bezprecedentní. Není divu, že si s tím nikdo neví rady - kdyby bankrotovalo tolik evropských států najednou kdykoli předtím v dějinách, řešilo by se to úplně jinak: válkou.
Když už tolik jedinců upíná své naděje k rozpadu eura, bylo by fajn si představit, co by se dělo potom. Vyhodit zlobící počítač z okna mají ve slabší chvílí tendenci mnozí, otázkou ale je, jakýpak bude život bez počítače.
Jana Macháčka, kterého rád čtu, dovedla má úvaha o růstu (což označuje jako „Havlovské téma“) k napsání reakce, kterou vhodně pojmenoval „Nechte to růst (kontra Sedláček)“ a od minulého týdne se těším na pokračování v polemice. Vše se dá shrnout, myslím, již do nadpisu: nechat něco růst je něco úplně jiného než nutit něco růst.
Společnost je citlivá věc - je jemná a křehká, náchylná k různým nemocím, většinou z nenávisti. O společnost, podobně jako o demokracii a volný trh, se musí pečovat. Jinak pustnou - tu se mění v totalitu, tu v monopol.