Copak by se asi stalo, kdyby člověk umístil na freudiánské sofa nikoli jedince, ale rovnou celý obor? Co zkusit nechat ekonomii v klidu vypovídat a jen sedět, moc nepřerušovat, zapisovat si a všímat si podobných věcí, kterých si všímají psychologové? Podobné cvičení by se dalo jistě provést i s firmou nebo jakoukoli společností více lidí − to už si každý může zkusit sám. A jak to tak v psychoanalýze bývá, občas vyjdou najevo zajímavé věci.
Když si člověk dá dohromady všechna doporučení ekonomů, dostane zhruba toto: musíme být pracovitější, vzdělanější, technologicky vyspělejší, reformovanější, internetem prosycenější, infrastrukturně propojenější, racionálnější, inovativnější atd. Stručně: musíme být více jako Japonsko. Ironie celého vtipu spočívá v tom, že Japonsko přes veškerou svou snahu po desítky let nerostlo.
Před nějakou dobou jsem se účastnil panelové debaty, která byla vesměs velice veselá, protože byla řeč o ekonomii, co s ní a tak dále. Ke konci mě jeden z účastníků označil za naivního.
V Řecku se dostala k moci nespolupracující vláda nikoli v hlubinách řecké beznaděje, ale až v momentě, kdy se věci začaly trošičku dařit a svět začal z řeckého pohledu vypadat radostněji. Loňský rok byl totiž pro Řecko vlastně celkem dobrý, chystala se obnova. Proč volili Řekové takto národnostní a problematickou vládu poté (!), co byli z nejhoršího venku?
V dědictví aristotelovské filozofie (tedy filozofie vůbec) je počátkem všeho se ptát po smyslu, směřování, cíli, účelu věcí – abychom dokázali zjistit, jak žijeme a zda svůj smysl plníme. Hledání smyslu je vůbec důležitá věc a na to, jak to zní jednoduše, je to překvapivě zapeklité. Což krásně ukázal Douglas Adams ve Stopařově průvodci galaxií, kde se konečně vědecky, počítačově a definitivně vypočítalo, že smysl života, vesmíru a vůbec je… 42. Nicméně bez posouzení smyslu či cíle ekonomie nebo kapitalismu můžeme jen těžko hodnotit – nejsme třeba schopni říci, zda ekonomika slouží tak, jak má, a zda svou roli plní.