V dědictví aristotelovské filozofie (tedy filozofie vůbec) je počátkem všeho se ptát po smyslu, směřování, cíli, účelu věcí – abychom dokázali zjistit, jak žijeme a zda svůj smysl plníme. Hledání smyslu je vůbec důležitá věc a na to, jak to zní jednoduše, je to překvapivě zapeklité. Což krásně ukázal Douglas Adams ve Stopařově průvodci galaxií, kde se konečně vědecky, počítačově a definitivně vypočítalo, že smysl života, vesmíru a vůbec je… 42. Nicméně bez posouzení smyslu či cíle ekonomie nebo kapitalismu můžeme jen těžko hodnotit – nejsme třeba schopni říci, zda ekonomika slouží tak, jak má, a zda svou roli plní.

Smysl ekonomie
Tak třeba tužka: pokud se mě někdo zeptá, zda je to dobrá tužka a zda funguje tak, jak má, zjistím, zda píše, zda píše dobře, zda se dobře drží. Pokud svou funkci, svůj telos, plní dobře, je to dobrá tužka. Tady je odpověď snadná, protože je všeobecně velice zřejmé, co od dobré tužky čekat. Pokud ovšem někdo bude čekat od tužky například smažení vajíček nebo přinesení duševního klidu, bude zklamán. Potud je to snadné, každý zhruba ví, co od tužky čekat. Ale u ekonomie?

Ptáme-li se totiž, zda ekonomie plní svou roli, je zejména potřeba vědět, jaká ta role je. Teprve potom uvidíme, jak blízko jsme cíli, zda se přibližujeme, nebo oddalujeme. Pokud nám tužka nevyhovuje, špatně plní svou roli a očekávání, existuje tužka jiná? Potřebujeme tužku? Popřípadě zvážit, zda nemáme nerealistická očekávání – čekat od tužky, že bude stále naplněná nekonečným inkoustem, který se nerozmazává, je hezký ideál, ale zároveň recept na nešťastný život a na špatnou náladu pokaždé, když na tužku sáhnete.

Pokud třeba od demokracie čekáme, že nám zvolí nejlepšího, budeme dnes a denně zklamáni – nikdo to o demokracii vlastně ani nikdy netvrdil. Sami antičtí Řekové, Atéňané, kteří demokracii vynalezli a užívali, k ní byli obezřetně kritičtí. Smyslem demokracie není zvolit nejlepšího, ale bez krveprolití se institucializovaně zbavit těch nejhorších.

Jednou z obrovských slabin kapitalismu je, že nemá pořádně vytyčený smysl, cíl. Kdyby cílem bylo materiálně obohatit společnost, vede si lépe než jakýkoli jiný systém. Pokud ale od něj čekáme životní smysl, rovnost, duchovní hodnoty, balanc a řízení společnosti, budeme vždy zklamáni. Otázkou je, zda to kapitalismus někdy vůbec sliboval. Podle všeho nikoli. To musí přijít odjinud.

Podobně tomu je s technologiemi. Ty jsme si kdysi pořizovali, protože slibovaly… Co? Úsporu času. V jistém smyslu to splnily, poslat dopis je tisíckrát rychlejší než kdysi. Obálka, pošta, čekání na doručení, čekání na odpověď – to vše je dnes neúměrně rychlejší. Co kdysi trvalo dny a týdny, je dnes otázkou vteřin. Na druhou stranu, máme víc volného času? Nemáme. Místo toho, abychom v ušetřeném čase měli více času na něco jiného, pracujeme s e-maily i na záchodě.

Ušetřený čas jsme totiž nepřeklopili do zahálky, jak kdysi predikoval Veblen, ale do více práce. V ušetřeném čase pracujeme na něčem jiném. Podobně je tomu s kapitalismem.

Obohatil nás? V postkomunistických zemích to vidíme snad nejsilněji. Je však dokonalý? Ne. Ale to žádný výtvor lidí.

Cesta = cíl?
Na neschopnost nalézt cíl, smysl, telos lze namítnout, že cesta je cíl. Fajn, ale pak si nesmíme stěžovat, že jsme bez cíle, bez směru a že možná nikam nedojdeme.

Respektive neměli bychom nadávat, že jsme (stále ještě) na cestě, když na ní chceme být, byť pozastavení je kdykoli k dispozici. Koneckonců něco podobného bude jistě platit i v duchovním smyslu.

Neprohlásil před dvěma tisíci lety Ježíš, zdaleka nejvýraznější duchovní a intelektuální postava západních dějin, že on je ta „cesta, pravda a život“? Nikde tam v té větě není slovo cíl.

Naopak cesta, pravda a život – tyto tři zvláštní a většinou odtažité oblasti – jsou dány vedle sebe do jedné věty.

Psáno pro HN