Běžný jazyk, který bezděky a mnohdy automaticky a bez přemýšlení používáme každý den, má v sobě mnoho tajemství. Všimněte si třeba, že ač na teoretické úrovni pečlivě rozlišujeme mezi myšlením a vírou (pro mnoho lidí jsou dokonce na opačném významovém pólu), v každodenním jazyce je téměř volně zaměňujeme. Říct, myslím si, že ano, má skoro stejný význam jako věřím, že ano. Když ekonom prorokuje budoucnost, může říct myslím, že příští rok poroste HDP o x procent, stejně tak jako může říct, věřím, že příští rok poroste HDP o x procent. Je to téměř to samé, byť to druhé by bylo upřímnější, protože na to, aby se jeho vidění naplnilo, aby mohl prorokovat, potřebuje věřit, že se splní plno vstupních podmínek, vztahů. Musí také věřit, že je (ekonomický) svět matematicky modelovatelný, byť na osobní úrovni by se něčemu takovému asi sám vysmál. Kdo tedy takto modelově přemýšlí − což je v pořádku, myšlení potřebuje modely −, tak také zejména věří. Jinými slovy myšlení a věření má k sobě blíž, než se zdá.
Kancléřka Merkelová před pár dny navrhla pomoc Řecku výměnou za fiskální politiku. To je řešení, které (i na těchto stránkách) navrhuji již léta. To by totiž konečně − po letech schválně nesystematických řešení, kdy se každý kvazibankrot řešil jinak − bylo řešení systematické a rozumné.
Celý svět si prozatím dával pozor, aby bankroty řešil nesystémově. Byli jsme systematicky nesystematičtí. Někdy se státům odpouštělo, někdy ne, některé banky se nechaly zkrachovat, jiné ne. Pokaždé jsme si dávali pozor, aby se z něčeho nestal precedent, pravidlo, vzor, návod, něco, s čím by se dalo počítat. Řecko se řešilo jinak než Kypr, Irsko jinak než Kalifornie nebo Maďarsko. Koneckonců i v tomto duchu lze číst nedávný výrok premiéra Sobotky, že si musíme dát pozor, aby se z řeckého vyjednávání nestal návod pro všechny budoucí státy. Jenže jak to udělat? Šili jsme záplatu na záplatu, místo toho, abychom si ušili nový šat. Současný "hospodářský systém" má málem víc záplat než původní látky. Můžeme ale věřit systému, který má více paradoxů než pevných pravidel?
Když odcházíte z řeckého metra, východ z něj je značen jako exodus. Zároveň se tak jmenuje druhá kniha Bible, která popisuje, jak děti Izraele vycházely z Egypta. Teď to vypadá, že Řecko, kolébka naší západní civilizace, zbankrotuje. A je to symboličtější, než se zdá: řecká nemoc totiž není řeckou nemocí, ale nemocí celé západní civilizace.
Film Šílený Max o rychlé jízdě, kterou nelze zastavit, neb za námi spěchá krvelačná horda zmobilizované smrti, připomíná naši zrychlenou civilizaci. Ta se také panicky bojí zastavení. Film však ve své zběsilosti nabízí i pohled, jak by vypadala společnost, kde je suspendován zákon a kde je společnost ukázána ve své nekultivované přirozenosti. Jeden mocný − Nadsmrťák Joe − obsadí zdroj vody a tu dává na příděl zuboženým. To samotné by mu ale k udržitelné tyranii nestačilo, ovládl také zdroj ideologie − voda je svatou a říká se jí příznačně Aqua Cola. Nicotní bojovníci jsou vedeni na smrt rádi, protože bez pochyb věří, že je čeká Valhala.