Kdo viděl francouzský film Velká žranice (Marc Ferreri, 1973), nebude na pochybách, co to znamená dekadence. Zde skupinka labužníků, kteří si libují v obžerství, vyrazí na výlet, kde si celou dobu vaří - a jedí. Jenže brzy zjistí, že už nemůžou. Ať se přemlouvají sebevíc, více jíst už prostě nechtějí. A jelikož si připravují velké delikatesy, o to je to větší škoda. Nasytit a potěšit hladové je celkem jednoduché, nasycením potěšit sytého je skoro nemožné. Bohužel je to právě to, na co se západní civilizace ve svém uvažování zaměřuje: jak nasytit sytého?
Ve Francii mají povídku o hloupém Honzovi (u nich se jmenuje Toto), který se jednoho krásného dne rozhodl, že se radikálně vypořádá se čtvrtkou papíru. Že chce jenom čistý papír a žádné okrajové body, jen čistý papír. A tak vzal nůžky a okraje odstřihl, aby se periferních oblastí zbavil. Ale když dostříhal, zjistil, že má menší kus papíru, ale ejhle, i ten měl okraje. A tak stříhal dál a dál, až mu v ruce nezbylo nic.U nás máme tuto povídku v podobě dvou pošetilců, kteří potřebovali žebřík. Tak jej vzali, ale neprošli dveřmi, tak jej kus uřízli. A tak to šlo dál, až ten jejich žebřík obsahoval tak dvě příčky a byl k ničemu.
Jak vědět, co si přát? Jak vědět, co chtít, když to občas vypadá tak, že nemáme pod kontrolou ani sami sebe, natož něco, o čem v důsledcích můžeme jen dumat? Co bychom od rybky chtěli? Mysleli bychom jenom na sebe? Přáli bychom si něco jiného, kdyby o tom nikdo nevěděl?
Před několika měsíci jsem psal o tom, že i nejdokonalejší systémy čas od času kolabují. Třeba počítačové programy: ty jsou založené na matematické logice, s nějakými emočními procesy, jako je nenávist či láska, si nemusejí lámat hlavu. Jsou to systémy, které jsou sestavené nikoli spontánně, ale inženýrsky nalajnované a exaktní. Nicméně i tyto racionálně dokonalé matematické konstrukty čas od času kolabují, lidově řečeno tuhnou. Taková společnost, to je mnohem komplexnější systém - miliony různě chytrých či uvědomělých lidí, každý se svými touhami, emocemi a vůlí se nějak proplétají, kříží si cestu a množství informací, které v takové společnosti "teče", je nebetyčně vysoké. Je tedy vlastně zázrak, že společnost "nemrzne" častěji.
Kdysi jsme psali básně o vůni a lesku ženských vlasů - a to zejména předtím, než byl vymyšlen šampon. A ono vskutku: jen těžko bude básník dnes skládat básně na téma vůně L'Oréal či lesk kondicionéru od firmy Bvlgari, protože se jim loňská letní edice pojmenovaná Bílý čaj fakt moc povedla. Nejenže by to bylo trapné, ale nejdůležitější v tento moment je to, že si tvorbu básní na téma krása vlasů dávno zmonopolizovaly reklamy.