Co s námi? Aneb O růstovém KAPUTalismu
V krizi není ani tak kapitalismus (ten své problémy měl, má a bude mít nadále jako každý systém či ideologie), v krizi je růstový kapitalismus. Děláme tuto chybu stále, zaměňujeme kapitalismus se slovem růst. Kapitalismus možný je - a můžeme ho snad i vylepšit -, ale neustálý růstový kapitalismus možný není.
Zastavme se však na chvíli u současné diskuse, co s tím. Nejprve je důležité si uvědomit, že se nejedná o krizi, za kterou by mohlo euro. Euro je jen špička ledovce, problém je v zadlužování a v regulaci.
Svět bez eura
Představme si, že by euro neexistovalo. Jak by evropské země řešily současnou krizi? Varianta číslo jedna, předpokládejme, že by to národní banky jednotlivých zemí vzaly na své bedra. Co by měly v arzenálu?
Za prvé snižování národních úrokových sazeb. To by vedlo k devalvaci měny vůči jiným evropským měnám. Ale protože již v současnosti je základní úroková sazba eurozóny na minimu (stejně jako u dolaru), tak by si Evropa jako celek jistě nepomohla a národy by se mohly tak maximálně předbíhat na úkor těch druhých. Nikoli nadarmo se devalvační politice v angličtině říká podle dětské hry "beggar thy neighbour", tedy ožebrač svého bližního. Devalvace je vždy na úkor obchodních partnerů, kteří jako odvetná opatření dělají to samé, což zpravidla vede k devalvační spirále, na jejímž dně jsou na tom všichni stejně. Je to podobné, jako když si na koncertě začnou lidé stoupat, aby lépe viděli. Jenže za chvíli si stoupnou i ostatní a pořádně vidí jen ti, kteří dobře viděli i na začátku. Zbytek diváků vidí zhruba stejně, jako když všichni seděli, jenže teď je vespolek bolí nohy.
Druhá varianta je "tisk" peněz, což je v mnohém podobné variantě první. Neměli bychom sice takový problém s dluhem, ale za to velký problém s inflací. Závěr by byl opět nehezký, krizové, dopingové zvýšené výdaje by se platily z „tisku peněz“ a nikoli z „tisku dluhu“ o tom jsem koneckonců detailněji pojednával v článku Tisk dluhu aneb dluh by měl být na příděl v polovině května.
Třetí varianta je omezování mezinárodního obchodu. To znamená, že čeští výrobci vína si vymohou ochranu před "neférovým dovozem", protože frank je šíleně levný. Vláda v záchvatu zachraňování domácích výrobců administrativně nebo skrze znehodnocení koruny k tomuto kroku přistoupí a opět se spustí spirála odvetných opatření v arzenálu obchodních válek. Závěr: všichni na tom budou mnohem hůře a nikdo si nepomůže. Rozpad eura ani vyhánění zemí z něj řešením není.
Nezaměňujme kapitalismus s růstem
Jak je vidět, žádné z těchto opatření by zadlužování státu (a to je přeci jádro pudla) nezabrzdilo ani výrazně neomezilo. Přestože by národní banky mohly dělat první a poslední, nic by nezabránilo státu pomáhat ekonomice ještě fiskální politikou, tedy zadlužováním. Státy „dluhové napomáhání ekonomice“, dluhový doping dělaly i v letech dobrých, o to více bujaře by rády pustily žilou i v letech krizových.
Logika dnešní doby, zdá se mi, je následující: ekonomika žije spotřebou a pokud chceme neustále růst, musíme také neustále více spotřebovávat. Ale co dělat, když chceme bohatnout a spotřebovávat více, ale nemáme dost spotřební energie (peněz) nebo dostatečně silné nebo inovativní podniky? Řešení je na bíle dni: na spotřebu, na růst, na ekonomiku, na systém si musíme půjčit. Ale co dělat, když už si podniky a domácnosti půjčovat nemohou?
Nouriel Roubini společně s Paulem Krugmanem chtějí po státu, aby obětoval ještě více, aby spotřebovával za firmy a domácnosti, když ony nechtějí (spoří) nebo nemohou (nemají) a dále se zadlužovat nemohou nebo nechtějí. A zaštiťují se Keynesem. Jenže chyba lávky: státy se snaží udržet spotřebu na nepřiměřeně vysoké, neodpovídající úrovni.A to donekonečna nelze.
Mojmír Hampl má pravdu, že si současnými kroky jen kupujeme čas. Naše zadlužování je nesystematické a mělo by vytvořit jen odklad k tomu, abychom vymysleli řešení systematické. A to rozpad eura určitě není. Tím je smířit se s menším růstem, uvědomit si, že kapitalismus může a musí umět fungovat i bez růstu, a přestat jej tedy neustále dopovat. Myslím, že před krizí jsme se narostli, my i svět, až habaděj. Dejme si na chvíli pokoj. Nebo si tu místo vylepšeného kapitalismu postavíme vylepšený kaputalismus.
Psáno pro HN
Zastavme se však na chvíli u současné diskuse, co s tím. Nejprve je důležité si uvědomit, že se nejedná o krizi, za kterou by mohlo euro. Euro je jen špička ledovce, problém je v zadlužování a v regulaci.
Svět bez eura
Představme si, že by euro neexistovalo. Jak by evropské země řešily současnou krizi? Varianta číslo jedna, předpokládejme, že by to národní banky jednotlivých zemí vzaly na své bedra. Co by měly v arzenálu?
Za prvé snižování národních úrokových sazeb. To by vedlo k devalvaci měny vůči jiným evropským měnám. Ale protože již v současnosti je základní úroková sazba eurozóny na minimu (stejně jako u dolaru), tak by si Evropa jako celek jistě nepomohla a národy by se mohly tak maximálně předbíhat na úkor těch druhých. Nikoli nadarmo se devalvační politice v angličtině říká podle dětské hry "beggar thy neighbour", tedy ožebrač svého bližního. Devalvace je vždy na úkor obchodních partnerů, kteří jako odvetná opatření dělají to samé, což zpravidla vede k devalvační spirále, na jejímž dně jsou na tom všichni stejně. Je to podobné, jako když si na koncertě začnou lidé stoupat, aby lépe viděli. Jenže za chvíli si stoupnou i ostatní a pořádně vidí jen ti, kteří dobře viděli i na začátku. Zbytek diváků vidí zhruba stejně, jako když všichni seděli, jenže teď je vespolek bolí nohy.
Druhá varianta je "tisk" peněz, což je v mnohém podobné variantě první. Neměli bychom sice takový problém s dluhem, ale za to velký problém s inflací. Závěr by byl opět nehezký, krizové, dopingové zvýšené výdaje by se platily z „tisku peněz“ a nikoli z „tisku dluhu“ o tom jsem koneckonců detailněji pojednával v článku Tisk dluhu aneb dluh by měl být na příděl v polovině května.
Třetí varianta je omezování mezinárodního obchodu. To znamená, že čeští výrobci vína si vymohou ochranu před "neférovým dovozem", protože frank je šíleně levný. Vláda v záchvatu zachraňování domácích výrobců administrativně nebo skrze znehodnocení koruny k tomuto kroku přistoupí a opět se spustí spirála odvetných opatření v arzenálu obchodních válek. Závěr: všichni na tom budou mnohem hůře a nikdo si nepomůže. Rozpad eura ani vyhánění zemí z něj řešením není.
Nezaměňujme kapitalismus s růstem
Jak je vidět, žádné z těchto opatření by zadlužování státu (a to je přeci jádro pudla) nezabrzdilo ani výrazně neomezilo. Přestože by národní banky mohly dělat první a poslední, nic by nezabránilo státu pomáhat ekonomice ještě fiskální politikou, tedy zadlužováním. Státy „dluhové napomáhání ekonomice“, dluhový doping dělaly i v letech dobrých, o to více bujaře by rády pustily žilou i v letech krizových.
Logika dnešní doby, zdá se mi, je následující: ekonomika žije spotřebou a pokud chceme neustále růst, musíme také neustále více spotřebovávat. Ale co dělat, když chceme bohatnout a spotřebovávat více, ale nemáme dost spotřební energie (peněz) nebo dostatečně silné nebo inovativní podniky? Řešení je na bíle dni: na spotřebu, na růst, na ekonomiku, na systém si musíme půjčit. Ale co dělat, když už si podniky a domácnosti půjčovat nemohou?
Nouriel Roubini společně s Paulem Krugmanem chtějí po státu, aby obětoval ještě více, aby spotřebovával za firmy a domácnosti, když ony nechtějí (spoří) nebo nemohou (nemají) a dále se zadlužovat nemohou nebo nechtějí. A zaštiťují se Keynesem. Jenže chyba lávky: státy se snaží udržet spotřebu na nepřiměřeně vysoké, neodpovídající úrovni.A to donekonečna nelze.
Mojmír Hampl má pravdu, že si současnými kroky jen kupujeme čas. Naše zadlužování je nesystematické a mělo by vytvořit jen odklad k tomu, abychom vymysleli řešení systematické. A to rozpad eura určitě není. Tím je smířit se s menším růstem, uvědomit si, že kapitalismus může a musí umět fungovat i bez růstu, a přestat jej tedy neustále dopovat. Myslím, že před krizí jsme se narostli, my i svět, až habaděj. Dejme si na chvíli pokoj. Nebo si tu místo vylepšeného kapitalismu postavíme vylepšený kaputalismus.
Psáno pro HN