Rusko činí kolem tří procent našeho exportu, Čína procento jedno. Má cenu kvůli těmto čtyřem procentům měnit ráz Česka? Má cenu tyto dvě země vůbec řešit a věnovat jim tolik času? A měnit kvůli nim duch zahraniční politiky? Pohoršit si kvůli nim vztah se zbývajícími devadesáti šesti procenty našich vývozců? Ideologie stranou, toto je nemoudré i z čistě hokynářského pohledu, v nějž se mění naše kdysi vznešená zahraniční politika. Přitom nemám nic proti obchodu s Čínou či Ruskem. Obchodovat ano, lísat se ne.
Mnoho lidí má za to, že největší lumpárny a hříchy transformace se děly na jejím začátku, v devadesátých letech, a že tyto lumpárny měly vesměs ekonomický rozměr. Když se však ohlížím zpět za čtvrtstoletím transformace, hlavní chybu vidím spíše v jejím druhém dějství. Tedy v době, kdy se Česká republika mentálně zastavila a začala manévrovat zpět do země nikoho. Naši političtí zástupci spíše než aby povzbuzovali sebevědomí vlastního národa a vyzvedávali to nejlepší, co naše země má, se raději lísají k Číně či Rusku a velikou částí vlastního národa pohrdají. A ona na oplátku jimi.
Byrokracie, zdá se, je jedním z nejprotivnějších vrtochů specializované společnosti. Z běžných rozhovorů je patrné, že ji každý buď rovnou nenávidí, nebo jí alespoň spílá. Už jenom to slovo -byrokracie - vyvolává husí kůži a pro mnoho lidí je právě byrokracie největším problémem Evropské unie. Jak pak tedy vůbec psát - a proč - ódu na byrokracii?
Co to spojuje Klause i Zemana? Jaká temná síla udělala z těchto dvou kdysi hrdých soupeřů to, co z nich je dnes? Zajímalo by mne: váží si Klaus a Zeman aspoň sami sebe?
Nemoudrý prezident tupí a uráží své kritiky. Moudrý je zve na Hrad a ptá se, zda a jak vládne a kde by mohl něco dělat lépe.