V HN vyšla skvělá polemika s mým článkem, který jsem publikoval minulý týden, spor se týká růstu. Za reakci děkuji, je to vynikající příležitost téma hlouběji rozebrat.

Ano, růst je přirozený. Stromy rostou do výšky, rostou děti, rozrůstají se kmeny a civilizace. Ano, pravdu má autor i v tom, že přirozená je i snaha člověka po růstu a pokroku. Jenže o ničem z toho nebyly a nejsou mé úvahy. Ty se týkají následujících otázek:

U-rostlý nebo od-rostlý?

Za prvé, je růst podmínkou, nebo výsledkem kapitalismu? Pokud by komunismus dokázal každý rok růst o 10 procent, padl by? Ale kapitalismus přeci není jen o obohacování, je zejména o svobodě, respektu, toleranci k jinému vidění světa. Takže si můžeme dovolit chvíli nerůst.

Růst na skřipci

Za druhé, je zásluhou doktora, zahradníka (politika, ekonoma), že dítě, strom (HDP) roste? Ti všichni mohou jen připravit úrodnou půdu a dobře hnojit, ale růst se dostaví odjinud. Některé roky jsou štědřejší (vymyslí se nový technologický hit, je lepší úroda atd.), jiné ne (výnosy z nových trhů se vyčerpají atd.).

Jiný příklad: Když pár měsíců zůstane dítě stejně vysoké, budeme ho za to bít nebo natahovat na skřipec? Mimochodem, všimněme si zde též jisté silné asymetrie - pokud kapitálové trhy rostou - a za poslední dva roky to bylo o víc než 80 %, nikdo ani neškytne. A hle, trhy padnou o pár procent a už je oheň na střeše. Je to jako kdybychom řidiči nevyčítali libovolné přidávání rychlosti, libovolnou akceleraci, ale trhali si vlasy při každém přibrzdění. A už vůbec se nesmí couvat.

A třetí otázka, může kapitalismus "stát na místě"? Myslím, že ano. Pokud potřebuje růst k tomu, aby fungoval, je to slabý systém. Čtvrtá otázka, každé dítě jednoho dne růst přestane, dospěje, a pokud po něm budeme mermomocí růst vyžadovat, získáme leda tak růst do šířky, když ho budeme "růstově" vykrmovat. Takže ano, růst nakonec může nabrat jinou podobu, ale nemusí to být neustále růst hrubého domácího produktu. Můžeme být vzdělanější, moudřejší, elegantnější, méně hašteřivý národ, aniž by rostl HDP.

Vyrosteme z toho

Z růstu se stal všelék: na nezaměstnanost, deprese, krize, nesnášenlivost a plejádu jiných problémů. Mimochodem, klasičtí ekonomové se růstem vůbec nezabývali, růst považovali za "přechodné stadium", řešili konečný stacionární stav. To, že se otázka po cíli růstu, jak to bude vypadat, až dorosteme zcela, vytratila, mne mrzí. Ano, můžeme běhat pro běhaní samotné (říká se tomu jogging), ale pak nesmíme nadávat, že běháme dokola a nikam pořádně jsme nedoběhli. Tedy je potřeba se ptát: Jak bude vypadat naše společnost až doroste? Bude spravedlivá, šťastná, vyrovnaná, udržitelná? Bude taková, jakou ji chceme mít? Proč se o cestě debatuje více než o cíli?

Za šesté, ano, věřím v přirozený růst, ale růst v minulosti nebyl růstem přirozeným, byl a stále je dopován dluhovými anaboliky. A takový růst je zcela jistě neudržitelný a neužitečný.

Na jaře jsem byl v panelu na jedné konferenci, kde jsem vystoupil s kritikou růstu. Mí spolupanelisté, ředitelé bank, podniků a pojišťoven, reagovali takto: my bychom už ani nechtěli růst, jsme spokojení, ale nesmíme to dát najevo, protože naši akcionáři, konkurence, levný čínský dovoz, média atd. nás k růstu nutí. Pokud byli upřímní, říkali tím, že růst vlastně nikdo nechce, ale jakýsi Veliký neosobní Jiný (v psychologii známý Big Other, v tomto případě systém) nás proti vnitřní svobodné vůli k němu nutí. A když už jsme u té psychologie, jakpak by asi freudiánský psychoanalytik interpretoval sen, ve kterém se nám stále zdá o tom, jak šíleně moc toužíme po růstu?

Psáno pro HN